Zbláznil se přímo ve funkci. Francouzský prezident Deschanel úřadoval nahatý a v noci lezl na stromy

24. května roku 1920 se z útulné hospůdky ve francouzské vesničce Mignerette poblíž města Montargis vypotácel mladý železničář André Radeau, rozsvítil lucernu a vrávoravě se vydal do noční tmy. „Já si ten poslední koňak neměl dávat. To jsem tomu dal. Ještě ale musím zkontrolovat trať. No, tak jsem trošku přebral. Co je na tom! Nikdo mě neuvidí!“ rozkládal rukama „unavený“ André a vyrazil k blízké železniční trati, která se zrovna opravovala a všude se válely hromady písku a štěrku.

André v těchto nánosech šlapal jako slon v porcelánu, padal do kolejiště, nemohl se ani postavit na nohy a nakonec usoudil, že se na celou slavnou obhlídku trati vykašle a půjde domů. A sotva si to tak pěkně zdůvodnil, zarazil se na místě, protože na druhé straně kolejí zahlédl nějaký pohyb. „Haló? Kdo je tam?“ namířil André lucernou na kolejiště, kde se z mlhy vynořila bílá přízračná postava a namířila si to přímo k němu!

Radeau ze své opice rázem vystřízlivěl: „Kdo jsi? Co tu děláš!“ hulákal na neznámého vyjeveného pána, který se k němu hrabal po čtyřech přes koleje a roztřeseným hlasem sténal: „Můj Bože, to byla ale rána!“ André chtěl vzít nohy na ramena, ale zvědavost mu nedovolila jen tak utéct. Co když toho chlápka někdo přepadl? Třeba krvácí. Nebo mu jde o život! „Nebo je taky opilý. To spíš. Jako dneska všichni!“ usoudil Radeau a vydal se pánovi na pomoc.

Když ho ale konečně spatřil v celé jeho kráse, začal se nahlas smát. Šedovlasý gentleman s knírem, který zimomřivě poskakoval z jedné bosé nohy na druhou, byl totiž oděný do hedvábného pyžama s vyšitým monogramem, na hlavě mu seděla bílá noční čepička s bambulí, a v každé ruce třímal jednu brokátovou pantofli. Nebožák se zmateně rozhlížel kolem sebe, poulil na Andrého vodnaté oči a tázal se: „A kde se to nyní nacházím?“ „Ty jsi utekl z blázince, co?“ usoudil André Radeau.

Byla to úvaha jistě logická, protože dezorientovaný vašnosta skutečně vypadal jako chovanec ústavu pro choromyslné na noční vycházce. Navíc na otázku: „A kdo vlastně jsi?“ odpověděl: „Já jsem francouzský prezident!“ André měl rázem jasno: „To víš, že jo! A já jsem Napoleon. Tak jdeme!“ čapl pána za ruku a nesourodá dvojice se potácela po kolejích směrem k nejbližší vechtrovně. V ní bydlel strážce přejezdu Gustav Dariot se svou manželkou, která o den později vyprávěla rozchechtanému novináři z deníku Le Petit Parisien, jak je nešťastné, vskutku velice nešťastné, že nocležníka hned nepoznala:

„Měl tak čisté nohy a ruce, tak čisté! Ale skutečně jsme nevěděli, kdo to je! Kdybychom to věděli, tak jsme se k němu chovali lépe, nehnali ho do postele a nenadávali mu do ožralých pobudů!“ křižovala se paní Dariotová před novináři, a bylo jí z toho všeho špatně. A není divu: bosý muž v pyžamu nalezený v písku u tratě skutečně BYL francouzský prezident. Vážně. Jmenoval se Paul Deschanel a na Bohem zapomenuté železnici někde uprostřed Francie se ocitl z prostého (i když neuvěřitelného) důvodu: vypadl z jedoucího vlaku, když se šel před spaním vyčůrat.

A nebyl to ani zdaleka první Deschanelův exces ve funkci hlavy státu, kdepak. Paulovi totiž přeskočilo v hlavě už v okamžiku nástupu do úřadu. Pád z okna vagónu rozjeté prezidentské soupravy byl ale jeho majstrštykem, o kterém si vyprávěla celá Francie. Bohužel, lidé byli (a jsou) škodolibí, takže se prezidentův duševní stav stal vděčným tématem humoristických karikatur a satirických básniček a o Deschanelových bláznivých kouscích si Francouzi složili i pár písniček.

Přitom to byl velice slušný, pohledný a charismatický státník, geniální řečník, akademik, uznávaný spisovatel a mistr elegance, kterého zřejmě „skolila“ počínající demence. Svou duševní nemoc se snažil za pomoci odborníků léčit, dokonce se do politiky vrátil. Ale na pověst státníka už nenavázal a zůstal v paměti Francouzů jako „Chudák Deschanel“. Paulův osud je opravdu tragický a rozhodně se mu nikdo nechtěl smát, jenže všechny jeho blázniviny často přesahovaly lidské chápání. Navíc se vše dělo veřejně před zraky tisíců lidí, takže se o prezidentových eskapádách a vylomeninách tím víc mluvilo. A tím víc se mu lidé smáli. Je to jistě politováníhodné, nicméně se s tím už nedá nic dělat.

Jaký je příběh štěkajícího prezidenta?

Paul Eugène Louis Deschanel, tak znělo celé jméno chlapečka, který se narodil 13. února 1855 na území dnešní Belgie, konkrétně v Schaerbeeku u Bruselu jako jediné dítě Émila Deschanela a krásné Adèle Feigneaux. Émile byl uznávaný literární vědec a hlavně odpůrce císaře Napoleona III., kterého tak nesnášel, že musel odejít do exilu. Svého vymodleného syna zbožňoval a od malička mu vštěpoval své politické zásady: „Jen můj synáček dává mé mysli trpělivost potřebnou k čekání na konec nepravosti a na obnovení práva!“ zapsal si dokonce Émile Deschanel do svého deníku.

Paul vyrůstal mezi vlastenci, a když se díky amnestii Napoleona III. mohla rodina vrátit do Paříže, Paul na prestižních univerzitách vystudoval literaturu a práva. A už velice brzy se proslavil jako vynikající řečník, v roce 1899 byl zvolen členem Francouzské akademie, napsal několik knih a v době Třetí francouzské republiky se dal na politiku. Svou kariéru začal tento inteligentní a šarmantní pán jako tajemník ministra vnitra, pak prošel několika správními funkcemi, stal se i předsedou Poslanecké sněmovny a stoupal stále výš a výš.

Dle webu The Collector byl Paul Deschanel v tehdejší době opravdovou hvězdou: „Nadmíru ušlechtilý muž, statečný a viditelný progresivní republikán, který hájil parlamentní režim a reformy a stavěl se proti socialismu!“ Oblíbený politik se stal miláčkem davů a po první světové válce, kdy byla Francie vyčerpaná, zadlužená a ještě se hádala o mír s Německem, vycítil svou šanci. Země potřebovala změnu, dosavadní prezident Raymond Poincaré se blížil ke konci svého mandátu, a Deschanel se všem zdál být perfektní kandidát na prezidenta.

S přehledem pak vyhrál volby a do úřadu francouzské hlavy státu byl uveden 18. února 1920. Stal se hotovou celebritou, lidé ho oslavovali a milovali i novou první dámu Germaine. Deschanel se vrhl do prezidentování jako politý živou vodou. Měl spoustu plánů, chtěl prosadit řadu reformem a ulehčit občanům i politikům život. Mohl se stát důležitým státníkem a zapsat se do francouzských dějin - jenže už při nástupu do funkce začalo okolí Paula Deschanela zjišťovat, že dosud přehlížené zvláštnosti v jeho chování už jaksi přestávají být jen roztomilou výstředností staršího pána. Stával se z nich opravdu velký problém!

Podle životopisců se Paul Deschanel trochu ztrácel v realitě už před zvolením. Zdroje často zmiňují jeho sklony k podivným výbuchům agresivity, které pak končily záchvatem pláče. Paul byl také často nervózní, i když jako perfektní řečník netrpěl trémou - spíše šlo o takové „blikance“, ve kterých zatuhl na místě, otevíral doširoka pusu a mnul si oči. „Je vám dobře?“ šeptal Deschanelovi jeho pobočník, kterému se nezdálo, že jeho pán stojí na místě a vůbec se nehýbe. Ťukal mu na rameno, cloumal s ním, ale Deschanel vůbec nereagoval. Stál jako socha a nevnímal své okolí.

Pak se najednou vzpamatoval, otřásl se jako pes, usmál se, řekl: „Zase jsem měl v hlavě tmu. To přejde! Vždy to přešlo!“ - a vystřihl spatra tak fenomenální projev, že sklidil bouřlivé ovace vestoje. Tato období se u něj střídala jako na houpačce. Chvíli byl zcela normální, potom se na celé dny uchyloval do pracovny, kam zalezl jako pavouk, musel mít zhasnutá světla a úřadoval jen ve tmě. To vysvětloval tím, že ho „ve světle bolí hlava“. Lékaři mu samozřejmě předepsali léky na bolest, ale Deschanel je všechny spláchl do záchodu, a za pár dní si to vůbec nepamatoval a hledal je.

Když čtyřiašedesátiletý Paul Deschanel nastoupil do prezidentského úřadu, vše se začalo zhoršovat a šlo to bohužel velice rychle. Záznamy incidentů, při kterých se nově zvolený francouzský prezident na veřejnosti choval jako blázen, popisují hlavně jeho až dětinské chování, kterým přiváděl do rozpaků všechny zúčastněné. Například už 1. března roku 1920, pár dní po svém uvedení do funkce, byl v Bordeaux na akci s válečnými veterány. Při přehlídce si všiml nevidomého vojáka, který stál na konci řady, přiběhl k němu a jeho hlavu si přivinul na prsa. Zmatený slepec vůbec nic nechápal - ale prezident mu to ihned vysvětlil: „Ty mě nevidíš, příteli, ale umožním ti slyšet, jak mi buší srdce!“ šeptal vroucně - byl to tak zarážející okamžik, že nikdo nechápal, „co ten starej blbne“, jak se mezi vojáky říkalo.

Podle francouzské Wikipedie měl také jakousi fetiš na uniformy. Rád osahával vojáky. Ne sexuálně, ale hladil jim stejnokroj, točil a kroutil s knoflíky. Když objevil někde flíček nebo nitku, hrozil jim laškovně prstem. Tyto momenty byly trapné a nikdo nevěděl, jak se k tomu postavit. Fotografové tam nesměli fotit, aby se nerozkřiklo, že je prezident zmatený. Přehlídky za účasti slovutného pana Paula Deschanela se pak staly spíše cirkusovou atrakcí: prezident běhal od jednoho vojáka ke druhému, objímal je, obcházel je dokola, hladil po vlasech, sundával jim čepice a nutil je, aby si vyzuli boty a ukázali mu, jestli mají čisté ponožky!

Není divu, že se mezi Pařížany brzy rozkřiklo, že prezident je lidově řečeno cvok. A nejen mezi obyvateli hlavního města Francie - o jeho zvláštním (to je ještě velice mírné slovo) chování si brzy štěbetali i venkované v těch nejzapadlejších vesničkách, protože Paul Deschanel velice rád jezdil na oficiální cesty po Francii a vždy tam vyvedl nějakou ostudu. V dubnu 1920 ho na nádraží v Marseille přivítaly načančané malé školačky s kytičkami v rukách a dětinský prezident si od nich kytice převzal a vzápětí je otrhal, a naházel květy na hlavy překvapených lidí:

„Vrátím vám je! Všechno vám vrátím!“ rval Deschanel kytice na kusy, metal je občanům do obličejů, hýkavě se smál, a jeho pobočníci měli co dělat, aby celou situaci obrátili v žert. Leč lidé měli jasno: není s ním něco v pořádku. To skutečně nebylo a navíc to pořád gradovalo. Například v dubnu během oficiálního banketu v Nice přednesl úžasný projev - a záhy ho slovo od slova znovu zopakoval. Nebo naopak plácal naprosté nesmysly a tvrdil, že mluví tajnou řečí. Občas se na nějaké obchůzce vytrhl své suitě a sedl si na silnici. V Avignonu pronásledoval kolemjdoucího venkovana s tím, že je to jeho starý známý ze studií, a nenechal si ten blud vymluvit. Při poslechu projevů jiných politiků dělal grimasy, různě si deformoval obličej, plazil jazyk a plakal, když mu řekli, ať toho nechá!

„Jeho chování bylo čím dál absurdnější. Okolí to vědělo, samozřejmě, ale pořád všichni doufali, že jde jen o výstřelky. Omlouvali ho extrémní únavou, tím, že byl vyčerpaný. A byl to přece jen prezident, ten nejvyšší, nemohli jen tak říct, že se zbláznil. Tak jen čekali, co zase vyvede a modlili se, aby ho z cesty v pořádku dopravili do Elysejského paláce a zavřeli ho do soukromých pokojů. Z Paula Deschanela se stávala směšná a komická figurka. Je to velká tragédie člověka, který za nic nemohl, byl nemocný a jeho okolí nezasáhlo,“ shrnuje web Onthisday.

Zasáhnout naopak museli úředníci a ministři, protože důležité státní dokumenty, dekrety a zákony, které mu nosili k podpisu, vracel Paul Deschanel parafované Napoleonem nebo starověkým galským válečníkem Vercingetorixem. „Já nevím, o čem to mluvíte. Já se s vámi nechci bavit. Já jsem přece nic nepodepsal. Já to nebyl!“ hádal se s nimi prezident, když se ho opatrně zeptali, proč se propánajána podepisuje jako Napoleon. To už každý věděl, že jde do tuhého, dokumenty byly skartovány a ministerský předseda Alexandre Millerand už tehdy začal pomalu připravovat plán, jak prezidenta zbavit svéprávnosti.

„A proč ho neléčili?“ zeptají se zcela logicky mnozí lidé. Léčili ho, dávali mu různá hypnotika a sedativa, ale Paul to vše nechápavě odmítal, takže mu občas nějakým dryjákem „řízli“ víno nebo kávu. Prezident se postupem doby změnil na malé dítě. Napodoboval gesta ostatních lidí nebo se celé hodiny díval, jak se opravovanému kočáru točí kolo: „Shledávám to nejkrásnějším pohybem na světě!“ otočil se pak fascinovaně a lidé jen vrtěli hlavou. Politici ho ale nemohli jen tak odstavit, protože vlastně nedělal nic vlastizrádného. Byl to dobrotivý pán, svérázný, s mimořádným osobním kouzlem. Ale sešup do hlubin zrádné psychické nemoci byl opravdu krutý a o tom, že se francouzský prezident pomátl na rozumu, se záhy rozpačitě šeptalo už i v zahraničí.

Anglický velvyslanec Lord Derby dokonce poslal do své země zašifrovanou zprávu, že Francie má ve svém čele šílence, protože prožil vskutku neuvěřitelnou situaci: Paul Deschanel ho totiž při oficiální audienci přijal v Elysejském paláci úplně nahý. Vlastně nahý úplně ne, přes prsa (spíše mezi prsy, jak říkal náš Jára Cimrman) měl šerpu v národních barvách. Podle dobových anekdot, které tuto bizarní schůzku karikovaly, měl mít dokonce na holé hrudi nalepená vyznamenání. Lidová tvořivost si vůbec nebrala servítky a mnohé incidenty ještě zveličila nebo si vymyslela úplně nové. Psychický stav Paula Deschanela se pak horšil den ode dne a vygradovalo to onoho 24. května 1920, kdy vypadl za jízdy z vlaku.

Tato událost je natolik bláznivá, že tomu někteří lidé dodnes nemohou uvěřit. Aby prezident vyletěl z jedoucí soupravy, která směřovala z Paříže do Montbrisonu, kde měl Paul odhalit pomník padlým, to se opravdu ještě nikdy v dějinách nestalo. Také to Paul Deschanel málem nepřežil - je opravdu zázrak, že se tehdy nezabil a vyvázl z pádu jen s rozbitým nosem. Měl opravdu velké štěstí, že se rozhodl otevřít si okno zrovna v oblasti, kde se opravovala trať. Vlak jel pomalu a všude kolem byl písek připravený na stavbu nového náspu. Spadl do měkkého. Prý si vzal léky na spaní, šel močit a chtěl si vyvětrat. A jak se naklonil, tak vypadl v pyžamu ven do oblasti Mignerette, kde ho našel zmiňovaný železničář André.

Nikdo z doprovodu, ministrů ani tajné služby neměl ani „tucha“ o tom, že prezident již v soupravě není, že si tak trochu zalétal na čerstvém nočním vzduchu - a vlak uháněl dál. Ráno na nádraží vyhrávala vojenská kapela, čekaly zde davy lidí, a všichni měli smůlu. „On tu není!“ řval prezidentův osobní sluha, který při vstupu do prezidentského kupé uviděl jen rozestlané lůžko a okno dokořán! V tu samou chvíli dorazil k manželům Dariotovým lékař z Montargis, aby onoho ožralého pobudu, který nahlas chrápal na otomanu ve vechtrovně, vyšetřil a případně ho odvezl zpět do hypotetického blázince. A okamžitě ho poznal. „Lidi! Vždyť je to prezident! Můj ty Bože, tohle je strašný malér!“ naříkal doktor a díval se, jak se zmatený nocležník probouzí, říká mu „Georgesi“ a dožaduje se vajec nahniličko a šálku černé kávy!

Po tomto incidentu bylo jasné, že se musí něco dělat. Ale co? Prezident měl pořád světlé chvíle, při kterých byl státníkem na slovo vzatým! Přesto ministři nemohli riskovat pověst Francie a doporučili rodině i Paulovi, aby následující týdny trávil „zotavováním se“ na zámku Rambouillet, kde se prezident už definitivně pomátl na rozumu. Všichni zúčastnění tehdy popisovali, že byl jako utržený z řetězu. Celé noci běhal v zámeckých zahradách, nahý lezl na stromy a schovával se v jejich korunách před stráží. Docházelo i k nesmírně trapným situacím - například se před belgickým diplomatem svlékl donaha a skočil do kašny nebo se v obleku vrhl do rybníka před zraky celé vesnice.

Paul Deschanel také s oblibou napodoboval zvířata. Krákal jako vrána, štěkal i mňoukal. Strážným utíkal ze zámku do vesnice, kde vyhledával malé děti - s nimi si pak hrál na písku a vyráběl jim hračky. V noci téměř nespal: když se setmělo, francouzský prezident ožil a celé hodiny bloumal bosý v zahradách a v komnatách. Zpíval si, hrál na piano, budil sloužící s tím, aby se s ním šli vykoupat… Ono je to všechno legrační, ale musíme si uvědomit, že za všemi těmito bizarními historkami se skrývala pekelná jáma šílenství. 21. září 1920 pak Paul Deschanel jaksi prozřel. Uvědomil si, že „asi dělal nějaké hlouposti.“ K tomu se přidal nátlak ministrů a Paul zaslal parlamentu svou rezignaci, po níž se uchýlil do psychiatrické léčebny v Rueil-Malmaison.

A v lednu 1921 se z ústavu kupodivu vrátil bez viditelnějších psychických problémů! „Odborníci odhadují, že Paul Deschanel trpěl frontotemporální demenci (FTD), která je ale nevyléčitelná a degenerativní. Jenže on se dokázal dát dohromady. Proto existuje teorie o toxické psychóze vyvolané hypnotiky, která mu lékaři dávali na nespavost. Mohl tedy trpět příznaky předávkování, které se podobají demenci - ztráta paměti, bdělá okna, roztržité chování, zapomínání, neovládání se. A při pobytu v sanatoriu se jeho mozek vyčistil a začal opět fungovat. Nebo šlo o mírnou a začínající formu FTD,“ zmiňuje dokument o potrhlém francouzském prezidentovi, který chtěl všem ukázat, že se vyléčil, ale osud měl jiné plány.

My totiž nevíme, jak dlouho by jeho zdánlivé nebo skutečné zotavení trvalo - a ani se to nedozvíme. Francouzský prezident Paul Deschanel zemřel pár měsíců po svém propuštění a novou kariéru už vybudovat nestihl. Zesnul 28. dubna 1922 v Paříži na zánět pohrudnice ve věku 67 let. Jeho bizarní prezidentování a zázračné zotavení tak zůstává jednou z nejzvláštnějších kapitol francouzských dějin.

Zpracováno podle:

Pluska.sk, Paul Deschanel, TheCollector.com, Onthisday.com, Reddit, Britannica, Ouestfrance.com, Francearchives.com, Worldpress.com, Instagram, Elysee.fr, Dokument YouTube (2)