Článek
5. května 1963 se u slavného berlínského hraničního přechodu Checkpoint Charlie odehrála stěží uvěřitelná věc, která dodnes fascinuje mnoho lidí. Vojáci v americkém „západním“ sektoru, kam se pokoušely z Východního Berlína prchat za svobodou tisíce lidí, zaslechli krátce po půlnoci podivný randál. „Hele, něco se tam zase děje. Zase střílejí!“ kývl do do dáli jeden z Američanů. „Ale, to je něco jinýho. To je auto! A jede přímo na nás!“ zaječel druhý voják a překvapeně uskočil. Za zvuků kvílení pneumatik a túrování silného motoru se k nim neuvěřitelnou rychlostí řítil malý červený vůz!
Checkpoint Charlie na Friedrichstrasse, poblíž Kochstrasse v roce 1963. Byl to jediný přechod mezi Západním a Východním Berlínem, který mohli využívat Američané i další cizinci, stejně jako členové spojeneckých sil. Zbývajících šest kontrolních stanovišť bylo určeno obyvatelům Západního Berlína nebo Západního Německa.
„Mysleli jsme si, že se někdo zbláznil. Nebo že je to nějaká provokace!“ usmíval se po letech v rozhovoru pro americký armádní list Stars and Stripes jeden z očitých svědků, který tehdy na Charlie sloužil. Sporťák Austin-Healey Sprite s poznávací značkou B-CE 402 totiž PODJEL hraniční závoru Checkpointu Charlie na východní straně! A když rozkmitaný Austin konečně zastavil u hlídky, z vozu doslova vypadl mladý muž, který se v euforii plácal do kolen a objímal americké vojáky. Ti si zatím nevěřícně prohlíželi maličké a nízké auto, jemuž chybělo čelní sklo.
„To si snad děláte srandu? To se vám povedlo, člověče!“ usmíval se na Heinze Meixnera voják. Řidič Austinu, který si právě dojel za svobodou, měl však na srdci něco jiného: „Konečně se můžeme vzít!“ jásal, křepčil kolem auta, pusinkoval kapotu a Američané na šoféra zírali jako na zjevení z jiné planety: „Co? Kdo? Koho?“ optali se. „Mysleli si, že jsem se zcvoknul. Mou snoubenku Margit, která ležela vzadu, totiž v té tmě neviděli,“ usmíval se Heinz v rozhovoru pro magazín TIME.
Největší překvapení na ohromené vojáky však teprve čekalo v kastlíku na zádi Austinu. Po otevření malého prostoru objevili schoulenou starší paní obloženou třiceti cihlami kvůli odražení případných kulek!
Ilustrace „spanilé jízdy“ Heinze Meixnera!
Byla to Heinzova budoucí tchyně. Majstrštyk, který se rakouskému rodákovi povedl, byl jedním z mnoha a mnoha pokusů o překonání Berlínské zdi, která rozdělovala město od roku 1961 do roku 1989. Některým se to povedlo, jiným bohužel ne.
„O překonání Berlínské zdi se pokusilo odhadem více než 100 000 občanů tehdejší NDR, z nichž se do Západního Berlína úspěšně dostalo přes 5 000 osob. Zatímco tito šťastlivci využili k útěku vše od podzemních tunelů až po horkovzdušné balony, mnoho dalších takové štěstí nemělo; tisíce lidí byly při pokusu o přechod zatčeny a podle oficiálních údajů Památníku Berlínské zdi zaplatilo za touhu po svobodě životem přímo u bariéry 140 obětí, ačkoliv některé historické zdroje pracují s čísly ještě vyššími.“ uvádí Stars and Stripes.
Případ Tchyně v kufru, jak se dlouhé roky smělému plánu páně Meixnera škodolibě přezdívalo, je označován za jeden z nejodvážnějších a nejdrzejších útěků přes Zeď vůbec. Romantickým duším navíc velice imponovalo, že Heinz vše podnikl ve jménu lásky. Protože on sám mohl odjet kdykoliv se mu zachtělo! Jaký je příběh Romea, Julie, tchyně a červeného sporťáku z rozděleného Berlína?
Takto tam byli „nasáčkovaní“, přičemž Frau Thurau měla na sobě naloženo třicet cihel. Snímek pochází samozřejmě z rekonstrukce útěku, která se odehrála hned ten den ráno. Auto je autentické, vidíme i Heinze, Margit a maminku.
Ve Východním Berlíně jsou hezčí holky!
Rodák z Lince Heinz Meixner se v roce 1961 přestěhoval z Rakouska do Západního Berlína. Tehdy osmnáctiletý mladík pocházel z dobře situované rodiny, ale dostal nabídku, která se neodmítá: šikovného elektrotechnika oslovil jeho kamarád, který pracoval v Německu a byl ve své domovině na dovolené: „Hele, u nás ve fabrice je teď nouze o dobrý řemeslníky. Co kdybys tam pár let dělal? Je to dobře placený a navíc budeš mít volně k užívání byt. Žádná ubytovna, ale byt!“ zlákal Heinze přítel, slovo dalo slovo a Meixner se stěhoval.
V Berlíně pracoval v západní části, měl garsonku na sídlišti a zažíval krásné časy. Jakožto cizinec mohl kdykoliv překročit hranici Východního i Západního Berlína. „Tak jsem chodil do východní části na tancovačky, protože věřte nebo ne, byla tam vždy hezčí děvčata,“ usmíval se Heinz Meixner. V záři roku 1962 se spolu s pár kamarády vydal na studentský ples dívčího gymnázia, kde po pár tanečcích s drobounkou a velice atraktivní Němkou Margarete Thurau zcela ztratil hlavu a zamiloval se až po uši.
Zasnoubili se téměř okamžitě. „Po třech týdnech jsem věděl, že s ní chci strávit celý život,“ svěřil se Heinz rakouským novinám po útěku - tehdy za ním chodilo tolik reportérů s žádostí o rozhovor, že je musel odmítat! Snoubenci se procházeli po Východním Berlíně a malovali si vzdušné zámky: „Já miluju operu!“ rozplývala se Margarete, které se říkalo Margit, „Jsou tam u vás opery, že ano?“ tulila se k Heinzovi. Ten dívku ujišťoval: „To je jasné. Moji rodiče tě budou milovat. To bude krásnej život!“ vzdychal roztoužený muž.
Heinz se svěřil, že ani na chvíli nepřemýšleli o tom, že by v Německu zůstali. „Brali jsme to jako fakt. Budeme žít v Rakousku. Hotovo. Jenže nám to nebylo umožněno legální cestou,“ narazil Heinz na zamítavou odpověď komunistických úřadů NDR ohledně povolení emigrace pro Margit. „Provdejte se za svého vyvoleného, jistě, slečno Thurau. Ale zůstanete tady a usadíte se tu oba. Co vám brání? Žádná emigrace!“ usmál se úředník a zapráskl za uplakanou Margit dveře kanceláře!
7. října 1961. Čtyřletý Michael Finder z východního Německa je svým otcem hozen do sítě, kterou drží obyvatelé za hranicemi v Západním Berlíně. Otec, Willy Finder, se připravuje na skok sám.
Já ti prostě říkám, že bez maminky neodejdu!
Když se rozčílená snoubenka vrátila se zamítavou žádostí ohledně legální emigrace, sesedli se všichni v maličkém bytě, kde žila Margit s matkou. „Tak se rozejdeme!“ říkala svému milému Margit. „Ty můžeš odejít kam chceš. Mě tu nech!“ frkla naštvaně mladá slečna. „Jakmile jsem to slyšel, rozhodl jsem se ji dostat ven,“ řekl Heinz. Podnikavý mladý muž nelenil a začal vymýšlet plán útěku. „Já ale bez maminky nikam neodejdu!“ křičela Margit.
„Hm,“ zauvažoval Heinz, „Tak já to nějak vymyslím,“ uklidnil obě plačící ženy. Od té doby neustále přemýšlel, jak by dostal přes Zeď Margit i její matku. Chodil kolem Zdi, díval se na po zuby ozbrojenou stráž a ztrácel naději. Není divu! Navíc se množily zprávy o dalších zastřelených a zatčených při pokusu o útěk, ve Východním Berlíně vládla v té době atmosféra naprostého zmaru a bezvýchodná situace se začala podepisovat i na vztahu dosud zcela zamilovaných milenců.
Margit Heinze prosila, ať odjede sám. Dělala hrdinku, pak potají plakala… Heinz pak jako každý večer přejížděl na svém malém skútru do Západního Berlína, kde měl stále práci a byt - a najednou se zarazil: „Tady by to šlo?“ rozhlédl se po Checkpoint Charlie. Zaujaly jej závory. Či spíše jejich výška. Chtěl bariéry zapuštěné v ocelových nosnících změřit, ale nevěděl jak. Pak mu to došlo, zastavil svou motorku poblíž ocelového nosníku s mátovými pruhy, který uzavíral poslední východ ze Zdi - a předstíral závadu na motoru.
Heinz tím mohl změřit výšku bariéry pomocí srovnání výšky řídítek: „Doma jsem to změřil - bylo to 95-97 centimetrů,“ uváděl. Rázem se mu vloudila do hlavy neuvěřitelně riskantní myšlenka, která mu nedala pokoje. Až se rozhodl, že do toho půjde a podnikl hotové turné po západoberlínských autopůjčovnách. „Hledal jsem co nejnižší vůz. Sportovní. Dostatečně malý a nízký, aby proklouzl pod nosníkem. A když jsem tam tak procházel, už zcela zoufalý, najednou jsem ten zázrak viděl před očima!“ vzpomínal Heinz.
Pád Zdi
Autíčko, znetvořím tě jen maličko. A upustím gumy!
Červený britský sporťák Austin-Healey Sprite s poznávačkou B-CE 402 jako kdyby na něj čekal. Heinz zaměstnal agilního zaměstnance autopůjčovny - potřeboval být na chvíli s autíčkem sám, aby si ho přeměřil, než si jej pronajme. Udělal to - a zjistil, že bez čelního skla je vůz vysoký devadesát centimetrů. „Tak jsem se rozhodl, že to podjedu,“ zubil se Heinz Meixner. Neubráníme se údivu - opravdu si myslel, že mu to vyjde! Ale jak se říká, odvážnému štěstí přeje!
Když se svým velkolepým plánem seznámil obě „své“ ženy, zůstaly prý na něj jen ohromeně zírat. „A co… Jak říkáš, že je to velké? Tedy spíše malé? Tam se přece nevejde maminka?“ koktala Margit a Frau Thurau už mávala rukama v odmítavém gestu: „Ale to mě tady nechte. Já už se nějak obstarám.“ „Věděl jsem, že kdybych vzal jen Margit, život staré paní v Berlíně by byl zničený. Šli by po ní. Živořila by, pronásledoval by ji režim. Matka emigrantky! Nesměl jsem to dopustit!“ vyprávěl Heinz.
Opravdu srdnatý mladík, to musíme uznat! Ale také se prý bál. Věděl, že je to naprostá pitomost! „Tohle se přece nemůže nikdy povést, jsi cvok?“ říkal mu i kamarád, kterému o budoucím útěku řekl. „To auto je strašně malý. Zastřelí vás, budeš tam dřepět jim přímo na mušce! A hele,“ měřil neustále dokola Austin, který už stál před barákem a smlouva na pronájem vozu byla podepsána do konce května roku 1963, „Sem tchyni nenacpeš! Je malá a drobná, říkáš, to je sice hezký, ale když budou střílet po autě, tak trefí kufr. To ani není kufr, to je spíš šuplík!“ rozčiloval se kamarád.
Měl pravdu, zní to naprosto šíleně, ale Heinz Meixner byl muž činu. Napadlo jej tlumit případné nárazy kulek cihlami, ale hlavně už nechtěl ztrácet čas. Vybral si k uskutečnění svého ambiciózního „projektu podjezd“ onu neděli pátého května a v sobotu Austinem přejel přes Checkpoint Charlie do Východního Berlína. Večer ještě proběhla poslední zkouška - Margit i její matka se do vozu vešly. Nikdo tomu nemohl věřit, ale vešly. Nastal čas. Neuvěřitelný plán se stával skutečností.
Checkpoint Charlie 1981
Všechno, nebo nic. A šlápnout na plyn!
Margarete vzpomínala, že byla hrozná zima. Klepala se prý strachy, celou její drobnou postavou lomcovala zimnice. „Buď všechno, nebo nic. Vabank,“ usmívala se plachá žena. Zatímco Margit se krčila v úzkém prostoru za sedadlem řidiče přikrytá dekou; její matka byla zaklíněná v zavazadlovém prostoru. „Naštěstí,“ říkala Margarete, „Matka má stejnou postavu jako já.“ Stará paní se schoulila do fetální polohy, budoucí zeť ji obložil třiceti cihlami, zavřel kufr a pro jistotu ještě upustil pneumatiky, aby byl vůz co nejníže.
Krátce po půlnoci pak Meixner sejmul čelní sklo, opřel je o betonový sokl a dojel k vchodu do pohraniční oblasti. Tam ukázal svůj rakouský pas strážnému. „Podivoval se, že mám staženou střechu. Řekl jsem mu, že to tak mám rád. Neviděl, že je sklo dole, měl špatný zorný úhel. Jen mi zasalutoval. Byl jsem pro něj nějaký pitomý sportovec!“ vyprávěl Heinz a popisoval onen kritický moment, kdy jej strážný odmávl k celní prohlídce. „Tu jsem opravdu absolvovat nehodlal,“ usmíval se.
Byl čas jednat. Místo, aby vzorně zabočil k budově a předpisově zastavil, stočil kola malého autíčka rovně a pomalu se rozjel vpřed. „Proklouzl jsem kolem bariér, Austin se krásně ovládá, je to velice živé auto. Kličkoval jsem rychlostí asi dvacet kilometrů v hodině přes slalomové bariéry a zpomalovače. Auto nadskakovalo, ale zatím si nikdo nevšiml, že jim ujíždím. To bylo mým cílem - vypadat jako zmatený turista,“ říkal Heinz, který pak na vteřinu pevně zavřel oči - a šlápl na plyn.
Před ním byla poslední závora. Na jeden děsivý okamžik se mu prý zdálo, že to špatně vypočítal; že se s Austinem zapasuje pod bariéru a všichni budou mrtví. Ale kdepak. „Sehnul jsem hlavu, sešlápl plyn, kola se protočila, kvílelo to, čmooud - a já svištěl rovně do Západního Berlína.“ uváděl. Slyšel ještě pískání a řev, jak se východoněmečtí pohraničníci rozzuřeně sbíhali, ale než se stačili vzpamatovat, sporťáček i s černými pasažéry byl najednou ve svobodné zóně. Při neuvěřitelném útěku přes Zeď nepadl jediný výstřel!
Voják Conrad Schumann v roce 1961 přešel do Západního Berlína
Zatancujeme si, drahá! Ježišmarjá, maminka!
Austin jel k Američanům skutečně nesmírně rychle - pozdější měření ukázalo 25 metrů dlouhou brzdnou dráhu! Vojáci tomu nemohli ani uvěřit. Takový hazardér! Pak uzřeli Margit, jak se ztěžka hrabe z pod deky v zadní části vozu: „Dobře, tak utekli dva, tak se jim to povedlo…“ shovívavě hleděli na objímající se a radostí tančící pár. „Ježíšmarjá, maminka!“ vykřikla najednou Margit. „Zaklepala na zadní část toho čiperného autíčka. K našemu úžasu uvnitř v poloze plodu ležela stará paní v šátku a kabátě. Tu jsme spatřili, až když z ní sundali cihly,“ vzpomínal hlídkující voják v rozhovoru. Nikdo nechápal, jak se mohli do miniaturního Austinu poskládat!
Na východní straně Checkpoint Charlie zavládlo po Meixnerově útěku pravé zděšení. Zmatení pohraničníci byli přísně potrestáni a úniková cesta byla okamžitě zabarikádována. Všechny hraniční nosníky pak byly vybaveny svislými ocelovými vzpěrami. Odvážný „pilot“ Heinz se stal mediální hvězdou a podrobnosti z ohromujícího „proražení“ Berlínské zdi šokovaly celý svět.
Trojice uprchlíků přesídlila do Rakouska, kde se konala svatba, po níž se novomanželé i s maminkou usadili v Linci. Meixner pracoval ve fabrice, Margit učila ve škole a maminka jim vedla domácnost. A právě v domácnosti našel svou smrt Meixner. Je to jako z nějaké antické tragédie: „Po tom všem umře takhle?“ pokládá si řečnickou otázku autor článku v OÖ Nachrichten, který Heinze Meixnera osobně znal.
Heinz totiž zemřel při tragické domácí nehodě. Holil se novým elektrickým strojkem, který dostal jako dárek od tchyně. Napustil si umyvadlo plné vody, zašpuntoval, aby mu neutekla, holil se, holil… Strojek mu najednou vypadl z ruky, šplouchl do vody, Heinz Meixner po něm instinktivně sáhl… Co se dělo potom, to si asi každý čtenář dovede představit. Psal se cca rok 1971, bezpečnostní „vypínátka“ tehdy nebyla…
Heinz Meixner si vysněný život po boku své tak těžce vybojované Margit příliš neužil. Jeho útěk za svobodou však zůstává dodnes v kolektivní paměti lidí jako drzý, epochální a „darebácký“ plán, který potvrdil, že riskovat se (občas) opravdu vyplatí!
Berlínská zeď
Zpracováno podle:
Stars and Stripes, Storybarrio, Berlin Wall, Checkpoint Charlie, Nachrichten.at, TIME archive, Reflex, RHP.com, Reddit, Mossmotoring.com, Los Angeles Times, časopis Epocha, 100+1
