Nebezpečí slušnosti

Národy se obvykle hodnotí podle velkých gest – podle toho, jak staví města, jak šlape ekonomika nebo jak daleko to dotáhly na fotbalovém šampionátu. Některé přitom pravidelně končí dřív, než si stihnou vyzvednout kufry na letišti. Jenže skutečný charakter národa se neukáže na stadionu ani v tabulkách HDP. Poznáte ho ve chvíli, kdy se v terénu potkají dva úplně cizí lidé.

Tehdy se odhalí, jestli si popřejí hezký den, nebo na sebe pohlédnou s výrazem člověka, kterému právě někdo obsadil jeho oblíbenou lavičku.

Zdravení není jen tak nějaké nahodilé otevírání pusy naprázdno. Kdyby tomu tak bylo, nejspolečenštějším národem by byli kapři. Je to sociální barometr, který spolehlivě prozradí, v jakém zeměpisném pásmu se zrovna nacházíte.

Abychom si rozuměli – v anonymním davu na Václaváku nebo uprostřed Curychu na sebe lidé samozřejmě nikdy nepokřikují. Tam se aplikuje osvědčená taktika: předstírej, že jsi slepý, hluchý a administrativně vedený jako zesnulý. Každý hypnotizuje displej svého telefonu, drží si bezpečný odstup od ostatních a s mimořádným nasazením se vyhýbá jakémukoli náznaku lidského kontaktu.

Jakmile ale necháte město za zády a zmizíte mezi stromy, civilizační nátěr začne rychle opadat. Les se totiž řídí specifickým zákonem: čím méně lidí v něm potkáte, tím větší je šance, že se pozdravíte. A právě tam se rozhoduje, co jsme vlastně zač. Zda cizího člověka bereme jako milé potvrzení, že svět ještě úplně nezvlčel, nebo jako rušivý element v jinak dokonale fungující samotě.

Když se vydáte na túru malebnou švýcarskou krajinou, okamžitě nabydete dojmu, že svět je neobyčejně přívětivé a šťastné místo, kde i lišky dávají dobrou noc zásadně s vrtícím ocasem.

Každý, koho potkáte – od ošlehaného horala až po babičku, kterou za sebou táhne suverénní jezevčík – se vám podívá přímo do očí. Následuje hlasité a vřelé: „Grüezi!“

Člověk odkojený pražským metrem nebo ranním příměstským vlakem, kde se ze slušnosti raději díváme na špičky vlastních bot, aby soused přes uličku nemyslel, že s ním chceme založit náboženskou sektu, v tu chvíli prožívá lehký kulturní šok. Švýcaři do toho pozdravu dávají tolik pozitivní energie, že člověk na chvíli zapomene, kolik zde stojí nájem.

U nás doma se na vás upřeně podívá málokdo. A když už k tomu dojde, je to revizor. V jeho očích však nenajdete srdečnost, nýbrž tichou naději, že jste si zapomněli označit jízdenku a stali se zlatým hřebem jeho pracovní směny.

Když vstoupíte do švýcarského vesnického krámku, prodavačka za pultem se na vás usměje s takovou vřelostí, že by obměkčila i celníka při pokusu vydávat pštrosa za příruční zavazadlo.V ten samý okamžik pronese ono magické: „Grüezi wohl!“

Což volně přeloženo znamená:

„Buď vítán, cizinče. Jsme rádi, že jsi přijel utratit své peníze právě k nám. A až uvidíš účet za ten jogurt a dva rohlíky, dýchej zhluboka! Náš čistý vzduch je zatím ještě v ceně.“

Zní to možná jako z pohádky o Heidi, děvčátku z hor, ale pod tou cukrovou polevou okamžitě ucítíte železnou disciplínu. Její oči vás bleskově zrentgenují a podle značky bundy odhadnou, zda tam plánujete koupit půl kila ementálu, nebo jen zběsile hledáte záchod.

Naproti tomu klasická česká prodavačka vás buď zcela ignoruje – čímž dává najevo hluboký respekt k vašemu soukromí –, nebo vás pozdraví tak tiše, jako by chránila vaše uši před zbytečným akustickým přetížením. Přitom si zoufale povzdechne, jako by na svých bedrech nesla veškeré lidské utrpení od doby kamenné, kdy se platilo pazourky a neexistovaly stravenky.

Představme si podrobněji, jak vypadá taková idylka v kantonu čiré radosti. Jdete si po lesní pěšině, funíte do kopce, plíce absolutně nestíhají řídké horské povětří a proti vám kráčí naprosto cizí člověk.

Jakmile se vaše pohledy střetnou, oba automaticky rozkvetete do širokého úsměvu a zazní obligátní „Grüüüezi!“ – „Grüezi wohl!“. Za ty necelé dvě vteřiny máte pocit, že se znáte od školky.

Je to prchavý zázrak, který z vás učiní spřízněné duše. Na okamžik vytvoří dva cizinci mikrokosmos blaženosti a harmonie. A pak se ta bublina rozplyne, každý se vydá svou cestou a vy zůstanete opět sami se svým astmatickým záchvatem.

Opravdu dojemný příběh se ale odehrává ve chvíli, kdy už z dálky vidíte cupitat roztomilý starší pár. Hypnotizují vás pohledem, jak se vzdálenost zmenšuje, a v jejich očích čtete napínavé očekávání filmového thrilleru: „Pozdraví? Nepozdraví?“ Vyčkávají s napětím, jako by na výsledku závisel osud celé vesnice.

A protože jste člověk dobře vychovaný a víte, co se sluší, nenecháte je trápit. Zpomalíte krok, uculíte se a z plných plic pozdravíte.

A pak se to stane.

Oba se rozzáří takovým způsobem, že by jejich tvářemi šlo osvětlovat okresní silnice a odpoví vám s tak upřímnou radostí, jako byste jim oznámili plošné zvýšení důchodů.

To lidské teplo vás zaručeně hřeje na duši ještě další kilometry. Jsou to chvíle, které jsou prostě k nezaplacení. Což je v zemi, kde je k nezaplacení i obyčejná káva, nesmírně příjemná změna.

Ve Švýcarsku vás zkrátka cizí člověk pozdraví, protože vás potkal. V Česku vás pozdraví, protože vás poznal. Švýcar zdraví člověka jako biologický druh. Čech zdraví výhradně prověřeného známého, u kterého má jistotu, že mu pozdrav nevrátí s prosbou o půjčku.

Když průměrný Čech dorazí do Švýcarska, objeví se na chodníku a během prvních pěti minut nasbírá tolik halasných „Grüezi“, až získá opojný pocit, že právě drtivým způsobem vyhrál místní komunální volby a zítra přebírá klíče od radnice. Jenže nevyhrál. Tady se zdraví úplně všichni.

První den odpovídáte nesměle. Druhý den už automaticky a třetí přistihnete sami sebe, že jste právě pozdravili i krávu. A co je nejbizarnější – připadá vám to už naprosto normální.

Skutečnou výzvu však zažijete, když se z těch švýcarských cizinců stanou vaši známí. Tehdy totiž nastává pravá zkouška ohněm – rituál, vedle něhož i lov žraloků působí jako poklidná kratochvíle: líbání na tvář. Švýcaři se při setkání i loučení líbají třikrát. Ano, čtete správně, na-tři-krát!

Pro Čecha, který si svou osobní zónu úzkostlivě střeží na délku natažené hokejky a v tramvaji vyžaduje odstup minimálně dvou vagonů, je to čistá emocionální katastrofa.

První polibek ještě přečkáte s mírným svalovým záškubem a pocitem, že jde o rutinní záležitost. S druhým se však dostaví mírná vnitřní panika, doprovázená akutním nedostatkem kyslíku a nutkáním zavolat na krizovou linku. A u třetího je našinec skálopevně přesvědčen, že právě byl adoptován do cizí švýcarské rodiny, nebo že se od něj každou chvíli bude očekávat podpis předmanželské smlouvy a koupě rodinné hrobky v kantonu Uri.

Jenže pak se vrátíte do naší české kotliny a tenhle krásný alpský zvyk, plni naivního optimismu a vysokohorského čistého povětří, importujete do brdských lesů.

Pozor, nemluvíme o české vesnici – tam se lidé samozřejmě sousedsky zdraví odjakživa a běda tomu, kdo jako první neodpoví místní autoritě, která zrovna nese v nůši brambory. Mluvíme o setkání dvou absolutně cizích turistů. Vítejte v realitě hluboké, staletími prověřené a státem dotované nedůvěry.

V české přírodě je totiž neznámý člověk stále především neznámý člověk. A neznámý člověk, který vás navíc radostně zdraví, je kategorie vyžadující zvýšenou pozornost.

Jdete si takhle opět po lesní stezce, sluníčko svítí a vy s širokým alpským úsměvem vypálíte na kolemjdoucího pána hrdé, hlasité: „Dobrý den!“ Dotyčný se na vás okamžitě podívá pohledem plným hlubokého lidského soucitu, jaký bývá vyhrazen chovancům zvláštních ústavů, a vy si začnete horečně kontrolovat, zda na sobě nemáte pyžamo nebo cizí tepláky.

Pravá zkouška vaší vytrvalosti však přichází ve chvíli, kdy narazíte na organizovanou skupinu českých turistů v plné polní. Všichni jsou vybaveni trekovými holemi, kterými zběsile sekají do borůvčí a vykračují si v sandálech s tlustými bílými ponožkami v kvalitě froté. Jsou obtěžkáni obřími batohy, v nichž si nesou zásoby na několik let: svačinu, záložní svačinu, svačinu pro případ, že by selhala i ta záložní, a velkou konzervu játrové paštiky, která pravděpodobně pamatuje ještě Československo.

Vy v domnění, že šíříte světový mír a tlumíte mezinárodní napětí, nadšeně pozdravíte. V tu ránu v českém lese utichnou ptáci, přestane růst kapradí a nastane hrobové ticho, jaké bývá těsně před exekucí.

Celá skupinka okamžitě ztuhne, jako byste na ně místo pozdravu vytáhli nabitou pušku po dědečkovi partyzánovi. Sborově sklopí oči k borůvkám, nasadí ostřejší tempo, při kterém jim chrastí hliníkové ešusy, a vy za zády slyšíte jen vyděšené šeptání: „Táto, ty ji znáš?“ – „Neznám.“ – „Co po nás chtěla?“ – „Asi si nás s někým spletla nebo je divná…“

Ono se totiž v našich končinách moc nenosí halasit na lidi, se kterými jsme předtím nepásli husy nebo neseděli ve vyšetřovací vazbě.

Čech v lese nejraději splyne s přírodou. Buď předstírá, že je pařez napadený kůrovcem, nebo aplikuje osvědčenou metodu mrtvého brouka. Pokud se nehýbe a intenzivně zírá do země, pevně věří, že ten bláznivý, zdravící optimista zase rychle odejde.

Není to o tom, že by jeden národ byl zdvořilejší a druhý méně. V prvním dojmu a povrchové, každodenní slušnosti na ulici nás Švýcaři s přehledem převálcují. Rozhodně to ale neznamená, že bychom byli burani. Jen nám prostě geneticky chvíli trvá, než se rozkoukáme, vyhodnotíme situaci a zjistíme, že nám ten druhý nechce ukrást peněženku nebo prodat předražené hrnce s doživotní zárukou.

Jakmile si Čech ověří, že nepředstavujete nebezpečí ani obchodního zástupce, maska pařezu okamžitě odpadne, jako by ji odvál horský vítr. Z člověka, který před chvílí vypadal, že raději zapustí kořeny a splyne s lesním porostem, se během vteřiny stane skvělý společník.

Nastoupí suchý sebeironický humor, autentičnost a pohodová atmosféra, kterou racionální a emočně úsporní Švýcaři budují celé věky.

Oni vám sice pokaždé popřejí hezký den, ale Čech vám bez váhání nabídne poslední kus domácí bábovky, i když na něj sám měl obrovskou chuť.

Ať už tedy zazní „Grüezi“, nebo „Dobrý den“, nejde nakonec o samotná slova. Jde o to, co v nich člověk dokáže předat. O ten krátký, prchavý okamžik, kdy se dva cizí lidé na planetě opravdu vnímají, a ne se jen bez zájmu minou jako dva rychlíky na koridoru.

Právě v tomto miniaturním lidském spojení totiž spočívá i ta největší odměna – malá jiskra, která dokáže projasnit i ten nejvíc upršený prázdninový den, kdy vám v sandálech čvachtá voda a paštika už dávno došla.