Fotka krásky ve Wartburgu je symbolem největší dopravní zácpy dějin, v Německu uvízlo 18 milionů aut

V pátek 10. listopadu 1989 se hraniční přechod Wartha mezi Durynskem a Hesenskem proměnil v lidské mraveniště. Auta za mohutného troubení jezdila přes hranici tam a zpátky, zmatení pohraničníci nevěděli, jestli se mají smát, nebo brečet, lidé vystupovali ze svých trabantů a wartburgů a běhali po silnici jako smyslů zbavení. Čerstvě osvobození východní Němci se v radostné euforii objímali s řidiči luxusních „zápaďáckých“ vozů, všude panovala neuvěřitelná atmosféra a docházelo i k improvizovaným oslavám na krajnicích a v příkopech u cesty!

„Trabanty tak smrděly! Lidé kašlali, chodili v těch oblacích výfukových plynů, pořvávali na sebe, skákali štěstím po kapotách. Tolik úsměvů pohromadě jsem nikdy neviděl. K tomu se přidalo počasí - bylo jasno a slunečno, deset stupňů, lidé běhali po silnici v krátkých rukávech a opravdu vše bylo zalité sluncem. Krajina, nálada, všechno. Byli jako ptáci puštění z klece,“ vzpomínal pamětník Hans Weber, který patřil mezi obyvatele Východního Německa, jimž se právě otevřely brány jejich dlouholetého vězení za Berlínskou zdí.

Na přechodu Wartha, který byl jedním z nejvytíženějších přejezdů mezi NDR (čili DDR) a SRN, pobíhal také zaměstnanec státní tiskové agentury ADN Jürgen Ludwig. Známý východoněmecký reportér byl na nohou už dva dny, aby mohl „pro budoucí generace“ pořádně zdokumentovat jeden z nejosudovějších momentů německých dějin, jímž pád Berlínské zdi bezesporu je. Jürgen nejedl, nespal, jen fotil v ulicích Berlína až do umdlení a šéfové ho raději poslali na Warthu, aby si alespoň trochu odpočinul.

Ludwig ale záhy zjistil, že na hranici narazil na svatý grál každého fotografa, protože výrazy lidí, kteří ve většině případů poprvé v životě přejížděli do dosud zapovězené a přísně hlídané svobodné zóny, byly jednoduše úžasné. Ve tvářích východních Němců se zračila široká škála emocí: lidé plakali, usmívali se, jásali, byli užaslí, šťastní a nemohli tomu všemu ani uvěřit. Masový exodus osvobozených „dederonů“ pokračoval celé dopoledne, Jürgen čile pracoval, a došel až ke tmavomodrému wartburgu, který stál zhruba v půlce dlouhé a stále narůstající kolony čmoudících „východňáckých“ aut.

Fotograf se zadíval do interiéru vozu a gestem se otázal muže za volantem, jestli si ho i s manželkou, dcerou a babičkou může vyfotit. Pán se vesele zazubil, kývl a sotva si Jürgen přiložil fotoaparát před obličej, mladá dívka vzadu vstala, vysoukala se střešním okénkem ven a něžně se na něj usmála. Cvak! zmáčkl Jürgen spoušť - a na světě byl snímek, který se stal jedním z mnoha symbolů nově nabyté svobody nejen v Německu, ale i v zemích východní Evropy, kde v té době padal jeden komunistický režim za druhým.

Smějící se slečně se říká Kráska z Warthy nebo Holka z Wartburgu, její identitu bohužel neznáme (někdo zmiňuje Agnes či Agathu) a je nejen ikonickou tváří dní, které následovaly po pádu Zdi, ale dostala se i na titulní stránky novin z celého světa v souvislosti s největší dopravní zácpou v dějinách lidstva. Tato monstrózní kalamita paralyzovala celé Německo během Velikonoc roku 1990, kdy se v zemi „zasekalo“ 18 milionů aut (!) včetně čmoudících trabantů, „warťasů“, moskvičů a žigulíků, a vysloužila si i zápis do Guinnessovy knihy rekordů!

„Co to tam máte napsané? Osmnáct milionů aut? To je přece nesmysl! Hloupost!“ rozčílí se možná mnozí čtenáři - a vlastně zcela oprávněně, protože celá tahle silniční se samozřejmě neodehrála v jedné vteřině. Jaký je příběh tzv. Trabantové apokalypsy?

Fotka legendární zácpy u Brandenburské brány:

Abychom pochopili, jak se mohlo Německo ocitnout v tak šíleném dopravním pekle, na které výmluvně odkazuje kráska v koloně východoněmeckých aut, musíme se vrátit do podvečera 9. listopadu 1989. Tehdy se totiž konala dnes již legendární tisková konference politbyra NDR, při které „to“ s velkým řachnutím prasklo a zbořilo se jako domeček z karet!

Zprvu to ale vypadalo, že půjde o jaksi „normální“ a nudnou konferenci, při které se papaláši pokusí uklidnit rozbouřenou situaci v rozděleném Berlíně, kde už docházelo k pokusům o prolomení Zdi. Vřelo to i v celém Východním Německu, na ulicích se konaly masové demonstrace a desetitisíce lidí utíkaly na Západ přes Československo a Maďarsko. Situace gradovala, každý čekal, až se „něco“ stane - ale nikdo netušil, že se celý režim v NDR zhroutí během pouhých sedmi minut a v přímém přenosu!

Netušili to ani novináři, kteří se loudali do auly Mezinárodního tiskového střediska na berlínské Mohrenstraße, kde se celé to divadlo s nedozírnými následky odehrálo. „To jsem zvědavej, co se od nich dozvíme. Přece už něco říct musí! Tohle se nedá udržet! Ale vsaď se, že zase budou vyprávět, jak je situace pod kontrolou a na kolik fabriky splnily plán!“ šeptal italský novinář Riccardo Ehrman z agentury ANSA kameramanovi a spolu s ostatními reportéry z celého světa se usadil v sále, kam před ně po několika minutách ticha předstoupil nervózní mužík v šedivém obleku.

Byl to mluvčí komunistické strany Günter Schabowski, v ruce žmoulal nějaké papíry, tvářil se vystrašeně a celkově vypadal, že by se nejraději sebral a utekl někam hodně daleko! Není divu - původně měl novinářům odprezentovat jen výsledky zasedání ÚV, kde se řešily personální výměny ve funkcích a nové hospodářské plány. O třaskavém napětí v ulicích se vůbec nemělo mluvit, dychtiví novináři ale čekali, že na tiskovce oznámí věc, o které se šeptalo v kuloárech - totiž že byl schválen nový cestovní zákon, který by lidem umožňoval vycestovat z NDR legálně a neutíkat jako dosud přes Československo a Maďarsko.

„Komunisté měli tři dny starý cestovní zákon, který jim lidé hodili na hlavu. Byl totiž tak přísný a plný nesmyslných omezení, že se obyvatelé politikům vysmáli. Devátého listopadu odpoledne pak narychlo vydali nový cestovní zákon, který byl sice mírnější než předchozí, ale i tak šlo o přísně kontrolovaný byrokratický proces, který měl režimu pouze koupit čas. Lidé by museli žádat o pasy a víza na úřadech, čekat celé týdny a ve finále by nejeli nikam, protože aparát strany by jim to stejně zatrhl. To byl jejich plán. Schabowski však zazmatkoval, přeřekl se a místo uklidnění situace nepřímo spustil pád železné opony,“ popisuje článek o pádu Berlínské zdi.

Schabowski to celé „zvoral“ pouhých sedm minut před plánovaným koncem tiskové konference, kdy si už už myslel, že to celé zvládl nějak ukočírovat. Jenže přesně v 18:53 vstal zmiňovaný Riccardo Ehrman z agentury ANSA a položil mluvčímu klíčovou otázku: „Pane Schabowski, nemyslíte si, že ten váš cestovní zákon byla velká chyba? Budou lidé muset z NDR dál utíkat? Nebo konečně otevřete hranice?“

Günter Schabowski se zapotácel. Tak oni toho nenechají! I ostatní reportéři nedočkavě poposedli - Riccardo svou otázkou uhodil hřebíček na hlavičku, všichni to věděli a jen čekali, jak se k tomu aparátčík postaví. Schabowski se snažil, pravda. Mumlal, že je to jistě tristní, protože Západní Německo už nemá kapacitu na přijímání uprchlíků z východního „ráje“ - a po chvíli zmateného huhlání byl v koncích. Naštěsstí si vzpomněl na papíry, které před příchodem do sálu obdržel od nejvyššího šéfa strany Egona Krenze.

„Na!“ strčil mu je Krenz do ruky, „Tam je ten nový cestovní zákon. Jestli budou mít ZASE nějaké řeči o nesvobodě a o tom, jak strašní jsme, můžeš jim tím zacpat pusu. Lidi POJEDOU ven, když budou chtít. Tečka!“ šoupl Schabowského do sálu i nepřečtenými lejstry, ve kterých se nyní zpocený tiskový mluvčí přehraboval a zmateně Riccardovi odpověděl: „Bylo vypracováno nové nařízení, které občanům NDR umožní trvalou emigraci přes jakýkoliv hraniční přechod, ehm…“ popotáhl nosem Schabowski a zvedl překvapeně oči.

V sále to zašumělo a novináři doslova vyletěli ze sedaček: „Aha, vy jste to tedy nevěděli?“ zajásal Schabowski a začal reportérům předčítat různé pasáže z ušmudlaných papírů, pletl páté přes deváté, až vstal reportér deníku Bild-Zeitung Peter Brinkmann a napřímo se otázal: „Odkdy to platí?“ Günter Schabowski pokrčil rameny a jelikož netušil, že nařízení mělo být tajné až do příštího rána do 4:00, aby úřady stihly připravit pohraničníky, vynesl rozsudek nad celým režimem: „Pokud vím, nabývá účinnosti okamžitě, bez prodlení,“ (Das tritt nach meiner Kenntnis… ist das sofort… unverzüglich). Bum!

Schabowski těmito slovy urval lavinu, která už se nedala zastavit. Komunisté měli smůlu. Zpráva se rozšířila rychlostí blesku a Němci vyrazili k hranicím. Režim v tu chvíli de facto padl a pro zhruba 16,5 milionu občanů NDR se otevřela cesta ke svobodě. A lidé toho využili vlastně okamžitě. Tisíce lidí i celých rodin z Východního Německa naskákaly doprostřed noci do svých vozů a vydaly se na hranice: „Bylo nám jedno, jestli budou střílet. Už nám to bylo jedno,“ vzpomínal pan Weber na pohnuté hodiny, které následovaly po třaskavé tiskovce.

„Když říkal bez prodlení, tak bez prodlení!“ jásali v ulicích další a další Berlíňané a valili se ke Zdi, kde nebyla nouze o legendární scény tance na vrcholu betonového monstra či spontánní oslavy. „Pohraničníci měli v předpisech stále platný rozkaz střílet na narušitele hranic. Velitel prvního přeplněného přechodu Bornholmer Straße, Harald Jäger, se marně snažil dovolat svým šéfům o rozkaz. Ti mu telefon pokládali. Jäger pak viděl dav, kde byla spousta žen a dětí, a uvědomil si, že pokud začnou střílet, nastane masakr. Ve 23:30 a vlastní zodpovědnost rozkázal zvednout závory,“ vysvětluje web Památníku Berlínské zdi.

Přes dosud zakázané pásmo se tak začali hrnout lidé do Západního Berlína - a pěší občany následovala i auta. Obyvatelé, kteří to zažili a v těchto „vítězných“ kolonách jeli, vzpomínají nejčastěji na čichový vjem, který si pamatovali dlouhé roky - byl to smrad z motorů trabantů a wartburgů: „Sice nás to dusilo, ale tak voněla svoboda. Ten pach byl tak specifický! Vždy, když jsem i po letech nastartoval svého moskviče, ihned jsem si vzpomněl na ten strašný puch a na zvuk dvoutaktů. Neskutečné, opravdu,“ vypráví anonymní pán v diskusi na Facebooku pod článkem o zhroucení režimu v NDR.

Východní Němci během několika desítek minut zablokovali se svými auty klíčové hraniční přechody. Až neskutečný nápor byl například na Checkpointu Alpha-Marienborn na dálnici A2, stejně tak i na zmiňovaném přechodu Wartha-Herleshausen, propojující Durynsko a Hesensko. V následujících dnech ženisté a dobrovolníci začali prosekávat ploty a otevírat desítky provizorních přechodů, jako byly Philippsthal-Vacha, Bad Sooden-Allendorf nebo Hohengandern.

Další lidé samozřejmě vyjeli i ze Západního Německa. Řidiči luxusních Mercedesů a Bavoráků pak zastavovali na krajnicích, tleskali projíždějícím trabantům a podávali řidičům banány a čokolády. Uniformovaní východoněmečtí pohraničníci, kteří ještě den předtím měli rozkaz střílet na kohokoliv, kdo by se jen pokusil překonat hranici, najednou jen stáli a zírali na celou tu spoušť. „Kontrolovali doklady jen pro formu. Někteří plakali dojetím, fotili se, smáli se, svlékali si uniformu a slavili s lidmi,“ popisuje Památník.

A jezdilo se a jezdilo a jezdilo, až se nad půlkou Německa vznášel hustý, štiplavý a modrý čmoud z východoněmeckých vozů. A protože lidé byli konečně puštěni z klece ven, chtěli samozřejmě navštívit své příbuzné, dlouho neviděné kamarády a všechna zakázaná místa. Chtěli nakupovat, jezdit na výlety - a to obousměrně, protože stejný exodus podnikali i řidiči ze Západu, kteří zase toužili vidět své dosud rozdělené rodiny a podívat se na „skanzen“ a zneuctěnou Berlínskou zeď. Jedno si sedalo ke druhému, auto jelo za autem a německé silnice tento nápor jednoduše přestaly zvládat.

Bylo to naprosto logické, protože silniční síť země nebyla na tolik vozů stavěná, infrastruktura se hroutila a přetížení německých silnic vyvrcholilo právě na Velikonoce roku 1990, kdy měli Němci navíc čtyřdenní volno od čtvrtka 12. dubna do pondělí 16. dubna. Dopravní experti se sice občany snažili varovat, například deník Die Tageszeitung (taz) už 4. dubna 1990 upozorňoval, že doprava v celé zemi se dříve nebo později zhroutí, protože řidiči jsou jako utržení z řetězu a zmínil, že jen v lednu 1990 projelo přes hranice ohromujících dvacet milionů osobních automobilů, zatímco za celý předešlý rok to bylo 53 milionů!

Na „rozježděné“ Němce apeloval i sám nejvyšší šéf dopravní policie při ministerstvu vnitra NDR plukovník Rolf Lorenz, který je 11. dubna 1990 v deníku Neues Deutschland vyzýval, aby raději zůstali doma: „V Německu se očekává mnohem větší počet cestujících než v předchozích letech. Ještě ale nedokážeme odhadnout, jakých rozměrů to dosáhne. Pokud to není nutné, nevyjíždějte. Může se stát, že uvíznete v koloně a budete muset čekat, než se to rozjede. Pak pro vás nebudeme moci udělat vůbec nic,“ snažil se plukovník odradit alespoň někoho, ale bohužel - lidé byli příliš dychtiví, příliš dlouho čekali a zákazů měli plné zuby. Takže nedbali, vyjeli - a totálně se ucpali!

Ve čtvrtek zkolabovalo celé německé pohraničí, všechny dálnice směřující do Berlína a z Berlína a všechny tranzitní uzly najednou. Hlavním epicentrem obrovské dopravní zácpy se staly hraniční přechody na bývalé vnitroněmecké hranici. Na Marienborn-Helmstedt nebo Herleshausen-Wartha dosahovaly stojící kolony přes 50 kilometrů, v rámci celého Německa pak délka všech zablokovaných úseků na dálnicích dosáhla v součtu 420 kilometrů. Řidiči v kolonách na hlavních dálničních tazích popojížděli v průměru čtyři hodiny!

„Nestačila kapacita. Je to prosté. Hraniční infrastruktura a přilehlé dálnice byly v té době dimenzovány na průměrný provoz kolem 50 000 aut denně. Během velikonočního víkendu se však na silnicích vyrojilo zhruba 18 milionů automobilů, což je neskutečné číslo. Za tyto čtyři sváteční dny projelo zemí devadesátkrát více vozů než obvykle. Silniční síť takový objem nedokázala pojmout a dálnice se proměnily v pomalu se sunoucí plechový koberec, což události vyneslo dodnes nepřekonaný zápis v Guinnessově knize rekordů,“ uvádí web Carro technické parametry stěží uvěřitelné dopravní kalamity, ve které uvízly miliony lidí.

Německo se zahalilo do oblaku smrdutého kouře, docházelo palivo a u čerpaček se tvořily příšerné fronty. Záhy zkolabovaly i okresky, protože nervózní řidiči sjížděli z dálnice, aby to zkusili objet jinudy a ucpali svými vozy i ty nejzapadlejší lesní cesty. Auta byla všude. Stála i na polích a loukách, klaksony nepřetržitě troubily a ve tmě byly silnice osvětlené jako nějaký lunapark. Guinnessovka tohle peklo popisuje jako „Jízda nárazník na nárazník“ - a během celého víkendu se v Německu takto zastavilo odhadem 18 milionů vozidel. Lidem to ale bylo vesměs úplně jedno.

„Euforie pořád trvala. Vystupovali jsme z aut, dělili se o jídlo i o kafe z termosek, oslavovali, povídali si, pomáhali si. V obou směrech. Lidi jen pokrčili rameny a řekli: To vydržíme. Už jsme vydrželi hodně, tak nás nějaká zácpa nerozhází,“ popisuje pan Weber, kterému bylo tehdy třicet let, jel žigulíkem z berlínské čtvrti Pankow do Mnichova na návštěvu za rodinou a uvízl na přechodu Rudolphstein-Hirschberg. Trvalo prý dlouho, než se zasekané Německo rozjelo a zácpa samozřejmě neskončila naráz: „Popojíždělo se. Brzda, plyn, brzda, plyn. I na dálnicích. Ale jelo to, byť pomalu. Nikdy na to nezapomenu,“ vzpomíná Hans Weber.

Celou tuto pohromu označil americký deník Los Angeles Times trefně jako Trabantovou apokalypsu a v článku ze 14. dubna 1990 napsal: „Předpovědi se naplnily. Německo uvízlo v největší zácpě svých dějin, lidé se však radovali a pranic jim nevadilo, že se dusí kouřem z výfuků!“ A k článku jako ilustrační foto přidal právě onen snímek mladé holky z Warthy, která vykukuje z rodinného Wartburgu a krásně se usmívá. Od té doby si její portrét lidé automaticky přiřazují právě k té legendární „osmnáctimilionové“ zácpě, a netuší, že fotka vznikla ještě před ní.

Je jen škoda, že se tajemnou „Agathu nebo Agnes“ dodnes nepodařilo dohledat. Její fotografie si ale žije svým životem a ukazuje, že svoboda nemusí mít jen líbeznou vůni, ale může také pěkně smrdět - třeba právě známým odérem trabantů a wartburgů!

Zpracováno podle:

ND archive, taz.de, Los Angeles Times Archive, Guinness World Records, Památník Berlínské zdi, Médium.cz, Carro, BBC, YouTube, Pan Jan Weber (Hans) telefonický rozhovor, Dirk Moschner Facebook, Fall of the Berlin Wall, Reddit, Tisková konference Schabowski záznam, Riccardo Ehrman