Napsal o zvěrstvech Rudé armády, Stalin ho dal popravit. Slavného Isaaca Babela mučili celé měsíce

15. května 1939 v 5 hodin ráno moskevského času byla třicetiletá paní Antonina Pirožkovová vytržena z hlubokého spánku sérií hlasitých ran. „Co se děje? Tady někdo tluče!“ navlékala na sebe župan a rychle spěchala chodbou rozlehlého bytu ke vchodovým dveřím, které se otřásaly v pantech, tak zuřivě do nich někdo bušil! Antonina zaváhala. Přece jenom byla v bytě sama, doba je zlá, co když… „Paní inženýrko, nebojte se, otevřete!“ ozval se za dveřmi naléhavý mužský hlas.

„Tedy dobře,“ kývla hlavou Pirožkovová, stiskla kliku a užasle hleděla na usmívající se mladé muže v oblecích, kteří se představili jako agenti NKVD a velice slušně ji požádali, aby se oblékla a doprovodila je ven do vozu. „Ptala jsem se, kam pojedeme. Řekli, že do Peredělkinu. Když jsme dojeli na místo, musela jsem zůstat ve voze a šli si pro něj sami,“ vyprávěla Antonina o okolnostech zatčení svého životního partnera a jednoho z nejslavnějších sovětských spisovatelů Isaaca Babela, kterého čtyři agenti vyvedli z jeho dači a usadili do auta k Antonině.

Pětačtyřicetiletý podsaditý literát věděl, že je konec, přesto se snažil udržet si všech pět pohromadě. Vysoké čelo se mu sice orosilo potem, ale s agenty NKVD se dokonce pokoušel vtipkovat! „Tak vy mě tedy zatýkáte. To musí být šichta. To máte nevděčnou práci. Chodíte ráno do bytů. To se asi moc nevyspíte, co?“ smál se takovým tím zoufalým hýkavým smíchem, načež zvážněl a začal přemýšlet, co bude dál.

„V autě seděl jeden z těch mužů vzadu s Babelem a mnou, zatímco druhý seděl vpředu s řidičem. A Babel, jako vždy, přemýšlel nahlas. Vykládal, že se bojí o matku, protože nedostane jeho dopisy. Kladl mi na srdce, ať zajistím blaho našeho dítěte, ať Lydii chráním a postarám se o ni. Agent sedící vedle nás ho poslouchal a řekl mu „Ale nebojte se, my proti vám nic nemáme. Já osobně vůbec nic,“ Také mu to vadilo. Můj Bože!“ vyprávěla Antonina tvůrcům dokumentu o Isaacu Babelovi.

A prý nemohla ten den dostat z hlavy: „Nenuťte mě to prožívat znovu!“ prosila dokonce štáb, ale nakonec se rozpovídala: „Když jsme se blížili k Moskvě, chytila jsem Babela za ruku a řekla mu, že na něj budu čekat. Jenže on věděl, že jeho život končí. Jen zavrtěl hlavou. Sotva vůz projel branou věznice Lubjanka a zastavil před obrovskými dveřmi, stáli tam dva strážci s puškami. Babel mě vášnivě políbil. Byl to dlouhý a bolestný polibek. Jednou se uvidíme, šeptl mi do ucha a aniž by se ohlédl, vystoupil z auta, prošel těmi dveřmi…“ plakala Antonina, která svého partnera viděla naposledy.

Osud Isaaca Babela byl definitivně zpečetěn 16. ledna roku 1940, kdy Lavrentij Berija předložil Stalinovi seznam 457 vězňů označených za nepřátele sovětského režimu. U 346 z nich navrhoval nejvyšší trest, tedy popravu. Mezi nimi bylo i jméno Isaaca Babela. Stalin si to pročetl, vzal pero a k návrhu připsal jedno jediné slovo: Za! (Pro). Tedy souhlasím! Ale co provedl známý a oslavovaný autor Rudé jízdy, Oděských povídek, Historie mého holubníku, Západu slunce nebo Mariji tak strašného, že ho musel nechat Stalin zlikvidovat? Nic. Respektive něco ano. Babel totiž viděl.

Viděl násilí, brutalitu, rabování, zabíjení a teror vojáků Rudé armády, viděl strašidelné důsledky násilné kolektivizace, viděl hlad a zničený venkov na jeho rodné Ukrajině a utrpení lidí, které zabíjel sovětský režim. Byl z toho znechucený, naštvaný, utrápený - a navíc to odmítl otočit naruby a přepsat všechna ta svinstva na líbivé socialistické propagandistické pohádky. Zároveň měl kontakty a minulost, ze kterých onen šílený Stalinův Velký teror rázem udělal špionáž a trockistické spiknutí!

Jaký je příběh života a smrti Isaaka Babela, který odmítl sklonit hlavu?

Isaac Babel se narodil 13. července 1894 v Oděse (tehdy Ruské impérium, dnešní Ukrajina) do přísně věřící židovské rodiny. Babelovi se krátce po narození syna přestěhovali do Nikolajeva, později se ale do Oděsy vrátili a sám Babel toto město označoval „za jediný a pravý domov“. Žili v mnohonárodnostní čtvrti Moldavanka a právě prostředí chudiny, židovských rodin, drobných obchodníků, různých zlodějů a gangsterů, prostitutek a lidí pohybujících se na okraji společnosti se později otisklo do jeho děl. Babelovo dětství ale provází řada kontroverzí, protože si občas jednoduše vymýšlel.

Ve svých povídkách totiž popisoval, že vyrůstal v nesmírné chudobě. „Neměli jsme co jíst!“ vzpomínal často na hlad, bídu, nemoci, utrpení a umírání, jenže se to nezakládalo na pravdě. Babelův otec Manus byl poměrně dobře zajištěný obchodník se zemědělskými nástroji, vlastnil velký sklad a rozhodně nepadal vysílením někde na poli (i to tvrdil). „Ve skutečnosti měl táta mnoho tajemství, žil s mnoha nejasnostmi a rozpory a zanechal za sebou mnoho nezodpovězených otázek,“ říkala dcera Isaaca Babela Nathalie, která se stala správkyní odkazu tohoto slavného sovětského spisovatele.

I když si rodina Babelových (zřejmě) žila poměrně slušně, Isaacovo dětství bylo velice pohnuté. Vyrůstal v době, kdy carské Rusko Židy krutě pronásledovalo a život tohoto etnika byl svázán řadou omezení. A kdyby jen to - když bylo Isaacovi jedenáct let, vypukl v Oděse krvavý pogrom proti Židům, při kterém byl zlynčován a zavražděn jeho dědeček. „Násilí bylo všudypřítomné, Isaac byl svědkem mnoha brutálních výjevů i skutků milosrdenství - například při pogromu byl on i jeho rodiče zachráněni sousedy křesťanského vyznání. Tato vrstevnatost se posléze promítla do jeho knih a povídek. Ode zdi ke zdi. Všechno nebo nic,“ vysvětlovala Nathalie.

Babelův otec trval na tom, aby se synek neustále vzdělával. Isaac četl Talmud a Bibli, učil se hebrejsky, německy, francouzsky; hrál na housle a pod vlivem francouzské literatury začal psát krátké novely a povídky . Po maturitě odešel studovat do Kyjeva na Institut financí a obchodu, posléze dostal místo v Petrohradu, kde navázal přátelství s Maximem Gorkým. Právě Gorkij si všiml jeho literárního talentu. „Ale chybí ti zkušenosti. Nejdřív poznej život a potom o něm piš!“ řekl Babelovi Gorkij - a netušil, jak prorocká jeho slova budou!

V Rusku vypukla bolševická revoluce a Isaac Babel měl najednou skutečně poznávat onen tvrdý a „opravdový“ život, jen co je pravda! Během občanské války vystřídal řadu zaměstnání a ocitl se vlastně přímo ve víru revolučního chaosu. Babel nikdy mnoho nemluvil, své názory nedával najevo, takže působil jako „neviditelný“ - a tehdejší úřady malého rtuťovitého mužíčka s nepostradatelným zápisníkem v ruce brzy zaměstnaly jako agilního novináře. „Jsem svědkem doby, kdy se starý svět rozpadá a nahrazuje jej nová moc. Copak na mě, můj osude, ještě čeká?“ ptal se Babel ve svém deníku. Osud znal odpověď - čekala ho Polsko-sovětská válka.

V roce 1920 byl Babel přidělen k 1. jízdní armádě sovětského velitele a pozdějšího slavného maršála Semjona Buďonného, kde působil jako válečný zpravodaj a zapisoval vše, co kolem sebe viděl. S Rudou armádou pak táhl územím dnešního Polska a Ukrajiny - a na základě těchto zážitků sepsal svou nejslavnější a osudovou knihu Rudá jízda. Tento soubor povídek ale není žádnou hrdinskou legendou o Rudé armádě, ba právě naopak - ukazuje spíše její temnou tvář. „Armáda mě fascinuje, přitahuje a děsí. Na jedné straně hrdinství, na druhé zlo,“ psal Babel.

V jednotlivých povídkách souboru Rudá jízda je totiž popsáno i násilí, rabování, popravy a všemožné krutosti, které vojáci páchali na cestě přes Ukrajinu a Polsko. Babel psal o skutečné tváři války, odmítl přikrášlovat realitu a kniha se tak stala velmi nepříjemným svědectvím o brutalitě revolučního násilí a působivým obrazem války v celé její syrové nahotě. A to se hrubě nelíbilo Buďonnému, který se tak vytočil, že Babela div nezabil. Rozzuřený maršál po vydání knihy hřímal, že Babel pomlouvá Rudou armádu a bolševiky a žádal, aby byl spisovatel pro výstrahu popraven! Dokonce se chtěl tohoto úkolu sám ujmout!

Babel měl štěstí, že za ním stál Maxim Gorkij, jehož vliv mu pomohl přežít první velký konflikt s mocí. Po „Jízdě“ se věnoval dalšímu psaní a žil si až nad poměry dobře. Dostal velký byt v Moskvě a od roku 1934 daču v proslulém středisku spisovatelů a inteligence Peredělkino, kam jezdil na víkendy se svými četnými partnerkami. Isaac Babel měl totiž jednu velkou neřest - ženy! „Klamal tělem. Navenek pomenší a obtloustlý muž s brýlemi a vysokým čelem byl ve skutečnosti vášnivý milovník a jeho soukromý život byl složitý snad ještě více než jeho profesní dráha. Víme jen o něčem, spoustu toho zůstalo skryto,“ popisují literární historici turbulentní milostný život Isaaca Babela.

Babel se po návratu z války oženil s dcerou bohatého průmyslníka Jevgenií Gronfeinovou (1897-1957), kterou poznal už při studiu v Kyjevě. Jevgenia byla půvabná a inteligentní žena, která si svého Isaaca velice hleděla, leč ho neuhlídala - spisovatel jí zahnul už za pár měsíců po svatbě a záhy střídal jednu ženu za druhou. Manželé se postupem doby ocitli v jakémsi soukromém pekle žárlivosti, bokovek, nevěr, hádek a smiřování; žili na zkoušku odloučeně, pak se k sobě vrátili, ale Babel si pořád nemohl pomoct a avantýr přibývalo. Jevgenia navíc v Sovětském svazu trpěla, nenáviděla komunismus a poměry v rodné zemi ji tak znechutily, že se raději sebrala a odešla do Francie.

Babel za ní jezdil do Paříže, i když měl doma plejádu dalších milenek (prý i ženu šéfa NKVD Ježova) - a jedna z nich jménem Tamara Kaširinová mu porodila syna Emmanuila. Tamara ale dlouho nevydržela - nevěrného spisovatele brzy opustila i s chlapcem, kterého adoptovala rodina jejího snoubence, a bezradný Babel opět hledal útěchu v náručí své manželky. „Mou matku Jevgenii označoval za svou životní lásku. Nikdy se s ní nerozvedl, nikdy ji plně neopustil. Měl jí plné srdce,“ říkala Babelova dcera Nathalie Babel Brown (1929–2005), která se narodila ve Francii.

Po jejím narození Isaac Babel několikrát naléhal na Jevgenii, aby se s ním vrátila do SSSR: „Máme spolu dítě a já chci být s vámi. Doma mám byt, píšu, postarám se o vás!“ říkal manželce. Jenže ta jen zavrtěla hlavou: „Zůstaň tady raději ty. Mám špatný pocit. Tam nechtějí chytré lidi. Myslím, že tě tam zabijí. Nevracej se,“ tvrdila Babelovi Jevgenia. Babel ale měl v SSSR napilno - kromě práce si našel i další lásku, za kterou se vrátil. Jeho novou partnerkou se tak stala inženýrka ze Sibiře, velice půvabná Antonina Pirožkovová (1909–2010), která porodila dceru Lydii a stala se Babelovou „nemanželkou“, jak ji opovržlivě nazývaly poněkud škrobenější dámy z okolí slavného spisovatele, se kterým se v té době stala velká změna. Byl zadumaný, divný a špatně naladěný. A není se čemu divit.

Babel měl za sebou osudovou cestu na Ukrajinu, kde měl podle zadání „shora“ na vlastní oči sledovat onu neblaze proslulou kolektivizaci, která po několika letech vyústila v jeden z největších hladomorů v dějinách - a potom o ní napsat oslavné dílo. Babel byl ale svědkem otřesných věcí, které ho nesmírně zasáhly. Viděl plačící rolníky, kterým byl zabaven majetek, deportované kulaky, jeho milované ukrajinské vesnice byly násilně přetvořeny v kolchozy - a s tím vším přišel i hladomor. Pozoroval, jak se starý svět ukrajinského venkova trhá na kusy, lidé trpí, dobytek hyne a nakonec umírají i jeho krajané. Tehdy se v Babelovi něco zlomilo - a všichni na něm poznali.

Autoři dokumentu o životě a smrti Isaaca Babela se domnívají, že od té doby už ho sovětské politbyro vedlo jako podezřelého. „Už nešlo jen o spisovatele, kterému cenzura škrtala nepohodlné věty. Babel měl v rukou vlastní svědectví o tom, co se odehrávalo na sovětském venkově, a odmítal z něj udělat jednoduchou oslavu budování socialismu. Čím dál méně publikoval a čím dál více mlčel. Na sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 se dokonce označil za „mistra žánru mlčení“. Byla to ironická poznámka, ale za ní už byla skutečná opatrnost,“ říká dokument.

Stalinův režim navíc stále důrazněji vyžadoval, aby umělci (všichni ve všech oborech) sloužili oficiální ideologii. Babel upadl v nemilost tím, že odmítal psát prvoplánovou propagandu, když na vlastní oči viděl, co jsou bolševici schopni udělat vlastním lidem. V Babelovi se opět ozvaly vzpomínky na armádu, začal si psát „do šuplíku“ rukopisy plné drastických popisů zmaru, hladu, bídy, týrání - a tohle vše začalo znepokojovat vysoké představitele Sovětského svazu včetně Stalina. Když zemřel Gorkij, ztratil Babel největšího ochránce a zůstal úplně sám. Každý se mu vyhýbal, všichni se báli s ním mluvit a mezi lidmi se rozkřiklo, že „po něm jdou“.

Stalinův Velký teror zatím „požíral“ jednu oběť za druhou. Stačilo mít nevhodného přítele, podezřelý kontakt nebo „divnou“ minulost - a rázem byl na světě další velezrádce. A Babel tyto strašné podmínky splňoval. Měl rodinu a přátele v zahraničí, sám znal lidi, co se stali obětmi represí a především měl na svém kontě kontroverzní Rudou jízdu, se kterou se politbyro nikdy pořádně nesrovnalo. Přesto se nesnažil utéct ze Sovětského svazu. Pokračoval v práci, psal, shromažďoval materiál a doufal, že jednou bude moci své rukopisy dokončit. Jenže v květnu roku 1939 spadla klec, Isaac Babel byl na své dače zatčen a převezen do Lubjanky, kde si jej vzali do rukou ti nejbrutálnější vyšetřovatelé NKVD Boris Rodos a Lev Švarcman.

Následovaly měsíce krutého mučení, ve kterých se vyšetřovatelé snažili z Babela vytlouct přiznání ke špionáži pro Francii a Rakousko, členství v trockistické protisovětské organizaci a teroristickému spiknutí. Isaac Babel pak už nelidské týrání nevydržel a začal ze sebe sypat úplné nesmysly: ke všemu se přiznal a navíc křivě obvinil i své přátele. Nešlo samozřejmě o žádné spiknutí - NKVD jednoduše potřebovala mít v ruce „důkazy“ . A když už si vyšetřovatelé mnuli ruce, že je mají všechny pěkně pohromadě, Babel se vzchopil a všechno odvolal. Následovalo další mučení, další bití, další přiznání, další odvolání… Až jim došla se vzpurným spisovatelem trpělivost a postavili ho před soud.

Ten se odehrál 26. ledna 1940, trval dvacet minut a byl spíše fraškou než soudem. Isaaku Babelovi bylo naprosto jasné, že ho popraví a v nějakém posledním vzepjetí žádal samotného Beriju o jedno - aby mu vrátili rukopisy zabavené při domovní prohlídce a nechali ho je dokončit. „Jsem nevinný. Nikdy jsem nebyl špion. Nikdy jsem nepodnikal žádné akce proti Sovětskému svazu. Falešně jsem obviňoval. Byl jsem nucen vznést falešná obvinění proti sobě i ostatním. Žádám jen jednu věc – nechte mě dokončit svou práci!“ zní poslední zapsaná slova zoufalého génia, kterého odsoudili k trestu smrti.

Poslední přání mu samozřejmě splněno nebylo. Isaak Babel byl v půl druhé ráno 27. ledna 1940 zastřelen ranou do týlu. Tělo slavného spisovatele, který se provinil snad jen tím, že příliš miloval svůj rodný kraj, bylo tajně zpopelněno v Donském krematoriu a jeho popel skončil ve společné šachtě. Stalin chtěl potom Babela zcela vymazat z dějin. NKVD provedla čistku, při které z knihoven zmizely všechny jeho knihy a o Babelovi se nesmělo mluvit ani šeptem. Sověti naopak všude rozhlásili, že zemřel v roce 1941 v gulagu na tuberkulózu - o tom, že byl mučen a popraven, se svět dozvěděl až za éry Chruščova!

Antonina Pirožkovová se téměř půl století snažila zjistit, co se stalo s Babelovými rukopisy, především s rozepsaným románem o kolektivizaci a zničení rolníků a celých vesnic na jeho rodné Ukrajině. V roce 1987, už v době Gorbačovovy perestrojky, se obrátila na KGB s žádostí, aby pátrala po jeho zabavených textech. Dva agenti jí tehdy oznámili, že rukopisy byly spáleny. Není tedy možné dohledat věci, na kterých Babel před zatčením pracoval. Zřejmě to všechno bez milosti zničili a cenné literární poklady vyletěly komínem.

NKVD a sovětské politbyro v čele se Stalinem tedy „úspěšně“ zničilo život i kariéru geniálního a inteligentního spisovatele, který mohl světu ještě tolik dát - a místo toho skončil na popravišti jen proto, že měl rád svou zemi.

Zpracováno podle:

Isaac Babel, Peredelkino, Tragický pád Isaaca Babela, Dokument YouTube (2) (3) (4), Finding Babel, Antonina Pirožkovová, iROZHLAS, Jewish Current, Databáze knih, Boris Rodos, JournalsSagepub.com