Típl cigáro a přeskočil Berlínskou zeď. Prchající voják ze slavné fotky propadl alkoholu a oběsil se

V úterý 15. srpna 1961 panovalo v Berlíně jasné a slunečné počasí. Dvacetiletý fotograf Peter Leibing (1941-2008) z agentury Conti-Press si ale jasné oblohy a teplého vánku vůbec nevšímal. Nervózně přešlapoval s fotoaparátem v ruce a díval se směrem k zátarasům z ostnatého drátu, které lemovaly základy budoucí betonové zdi. „A všiml jsem si toho kluka. Třásl se. Kouřil jednu za druhou, opravdu jednu za druhou. Připaloval si od právě dokouřené. Ruce se mu klepaly,“ popisoval Peter Leibing okolnosti vzniku jedné z nejslavnějších fotografií všech dob.

Leibing šel toho dne odpoledne na roh ulic Ruppiner Strasse a Bernauer Strasse najisto. Dostal totiž tip od západoněmecké pohraniční policie. „Řekli mi, že mezi východoněmeckými pohraničníky a policajty je jeden mladík, co se neustále dívá směrem k nim a je hrozně nápadný. Mohl by utéct, měl bys to vyfotit, řekli mi. Měl jsem stejně v plánu dokumentovat stavbu Zdi, rozhodl jsem se tedy, že postojím naproti a uvidí se. Jenže jsem netušil, že to vezme tak hopem. Doslova!“ usmíval se fotograf v jednom z mnoha rozhovorů.

A rozhovorům se nebránil ani protagonista slavného snímku - tehdy devatenáctiletý Hans Konrad Schumann, který o útěku na Západ začal přemýšlet poté, co viděl zoufalství rozdělených rodin a kruté scény, které se odehrávaly u vznikající Berlínské zdi. „Vlastně ani nevím, jak jsem k tomu dospěl. Věděl jsem, že tam (ve Východním Berlíně) mě nic nečeká. Jedno si sedalo ke druhému. Kouřil jsem, odhodil cigaretu, pak druhou, třetí… A šel,“ popisoval Konrad svůj Skok za svobodou, jak se fotografie nejčastěji nazývá. Strhl si z ramene zbraň, rozběhl se, vyskočil…

A životní snímek Petera Leibinga byl na světě. „Tato fotografie vyjadřuje vše. Je v ní napětí, touha po svobodě, akce… Vše, co má silný snímek mít. Nejslavnější fotka dvacátého století, symbol studené války!“ rozplývali se kritici nad opravdu jedinečnou kompozicí fotky i nevšední pohotovostí fotografa Leibinga, který za ni dostal cenu Overseas Press Club Best Photograph. Skákající Schumann obletěl celý svět a vešel do dějin reportážní fotografie. Vznikaly podle něj sochy a pomníky, Schumannův slavný výskok najdeme na tričkách, plakátech, ve fotografických knihách i uměleckých publikacích. Jenže…

Odvážný mladý muž si sice splnil svůj sen a dostal se na svobodu, ale jeho další život byl velice tragický. „Šla po něm Stasi. Agenti východoněmecké tajné služby například diktovali jeho rodičům dopisy pro něj. Záštiplné, sprosté a výhrůžné dopisy. Schumann to nemohl ani pochopit - to píše máma? Byl zdrcený, zoufalý, začal pít, měl deprese. Jednou dokonce řekl, že tam měl zůstat. Co z toho tady mám? Jen strach. Oženil se, měl rodinu, ale bohužel, spáchal sebevraždu,“ odhaluje kruté pozadí slavné fotografie web ATI.com.

Jaký je příběh slavné fotografie Skákajícího Schumanna?

Hans Konrad Schumann se narodil 28. března 1942 v saském Zschochau do rodiny velice chudých zemědělců. Rodiče měli polorozpadlý statek a neměli čím uživit své tři syny a dvě dcery. Nejmladší Konrad musel od útlého věku dřít na poli a pást dobytek. „Po válce to byla sovětská okupační zóna. Chudoba tam byla nesmírná. Nově vzniklá komunistická NDR životní podmínky zemědělců ještě zhoršila. Lidé byli zbídačení a utíkali od rodných hospodářství do fabrik, aby se alespoň najedli,“ popisuje tristní podmínky v poválečném Sasku web ATI.com.

Schumannovi vzdorovali, nechtěli statek opustit a rozhodli se, že budou chovat ovce. Udřená paní Schumannová potom prodávala sýr, mléko i vlnu a mladý Konrad ovečky pásl. „Prostý a jednoduchý kluk. Nebyl hloupý, jenže rodiče ho nemohli dát na žádnou školu. Sotva se naučil číst a psát, musel na pastvu! Všichni si mysleli, že je prostoduchý, že mu to bude vyhovovat. Pastýř! Obecní blázen! Lidé si z Konrada dělali legraci a posmívali se mu,“ říká web Mashable.com. K nesmírnému překvapení všech v Zschochau se ale Konrad Schumann odhodlal k velké věci.

V osmnácti letech předstoupil před rodiče, oznámil jim, že rozhodně nebude pasákem ovcí a ukázal jim přihlášku do východoněmecké Volkspolizei- Bereitschaftspolizei (ekvivalent pohraniční stráže). „Chtěl jsem něco dokázat. Mít čistou uniformu, kamarády, kolegy, pořádně se najíst, brát plat. Jistě, hloupé a naivní důvody. Jenže mi nic jiného nezbývalo,“ krčil rameny Konrad, který nastoupil na tříměsíční výcvik v Drážďanech - a velitelé si všimli, že je „ten blbý ovčák“ vlastně docela inteligentní a statečný mladý muž!

Schumann byl proto poslán do poddůstojnického kurzu v Postupimi a v hodnosti desátníka se dobrovolně přihlásil spolu se čtyřmi tisíci dalších kluků z malých měst nebo vesnic na službu do Berlína. „Myslel jsem, že to bude v pořádku. Chtěl jsem být mírný, hodný. Oni nám říkali, že se tam občas nějaký incident přihodí. Ale nic mě nemohlo připravit na realitu. Odehrávaly se tam hrozné scény. A nemělo to konce, jeden příšerný výjev za druhým,“ popisoval Konrad dusivou atmosféru v Berlíně roku 1961.

V těžce zkoušeném městě to vřelo už od konce druhé světové války, kdy bylo Německo na základě Jaltské dohody rozděleno do čtyř okupačních zón. V roce 1949 byly americká, britská a francouzská zóna sloučeny do Spolkové republiky Německo (SRN), zatímco sovětská zóna se stala Německou demokratickou republikou (NDR). Samotný Berlín ležel hluboko uvnitř sovětské zóny, přesto byl rozkouskován na sovětský sektor (Východní Berlín) - a americký, britský a francouzský sektor, které byly posléze sloučeny do Západního Berlína.

Rozdělení města vedlo k tragikomickým situacím. Obyvatelé při cestě do práce, na nákup nebo na návštěvu příbuzných doslova „přeskakovali“ z jedné sféry vlivu do druhé, všude panoval šílený chaos a zmatek, až došlo k naprosté izolaci města. Ta vyvrcholila tzv. Berlínskou blokádou v letech 1948–1949 - a nakonec v roce 1961 výstavbou Berlínské zdi. Její stavba byla přímým důsledkem útěků občanů z NDR. Dle odhadů odborníků uprchlo v letech 1949 až 1961 do SRN přes tři miliony (!) obyvatel, z velké části odborníků s vysokoškolským vzděláním.

Většina „foukla“ přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná. Ale to se mělo brzy změnit, protože v zákulisních jednáních mezi Sověty a správou NDR padlo rozhodnutí o vystavění mohutné betonové zdi, která by oddělila Západ a Východ a zamezila útěkům. Berlínská veřejnost byla oprávněně vyděšená a Walter Ulbrich, tehdejší nejvyšší představitel východního Německa, dokonce 15. července 1961 vystoupil na tiskovce, kde zmatené Berlíňany uklidňoval hnusnou lží: „Nikdo nemá v úmyslu stavět tady nějakou zeď!“

Jenže to samozřejmě bylo dávno naplánované a v neděli 13. srpna 1961 v noci začaly východoněmecké jednotky uzavírat hranici mezi sektory. Obyvatelé se probudili do města, které bylo doslova rozříznuté vejpůl, zmateně vybíhali z domů a dívali se na kotouče ostnatého drátu, který vojáci natahovali podél základů budoucí bytelné zdi. Čtrnáctého už nastal naprostý chaos. Lidé z „přepůlených“ domů skákali z oken na Západ, rozdělené rodiny na sebe křičely přes zátarasy - a do tohoto zmatku nastoupil službu „na obranu socialismu“ i Konrad Schumann.

Sám Konrad vzpomínal na osudný patnáctý srpen 1961 jako na nesmírně divný den: „Od rána bylo vše špatně. Všichni jen řvali, slyšel jsem pláč i křik. Vyslali mě jako už třetí den po sobě s ostatními na hlídku na roh Ruppiner Strasse a Bernauer Strasse. Měli jsme dle nadřízených převzít kontrolu a chránit hranici před nepřáteli socialismu. Jenže copak jsme věděli, co to znamená? Stáli jsme tam jako hlupáci a poslouchali, jak na nás křičí. Prase! Zrádce! Byly to hrozné chvíle,“ popisoval.

Podle Schumannových slov v něm uzrávalo rozhodnutí k útěku po spatření série drásavých scenérií, při kterých viděl zármutek lidí na obou stranách zátarasu. Byly tam rodiny, které ze dne na den zůstaly natrvalo oddělené - otec byl na noční a ráno už se nemohl vrátit ke svým dětem a manželce, která plakala u drátů a děti po tátovi vztahovaly ruce. „Nemůžeme k němu. Ti… Oni… Nás tam nepustí,“ ukazovala zdrcená žena směrem k vojákům. „Byl jsem nervózní, vzteklý, bylo mi zle,“ říkal Konrad.

Podivně neklidného příslušníka ozbrojených sil východoněmecké pohraniční stráže si brzy všimli i jeho „kolegové“ na druhé straně. Právě tehdy zřejmě upozornili i fotografa Petera Leibinga: „Je opravdu divnej. Nervózní, kouří a kouří, dívá se k nám. Dejte na mě, ten se sebere a uteče!“ říkali lidem, kteří stáli u zátarasů a pozorovali dění na opačné straně rozděleného města. Tam se mezitím odehrávaly další kruté scény - malá dívka podávala kytičku své staré babičce, která klečela na dlažbě západní strany a vnučka plakala na východní.

„Babi, já chci k tobě!“ brečela dívka. Babička křičela, že děvče nikoho nemá, jen ji: „Buďte lidmi! Podejte mi ji! Zrůdy bez srdce!“ jektala zuby stará paní. „Nesměli jsme. Hrozila nám také kulka. Už se to nedalo snášet. Pak jsem uviděl další náklaďák, který vezl materiál na stavbu zdi a došlo mi, že jestli rychle něco neudělám, zůstanu tady uvězněný navždy. Pohnul jsem se a přišel blíže k drátu. Na druhé straně na mě lidé volali, ať uteču. Skoč! Dělej, to dáš! A jiní, abych se zastřelil. Nadechl jsem se, típl cigaretu o zeď domu, zahodil jsem ji a rozběhl se,“ popisoval Konrad začátek svého útěku na svobodu.

Mezi dvěma skoky si strhl z ramene samopal PPŠ-41 (Špagin), odrazil se, přeskočil drát - a cvak! Přesně v tu chvíli stiskl Peter Leibing spoušť svého aparátu značky Exakta. „Fotil jsem koně, dostihy a parkur. Ono se to moc nelišilo. Také jsem je fotografoval ve skoku,“ smál se Peter. Těsně u hranice stál policejní anton s otevřenými zadními dveřmi, do kterého Schumann veskákal, dveře se zavřely a před očima užaslých lidí vůz i s uprchlíkem odjel!

„Automobil tam byl připravený. Víte, ono to hraničilo s jistotou, že uteče. Ti kluci byli připraveni. A i jeho kolegové z Východního Berlína mlčeli. Nikdo nic neudělal. Zaslechl jsem i tleskání a volání slávy,“ říkal Peter. Celý skok na svobodu netrval ani půl minuty. Konrad Schumann byl okamžitě dovezen na policejní stanici, jeho fotografie se už druhý den ráno objevila na titulní straně Bildu a z bývalého pasáčka ovcí se stala přes noc mezinárodní celebrita. Poskytoval několik rozhovorů denně a náhle vzniklou slávu velice špatně snášel:

„Já tu fotku viděl za pár dní a nemohl jsem se ani poznat. Dokonce video natočili. Pořád jsem si říkal - tohle jsem opravdu já? Nechápu, že jsem se tak vzmužil a dokázal to. Co teď budu dělat? Asi si dám pivo a cigaretu. A potom si najdu práci a usadím se,“ usmíval se sympatický mladý voják, který se zabydlel v Edenhausenu v okrese Günzburg v Bavorsku. Tam poznal svou manželku jménem Kunigunda Gütler. Jenže šťastný nebyl. Vše mu to pomalu docházelo, nervově se zhroutil a propadl alkoholu. Kunigunda se snažila manžela podpořit, ale marně - Konrad pil čím dál víc, vyhazovali jej ze všech zaměstnání kvůli opilosti, až musel na léčení.

V léčebnách si pobyl pěkných pár měsíců, pak se vzpamatoval, začal pracovat a „normálně“ žít, ale pak přišel dopis z domova - a vše se mu zase zbortilo pod rukama. „Konrad Schumann se útěkem nejvíce prohřešil na rodičích i bratrech, které nechal v Sasku. Psal jim, ale Stasi samozřejmě jeho dopisy zadržovala a potom diktovala rodičům, co mu mají napsat. Takže přišel dopis od matky, kde stálo, že ho proklíná. Že jeho malý syn skončí v pekle. Bál se o život, všude viděl agenty, bál se o rodinu i rodiče. Byl paranoidní, o to víc pil a upadal do depresí,“ popisuje Konradův zoufalý život ATI.com.

Lékaři posléze doporučili Kunigundě, aby Konrada, který nesnášel hluk a chaos a neustále se nervově hroutil, „odklidila“ někam na venkov. „Tam žádní agenti nejsou. Pořídíme si malý stateček, ovocný sad, pár zvířat,“ domlouvala manželovi. Slovo dalo slovo a Konrad zakoupil dům se zahradou v Oberemmendorfu v Horním Bavorsku. Za prací jezdil do Ingolstadtu, kde působil jako strojní montér v automobilce Audi AG. A pořád se bál, pil, měl noční můry a deprese.

„Až mnohem později jsem si uvědomil, co jsem rodičům provedl. Netušil jsem, že dopisy jim diktuje Stasi. Tajná policie mě chtěla přilákat zpět do východního Německa. Četl jsem, že matka umírá, že otec umírá, přitom to nebyla pravda. Všude jsem je (Stasi) viděl a bál jsem se, že mě zatknou a deportují. Teprve od 9. listopadu 1989, v den, kdy padla Berlínská zeď, jsem se začal cítit jako normální člověk,“ vykládal posmutněle.

Konečně mohl Konrad navštívit svou rodinu v Sasku. Ale jel tam s velkou nechutí. Bratři jej nechtěli ani vidět. „Jdi pryč. Jsi zrádce. Nechal jsi nás tady. Kdybys viděl, co jsme vytrpěli! Jsi hlupák, vždycky jsi byl!“ říkali mu opovržlivě. Stejně tak kamarádi: „Ty máš drzost sem chodit? Vrať se do toho svýho ráje!“ prskali jeho sousedé a spolubojovníci, které vyhledal. Konrad se vrátil do Bavorska jako zpráskaný pes. Pak už spíše jen přežíval. 20. června roku 1998 se pohádal s kolegou a zřejmě v něm něco bouchlo - sebral se, odešel do svého ovocného sadu a oběsil se na košaté jabloni. Bylo mu 56 let.

Docela síla, jak se tak říká. Člověk by mu přál, aby byl šťastný… Bohužel, Hans Konrad Schumann nově nabytou svobodu nezvládl a trpěl nesmírnými výčitkami svědomí. Zbyla po něm ale jedna z nejslavnějších fotografií dvacátého století - dnes již ikonický Schumannův skok ke svobodě, která ale pro něj vlastně žádnou svobodou nebyla - spíše vězením.

Video z útěku:

Zpracováno podle:

ATI.com, iDNES, Konrad Schumann, Mashable.com, Médium.cz, Peter Leibing (2), Oberemmendorf, Wikipedia.de, Tourguide.de, Facebook, Tripadvisor, The Independent, Reddit, RHP.com, Chronik der Maurer, Birdinflight.com, Find a Grave