Článek
O vzájemné „lásce“ mého tatínka a jeho tchyně jsem tu psala několikrát. Dlouhé roky nám jejich naschvály, půtky, potyčky a hádky zpříjemňovaly život, to všechna čest! Přátelé, to by se muselo zažít, tady totiž žádné popisy nestačí. Oba byli tak neústupní a neustále dokola vymýšleli, co by si provedli, až se podmínky k životu v babiččině chalupě v malé chodské vsi či v našem panelákovém 2 plus káká na pražském sídlišti staly zcela nesnesitelnými.
Když o tátovi a babičce a jejich líbezném vztahu (to bylo fakt jako z pohádkového hororu o Třinácti tchyních!) píšu, buď jen koulím nevěřícně očima, nebo se směju nahlas. „Vy jste to fakt uměli,“ smekla jsem tu kolikrát pomyslný klobouk a zadívala se významně na nebe, kde už ti dva realizují své potměšilé léčky někde na obláčku. Vlastně tři. Ještě moje maminka, která jim to celé, chudinka, musí pískat. Tam se musí dít věci!
„Ty mi nedáš pokoj ani po smrtí! Marneči slavenyj, tuto sem si jaktěživa nemyslíla, že si nevoddáchnu ani v rakví! Nu tuto je elent posmrtnyj. Zatracenyj neřáde! To si mušel humřít tak brzo?“ slyším lamentování chodské babičky a slyším i tátovo nasupené bručení: „Já tu babu přerazim. Co by se mně eště mohlo stát? Všichni bysme byli měli svatej pokoj!“ hulákají na sebe někde v nějakém nebeském vězení, kam je sám nejvyšší zavřel na doživotí, protože už na ně neměl nervy.
Nebo je rovnou skopl z nadoblačných sfér. Něco jako: „Tak to né! Brajgl mi tu dělat nebudete! Dospělej mrtvej člověk se mi tu nebude hádat se starou mrtvou bábou. Tady bude pořádek, a jestli se vám to nelíbí, běžte se pozabíjet dolů. Šup! Ven!“ A bum! Už stojí u mých dveří jako v hororu Ti druzí a žalují na sebe: „Peťo, vodevři mi jedno pozemský chlazený, ten nahoře má jen Braník! Mě z tý báby trefí šlak!“ „Marneči slavenyj, eslipa víš, divče, co mi TUTEN zase proved!“ No to nevím, babičko. Fakt nevím, co ti ZASE provedl, ale na tuty vím, že jsi TUTOMU provedla něco výživného a šťavnatého i TY!
Jo! Když jsme u těch jídelních přirovnání, vzpomínka na další jejich megaprůšvih mě osvítila při obědě v restauraci, kde jsme se s manželem zastavili cestou z Plzně, hladoví a uslintaní jako Pavlovovi psi. A jelikož jsme s sebou vláčeli malé dítě, spolustolující vzhlédli od svých plných talířů a zatvářili se tak znechuceně, jako by před ně pan vrchní postavil rozemletého netopýra s omáčkou ze žabí žluči s přílohou zadělávaných baziliščích očí. Na špeku!
„Ježišmarjá, co sem lezou! To se v klidu nenajíme, to dítě (opovržlivé odfrknutí) určitě neposedí a bude řvááát…“, slyšela jsem v hlavě jejich myšlenky. No jo, já vím. Dítě v restauraci, to je v dnešní době velice palčivé téma k diskusi. Jenže tohle malé dítě je už sedmiletá držkatá cácora se stálou chutí na hranolky, takže se chovala spořádaně a jedla jako prokopnutá. Fakt, ta má apetit horníka po šichtě! „Kam to skládá?“ vrčela jsem v duchu i nahlas poněkud žárlivě, protože dcera je hubená jako oteklá nit, zatímco mně stačí jen pohlédnout zdálky na skleničku s tatarkou, a rázem jsem o deset kilo těžší!
„Hummlfffppp!“ odpověděl mi žvýkající manžel a moje beztak už špatná nálada šla do mínusových hodnot. Tomu se to žvejká! Ten si v pohodě dá třicet tisíc stejků, zalije je pivem a jde (po svých) kácet stromy, zatímco já… Střední věk, ten střední věk, to je pro ženský takovej mor! Pomalu se začínáme rozpadat, vše nám klesá, bobtná, propadá se, rozpadá se, prověšuje se… A teď co jíst, pokud nechcete žrát jen pelargonie a kobylky jako poustevník Scholastykus, abyste si při obědě nepřivodili další pneumatiku kolem už beztak opneumatikovaného pasu!
„Rýži. Máte prosím něco s rýží?“ zeptala jsem se velice slušně slečny servírky, která oznámila, že v meníčku nic takového není - a nabídla mi pytlík samotné rýže. Vařené. „Chacháá!“ rozchechtal se manžel, slečna se začala smát taky, a já mezi nimi seděla jako nějakej vrásčitej šedovlasej puchejř. Málem jsem se rozbrečela! A zase jsem slyšela, co se slečně honí hlavou:„Jooo babi, rejži bys chtěla? Ty už nemáš zuby, co? A takovýho pěknýho manžela máš… Nebo je to syn? A to nohatý vyžle je vnučka? Nebo pravnučka? Nechceš seniorskou slevu? Nebo krupicovou kaši, hašlerky, mazání na klouby a termofor?“ cenila výstavní zuby přímo do mého obličeje!
No jó, jen se mi směj! Jen počkej, moje milá, taky na tebe dojde! Tohle je jediná spravedlnost mezi ženskýma - taky zestárneš! „Hm,“ sklapla jsem jídelák, protože mi naskakovala kila jen ze čtení názvů jídel. „Děkuji, radši nic. To víte, je mi přece jenom už stodvacetosm let, to už si člověk musí hlídat tajli,“ ucedila jsem frustrovaně a užírala dceři hranolky: „Budu hlady. Jako tenkrát babi, když ji táta vzal k Ťamanům, udělali tam ostudu a skončili v nuceným výseku!“ řehtala jsem se a hned se mi vybavil onen víkend hrůzy, kdy nás babička poctila svou další příšernou pražskou návštěvou.
Nejezdila k nám často, pravda, ale když už jednou přijela, stálo to většinou za to. „Panebože, tohle bylo naposled. Naposled!“ řval vždy smrtelně bledý táta, když babička odjížděla zpět do své chaloupky na muří nožce, máma si otevírala flašku vína, otáčela babičkou otočené skleničky zpět dnem dolů a brečela radostí, že návštěvu své drahé matky přežila ve zdraví. Já to nemyslím nijak neuctivě. Já měla svéráznou babičku moc ráda, jenže ona si to vše vždy strašně zkazila. Byla schopná vyhrotit i naprosté blbosti, z malého bytu se stávalo klaustrofobní bojiště - a my neměli kam utéct.
U ní na vesnici byla alespoň zahrada a lesy, takže když začala lamentovat: „A VON mi nidýž ničehož nic dobrýho nehudělá, já bych se mušíla až smát, dyby to všecko neblo tak smutný. Ničim nejni, ničehož nic nehumí, nic nemá, marneči slavenyj, takovedlýho zeťáka mám za trest, na copa sme myslíli, že sme jí ho dáli…“ , vypařili jsme se jeden po druhém do přírody, kde jsme to všechno vydýchávali. Ale pozor, babi ze svého malebného baráčku vypařovala také velice ráda. Sice pořád vykládala, jak je po dědovo smrti „tůze ráda, že má íčko klíd“, ale nebyla to pravda. Nebyla ráda sama, toužila po naší společnosti, milovala nás (i když tátu méně, ačkoliv on po její smrti brečel jako želva, protože se neměl s kým hádat) - jen to vždy skončilo strašně.
Babička měla navíc zvláštní povahový rys: chtěla být zvána, chtěla být důležitá a prahla po tom, abychom před ní lezli po kolenou a prosili ji, aby přijela do našeho pražského pidibytu a postarala se o nás, sic bídně zhyneme ve špíně a hlady. „Nu, prošpa bych tám nejezdíla, dyž mi tám tak moc chtěji. To víš, Hančo, voni mi furtumfurt zvou! Marneči slavenyj, tuty se beze mě nevobejdou! A copa bych nejela, vet? To bych bla hloupá. Dyž tám íčko MÁME tuten byt! Já mám Prahu ráda, se tám huž vyznám, voni mi berou na výlety a taááák,“ vykládala i svým četným kamarádkám, a jaksi pozapomněla, že onen byt označila za „tmavou díru, kde to nebohý dítě (já) bude mušet časem spát na lustru, protože TUTEN ho nebl schopnyj za celý roky vyměnít za něco věčího!“
A ne, že by milovala hlavní město a jezdila tam ráda, jak pořád mlela, kdepak. Pražáci byli dle ní „namaškařený vožralové“ a na ulicích byl „bordel nebeskyj“. Chtěla jednoduše k nám, chtěla si zavelet, chtěla to mít pod palcem a není proto divu, že po pár rodinných veletočích, v nichž padala slova jako rozvod, dětský domov a skok do Macochy, jsme raději všichni mlčeli, aby nám neujelo něco, co by babička považovala za pozvání. Protože ona byla hrdá a NIKDY se nepozvala sama. Vždy čekala, aby se něčeho chytila.
Naši si tudíž museli dávat setsakramentský pozor na pusu, protože jí stačilo málo, a šup! Už o příštím víkendu slídila po našem bytě a hledala neexistující prach. A kdyby jen to - ona byla schopná šroubovákem odchlípnout tapety, aby se podívala, jakyj je pod nima brajgl, což táta tehdy málem nepřežil. Když o tom tak přemýšlím, tohle by se vyjímalo v učebnicích psychiatrie, kde by moje babička měla zaslouženě samostatnou kapitolu s názvem: Jak dostat zetě do blázince!
A tam se taky táta jednoho krásného dne málem skutečně ocitl. Nechal se totiž ukolébat zdánlivým klidem, který zavládl na naší „západní frontě“, kde „se“ zrovna skládalo uhlí. Tatínek ho házel za mé pomoci lopatou do sklepa, byl nahastrošený jako pan Knotek v Kulovém blesku, když přehazoval Klabouchův sklep, kašlal v oblacích černého mouru a nevraživě si měřil poněkud rozčilenou tchyni, která komentovala každý jeho hod černým zlatem.
„Nu! Dělyj Táleta hromadka eště. Máš to celý vodházený! Šup, hať je to pod střechou. Bure pršít, takovedlý drahý uhlí, eště to zmokne!“ hulákala a až zadumaně si naši nesourodou dvojici měřila. „Baba!“ ucedil černý táta, „Je nervózní. Všimla sis? Dlouho nebyla v Praze. Dlouho nevotáčela skleničky a nevyhazovala MĚ z MÝHO vlastního bytu! Ale budu zticha. Tentokrát se nepozve!“ svítil táta bílými zuby z černého obličeje a častoval svou „milovanou maminku“ vítěznými pohledy. Leč babička měla v záloze plán. Budiž řečeno, že opravdu ďábelský!
Když totiž táta konečně složil uhlí, čekala na něj babičkou připravené máčedlo. To je prosím pěkně pečené tučné maso s výpekem, do kterého se namáčejí (odtud máčedlo) ty obrovské chlupaté bramborové knedlíky, ze kterých přechází zrak. Lesklé koule zbarvené do modrozelena vycáchané v tekutém sádle, to byla mana mého otce. A máma tyto knedlíky neuměla. Nikdy nebyla schopná se je naučit. Nikdy. „Ježišimarjá, to je blaho!“ mlaskal táta, až se mu hývaly uši, „Jano, nauč se to. To je škoda, že mi to neuděláš, to bych si v Praze tak rád dal!“ ztratil otec ostražitost - a v tu chvíli se z ložnice ozvalo: „Nu, tak já tě je hudělám. Přijela bych, vet? V pátek dvojkou Mnichovákem,“
A bum! Tátův blažený výraz vystřídal výraz čirého zděšení, sádlo mu teklo po bradě v žalostném čůrku, z úst mu visel kus knedlíku a doslova se hroutil do sebe: „Chichichi!“ neudržela jsem se, protože jsem byla předpubertální fracek a tyhle rodinné šílenosti mě tehdy docela dost bavily. Aby ne! Rodiče na mě pak byli hodní, hladili mě jako sirotka lowoodského a jednou mi po jedné zvlášť výživné hádce koupili i vysněného koně pro bárbíny! Táta se šklebil jako Mefisto, leč nemohl s tím dělat vůbec nic.
A už v pátek svou tchyni vítal ve dveřích ironickými slovy: „Dobrý den, maminko!“ Ona jako obvykle odsekla: „Nech si to!“ a vplula do maličké chodbičky jako mateřská letadlová loď. Za ní se couralo doprovodné plavidlo máma, které pro ni muselo na nádraží, protože babi se bála jezdit metrem - a záhy už se celým panelákem rozléhala její hlaholivá chodština: „Mortete, tuto bla cesta, v kupátku samyj vožrala nemravnyj, haby si žencká dávala pozor na věneček zelenyj i ve vlaku, tuto nidýž nebejválo, vokaž se mi, divče, copa to máš na hlavě, vypadáš, jako dyby tě přelízla Stračena, vokaž, já tě to hučešu,“ vytáhla babi plastový hřebínek a sčesala mi ofinu na blbečka jako pan Kopfrkingl slečně Strunné v truhle!
„Mami, proč to sem vozíš? Tady se dá přece taky koupit maso!“ vytahovala mezitím maminka z jejích četných kabel a tašek bůček a krkovici zabalenou v typickém tehdejším řeznickém umaštěném papíru, vybavíte si ho? „Tuto nejní vono. Slíbila sem, že bure máčedlo, tak bure máčedlo. Mám teký brambůry. Ha íčko deme škrabat. Dyj to do pekáče, tuto se muší začít pect už íčko nanavečer. Šup!“ organizovala babi, lezli jsme přes sebe v malém kuchyňském koutě, naráželi do stěn, až se papundeklová futra odchlipovala - a tuhle šílenou idylku najednou přeťal zvonek.
Napumpovaný táta prudce otevřel a zíral do ruměného obličeje svého kamaráda Karla: „Zdar! Hele, na pivo nemůžu, je tu ba… Přijela maminka!“ snažil se táta posuňky vysvětlit, že je držen v bytě čarodějnicí z Mrazíka, která přiletěla z Chodska v hmoždíři! „Aha. Pardon. My se s Dančou chystáme do Dejvic do čínský restaurace. Tak jsme mysleli, jestli nechcete jít s náma!“ řval Karel, který byl nahluchlý a všude ho bylo plno. Takže ať se táta snažil sebevíc a dával si ukazovák před pusu, bylo pozdě. Babička to zaslechla a byla hned rázem moc a moc zvědavá: „Copa to ten zpustlyj člověk poudál? Čínská? Vona je tu čínská hospoda?“ áchla nevěřícně babi.
No byla! V Dejvicích nějak po revoluci otevřeli čínskou restauraci, a bylo z toho oprávněné haló. Všichni kamarádi mých rodičů tam pak velice nenápadně chodili, aby ochutnali dosud netušené lahůdky a tvářili se jako největší labužníci světa, jenže spíš vyváděli jednu ostudu za druhou. Nakonec svou trošku do mlýna přispěli i maminka a táta, kteří tam jednoho krásného večera sjeli dvěstěosmnáctkou „na kuňkpao se zelim“ a vrátili se až za kuropění ve stavu mírně řečeno dezolátním. Táta mámu nesl přes rameno jako dlouhý dříví, od zastávky nasadil čapí krok (dva kroky dopředu, tři dozadu), oba se pak celý týden prali o záchod a máma, která vypadala asi jako vymačkaný plesnivý citron, naříkala: „Ta jejich kořalka, to je něco příšernýho!“
Babička si tohle vše ve vteřině pospojovala v hlavě a rozhodla se, že se „na tuto muší podívát teký, haby mohla vyprávět ženckyjm, jak bla světová a jidla v tutý čínský hospodě!“ jak rozzářeně hlásila vzlykajícímu tátovi, kterému bylo naprosto jasné, že v rámci zachování alespoň přibližného klidu na bojišti bude muset svou tchyni vzít a jít s ní na večeři k Ťamanům. Otec se před našima očima zmenšoval jako četník Cruchot, když ho pan velitel nutil, aby se potápěl jako první!
„Pojď se mnou aspoň ty! Máma nemůže, škrábe ty blbý brambory“ prosil mě táta, ale babička zasáhla: „Depa! Dyk je to eště dítě. Copa vona má co lezt v noci po putykach!“ odmávla jeho nápad svérázně, „Se tám jen mrknu. Dám si švejčužou, nemysli si, já všecko vím. Já koukám na Manuelu a Stefanii a tám to teký žerou!“ usoudila rázně, oblékla si kabátek a spolu s mým tatínkem vykročili do nastalé tmy směr autobus. Co se tam dělo, to jsme se s maminkou dozvěděli jen ze zmateného vyprávění rozchechtaného táty a mumlání stydící se babičky, ale muselo to být výživné. Už triumfální příjezd nesourodé dvojice na Kulaťák vyvolal hotové manévry.
Babička totiž v Praze neuměla chodit po ulicích. Lépe řečeno - ona chodila JEN po ulicích. Chodníkem pohrdala, protože byla přesvědčená, že když jde ONA, všichni uhnou. To možná fungovalo v její vesnici (ostatně, tam to funguje dodnes), ale ne v Praze v pátek večer na Kulaťáku, že jo? Takže se už záhy ozývalo kvílení brzd, babička se nesla po silnici jako křižník Potěmkin, nerozhlížela se nalevo napravo, auta troubila, řidiči neslušně gestikulovali a řvali: „Kam čumíš, babo bláznivá!“ a tatínek se za svou tchyní táhl jako slimejš bez domečku. Podobně si připadal i v příjemném interiéru čínské restaurace, kde se babička rozhlížela jako Kelišová v Itálii. I tu hubu měla dokořán!
„Ježišmarjá, sedněte si už!“ tahal ji táta za šosy a skládal se za miniaturní stoleček do miniaturní židličky: „Nu marneči slavenyj, tůdlecto haž buru vypravovát hu nás! Nu ale tleto je pěkná divčička, ty voči a účes… A ňáký kimono má…“ vyvalovala babička oči na čínskou servírku, protože ona vlastně ještě naživo žádného příslušníka exotického národa neviděla. Znala jen Němce, kterým pohrdavě přezdívala Jýrgeni, a považovala je všechny za bandu kníratých úchyláků v kožených kalhotách, ehm. A teď tohle? To až bude vyprávět v kostele! „Panu faláři ve zpovědnicí. A teký Maruš v jednotě!“ šeptala tátovi vzrušeně. Ten už se proti své vůli musel usmívat, protože měl v šosu placku rumu a po pár doušcích mu to všechno začalo připadat jako dobrej nápad!
Babička si nevěděla rady s jídelním lístkem. „Tohle!“ ukázala prstem, načež maličká servírka sepjala ruce a řekla: „To já nemohla pšinešla, to je naše kucháááržš!“ „Chachááá!“ dusil se táta smíchy, ale na babičku si nepřišel - dala se s Číňankou do posuňkové řeči a opravdu si vyškemrala „normální jidlo, haby mi nepálíla huba!“ Záhy se už těšila na nějakou čínu s rýží, poposedávala jako na jehlách a vlivem všeho toho vzrušení (ještě před pár hodinami stála na oprýskaném nádraží v Domažlicích a teď je v Číně, no to by byl v rauši každej!) se jí začalo chtít čůrat.
„Depa to tu maj?“ ptala se šeptem, „Ha! Tůdle. Tám je panynka. Vidíš, tuto je i v Číně panynka? Nemají to jináč, Pavle? Haby tam nebl ňákyj Číňan. Nebo turecký šlapadlo, tuto bych nepřežíla!“ vykládala, zvedla se, šla na záchod - a když se za pár okamžiků vrátila, tvářila se velice zvláštně. Sklonila se k tátovi a šeptala mu do ucha: „Pavle? Nědo to hukrád!“ „Cože?“ nerozuměl otec a zvědavě si svou tchyni měřil. „Nu! Nědo urvál splachovadlo! Neni tam! Já nemůžu spláchnout!“ šeptala zrudlá babička. „Ježišmarjá. Jak urval? Vy jste nespláchla?“ „Nu nespláchla, neni čim! Ať čumím, jak čumím, není tám šňůra! Tuto tera, tuto je elent! Mortete, íčko tám po mně nědo pure a já se tůlik stydím!“ klepala se jí brada.
„A to jste byla s… ééé… na velké straně?“ „Nu Pavle, copa si to vo mně myslíš? Že si to ponesu až do Prahy? Na malý! Pavle, di to spláchnout, ty tám vylezeš, přece nemohli hukrást i tuten splachovací zobák!“ vykládala babička stydlivě. Taková ostuda! „Děláte si ze mě srandu?“ syčel otec. To má jít na záchod a spláchnout po tchyni? No evidentně jo, protože babička s ničím jiným ani nepočítala! „Naposled! Naposled s váma někam du! To snad není možný todleto!“ sakroval táta, vydal se na dámské toalety a málem ho trefil šlak. Když totiž veleopatrně otevřel dveře s „panynkou“ a vešel dovnitř, aby se podíval na onen předmět doličný, dostal přímo ve dveřích mlaskavou facku!
„Áááá!“ ječela na celé kolo babiččina oblíbená maličká čínská servírka, která se před uslintaným pisoárním úchylákem kryla, jako kdyby ji táta hodlal zmermomocnit přímo v kabince! To bylo strašný! Chudák tatínek! Servírka svým křikem zburcovala majitele, který dle tátova pozdějšího líčení celé té veleostudy vypadal do puntíku jako soudce Ooka - a ten se s dvěma českými výtržníky nemazal. Záchodovému šmírákovi i nesplachovací Chodce rezolutně oznámil: „Šim pane pani děte pane pani plyč pane pani čůlat dobytek pfuj!“ a vyhodil je na ulici!
„To vám teda pěkně děkuju. Já se na to… Taková vostuda! Jak já teď vypadám! Jako nějakej deviant, co je na malý Asiatky!“ řval venku otec na tchyni a zapálil si omylem filtr od cigarety, „Kriste Ježiši, za co mě tak trestáš! Blbý splachovadlo! A vůbec, tam totiž žádná šňůra není! Je to na hajzlíku! My vám ho chtěli koupit na Vánoce, předělat záchod a koupelnu, protože ji máte z osmnáctýho století, ale to vy nééé, to furt, že to sou vaše poslední Vánoce, že už žádnej záchod nepotřebujete, že umřete… Sakra práce, to už sou dvacatery poslední Vánoce a furt nic!“ řval na tchyni náš záchodový exhibicionista.
Babička byla ponížená v celé podstatě svého ženství: „Marneči slavenyj mordýje Klatovy, voni mi vyhodíli z hospody jako nějakou flundru špinavou! Nu tuto sem eště nidýž nezažíla! Prošpa si mi tám tahal?“ „Já? Váš? Já se zbláznim. Já zešílim! Vy jste totiž na světě jen proto, abyste mi ničila život!“ „Mlč! Neřáde jeden sprostyj! Tak jááá za to můžu? Míla sem tám položit něco věčího, habys míl eště věčí vostudu!“ „Držte už taky jednou …! To se nedá! Zatracenej život pitomej! A hlad mám!“ uvědomil si táta uprostřed silnice a v žaludku mu táhle zaškrundalo.
„Já teký… A já se muším najist, jináč mi klesne cukr a budu se motát! I vomdlít můžu!“ oznámila tátovi babička významně, a v jejích očích se nedaly přehlédnout šibalské jiskry. Hin sa hukáže, hdo z nás, jak by se dalo říct pěkně po Chodsku! Kozina táta se na Lomikarku chvíli díval a pak se rozhodl: „Jdeme na guláš. Já si tam dám rum,“ vykročil přes Kulaťák nahoru, kde v jedné ulici u pošty tehdy sídlil nucený výsek. Táta tam občas kupoval maso pro psy svého kolegy z práce, ale hlavně hned vedle byla přilepená hospůdka páté cenové skupiny.
Ta byla onou typickou začouzenou knajpou, kde stál hostinský obrostlý mechem, ze stropu visely pavučiny, smrdělo to tam nekvalitní lihovinou, a vonělo to tam tím nejlepším gulášem na světě. Táta mě tam na něj občas potají bral, protože to měl od mámy zakázané - tomuto pokrmu říkala Boží guláš, protože „jen Pánbůh ví, co do něj dávají!“ Babička do tohoto prostředí fakt nepatřila, a také se patřičně znechuceně rozhlížela. Kde se to, marneči slavenyj, ocitla?
„Já míla vostát doma. Ve vsi. V baráku. Krýplovát a čumít na Doktora z hor. Depa jezdít do Prahy, tleto huž nejni pro mě,“ usoudila velice sebekriticky, zničeně usedla na rozvrzanou židli, kterou rychle přeleštil překvapený hostinský mastnou flekatou utěrkou. „No pěkně vítám! Takovou štramandu sem tu eště neměl!“ mrkal na zardělou babičku šenkýř a postavil před ni talíř kouřícího guláše a griotku. „Ta se ládovala, až měla boule za ušima. Pak vylemtala asi tři griotky, začala zpívat chodský písničky a nakonec tam málem sbalila nějakýho Ferdu, co vybírá popelnice. Měl jsem ji nechat, měl! To by si přivezla z Prahy dáreček, to by pan falář čuměl!“ řehtal se potom táta, když opilou babičku došmejkal z taxíku výtahem domů a předal ji překvapené mámě.
Babička do neděle ležela s hadrem na hlavě a žaludkem na vodě. A kupodivu už o celém tomhle záchodkovém matiné neřekla ani slovo. A na Vánoce opravdu dostala nový záchod. „A stáli nad tím záchodem a normálně se smáli nahlas. Já to nechápu. Ty to chápeš?“ šeptala mi maminka otřeseně, protože tohle fakt v jejich vzájemném vztahu-nevztahu nikdy nezažila. Ale jo, mami. Chápu. Společný zážitky totiž spojujou všechny lidi bez výjimky. I nenáviděné zetě a tchyně jako z hororu! A můžou se odehrát třeba na záchodě. Tak se usmívejte a nepleťte si panynky! A mějte rádi své tchyně a své zetě. Nikdy totiž nevíte, kdy se s nimi pohádáte naposled.
A jako vždy se omlouvám za délku. Určitě to zase slíznu jako obvykle, jenže já to opravdu jinak neumím. A upřímně si myslím, že se lidé i v dnešní rychlé době rádi zastaví, sednou si, dají si kafe a přečtou si i něco delšího. Uvidíme!
Hezký den všem!
