Říkali mu Ušaté torpédo: Antonín Zápotocký ožebračil národ, ukradl Ježíška a tajil nemanželské dítě

Na Štědrý večer roku 1952 usedli obyvatelé Československa ke svátečně ozdobeným stolům a chtěli si vychutnat klidné Vánoce. Netušili, že kromě několika drobných dárečků v rodinách dostanou ještě jeden bizarní a dnes již legendární dar - mnohokrát parodovaný a nesmírně pitomý projev tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého. „Lidi nevěřili svým uším. To se snad zbláznil? Nebo už tam všem přeskočilo definitivně?“ vyprávěl autor Černých baronů Miloslav Švandrlík.

Po chvíli praskání se totiž z radiopřijímačů ozval deklamující Zápotockého hlas, který konsternovaným lidem oznámil velice prazvláštní věci: „Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a kožichu. Ani děti pracujících se už nerodí ve chlévě (…) Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy - nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky,“ vysvětlil Zápotocký Čechoslovákům, kteří nevěděli, jestli se mají smát nebo brečet. Nebo co si s tím vlastně mají počít!

Poslechněte si to sami. Je to jak nějaká parodie, bohužel, myšlena zcela vážně!

„No, tak teď už jsem slyšel všechno, polkl suše můj kamarád, který dusil smích v hrdle. Ač nepiják, nalil si rum a smál se na celé kolo,“ vzpomínal Švandrlík. Zatímco se lidé u rádií řehtali a kroutili hlavou nad „zestaralým“ Ježíškem v kožichu a rudou hvězdou místo betlémské, netušili, že to nejhorší je teprve čeká. Sotva Antonín Zápotocký stačil vzít dětem Ježíška, vzápětí vzal vše i jejich rodičům. Pravá tvář Táty dělníků se totiž měla naplno ukázat v šokující realitě příštích měsíců.

„Tento projev nebyl jen útokem - i když zcela blbým, to uznejme - na naše tradice, na svátky, na symboly. Byl to začátek nové éry nalajnované Stranou. Vždyť v tom samém měsíci se ještě obrazně řečeno houpaly šibenice s jedenácti popravenými v procesu s Rudolfem Slánským. Zápotocký u toho všeho byl – a na rozdíl od věčně opilého a paranoidního Gottwalda u toho vypadal jako váš bodrý soused odvedle.“ myslí si archivář Karel Mareš.

Jaký život prožil muž přezdívaný Tonda Zápotonda, Tonda práce, Ušaté torpédo - a který je dodnes terčem rozporuplných reakcí, mýtů i zpola vyvrácených fám?

Antonín Zápotocký se narodil 19. prosince 1884 v Zákolanech na Kladensku. Byl synem známého sociálního demokrata a jednoho ze zakladatelů české sociální demokracie Ladislava Zápotockého. Matka se jmenovala Barbora Dolejšová a Antonín se narodil jako druhé z pěti dětí. K levičáckému smýšlení a politice měl díky otci blízko od dětství - dokonce v šestnácti letech vstoupil do sociálnědemokratické mládeže. To už se učil kamenosochařem.

„Měl šikovné ruce, vyučil se u mistra v Praze. Jako učeň a tovaryš se podílel na historické dostavbě chrámu svatého Víta. Mladý Zápotocký skutečně tesal kamenné ozdoby a fiály, které dnes tvoří tvář katedrály.“ popisuje Mareš. Antonín Zápotocký se politicky angažoval už od svých dvaceti let, kdy řečnil na dělnických demonstracích. Právě na jedné z nich se seznámil s Marií Skleničkovou, kterou si vzal 22. září 1910 v tu dobu velice netypicky na policejním hejtmanství.

„Já jsem ateista, ty také vystoupíš z církve a nebudeme se brát v kostele,“ oznámil Marii, ona poslechla - a jako teprve druhý pár v celém Československu byli Zápotočtí oddáni civilně! Následně se jim narodily dvě dcery Marie a Jiřinka. Od roku 1914 působil Zápotocký jako redaktor sociálně demokratického tisku na Kladně, ale záhy byl odveden na frontu. Bojoval v Haliči, Srbsku i na italské frontě. Po návratu z války a po vzniku samostatného Československa se okamžitě vrhl na politiku.

Zlom v Zápotockého životě nastal - jak také jinak - v Moskvě. Antonín odjel v roce 1920 na Druhý kongres Komunistické internacionály. Tady se osobně setkal s Vladimirem Iljičem Leninem, což ho poznamenalo na celý život. „Byl to, ač je to protimluv, náboženský zážitek. Fascinovala jej celá Leninova osobnost, jeho názory. Domů se Zápotocký vrátil jako zcela změněný muž, trošku i fanatik, který onu leninskou cestu začal aplikovat do praxe ihned. Zorganizoval na Kladensku generální stávku.“ říká Karel Mareš.

Stávkující ve svých požadavcích přitvrdili. Požadovali například demisi vlády či vytvoření dělnických rad! To už bylo na tehdejší vládu silné kafe a Antonín Zápotocký, který už nebyl „jen“ odbojářem, ale velice se zradikalizoval, putoval do vězení. Dostal 18 měsíců, z nichž si odpykal devět - pak se díky Masarykově amnestii dostal ven. Po propuštění se několikrát vydal do SSSR a stoupal na nejvyšší pozice KSČ.

„Když se pak v roce 1929 k moci dravě drali Gottwaldovi stoupenci, tzv. Karlínští kluci, Zápotocký měl namále. Gottwaldovci ho kritizovali, ale Tonda měl silné zastání přímo v Moskvě. Delegát z Kominterny (světové centrály komunistů) bouchl do stolu a prosadil, aby Zápotocký ve vedení zůstal. Antonín tak přežil první velký vnitrostranický boj,“ uvádí Karel.

A dodává: „Byl hluboce přesvědčeným komunistou. Organizoval i slavnou Mosteckou stávku v roce 1932. V hierarchii rostl výš a výš. A lidé ho měli rádi. Údajně obdivovali, jak je laskavý, čestný, lidový, bodrý… Tuto svou stránku ale Zápotocký předváděl hlavně při svém prezidentování,“ Zápotocký zároveň seděl v parlamentu jako poslanec za KSČ, takže požíval výhod imunity; agitoval proti fašismu, stal se představitelem Rudých odborů. Když ale přišel Mnichov a republiku začali porcovat Němci, komunistickou stranu zakázali.

Nastala okupace a vznikl protektorát. Zápotocký, v té době už známá politická firma, se rázem ocitl mimo zákon. Když v březnu 1939 vpochodoval wehrmacht do Prahy, Zápotocký věděl, že jako prominentní komunista a odborář je první na ráně. Na rozdíl od Gottwalda, kterému se podařilo včas zmizet do Moskvy, Zápotocký zariskoval a pokusil se o ilegální přechod hranic do Polska, odkud chtěl frnknout do SSSR. Jenže u Gdyně ho v dubnu 1939 dostihlo gestapo.

„Prošel několika věznicemi, v prvních měsících jej mnohokrát vyslýchali v pražském sídle gestapa, Petschkově paláci.“ stojí v článku o Antonínu Zápotockém na webu Deník.cz. Jenže podle všeho si budoucí prezident užíval vlídnějšího zacházení od Němců. Mohly ho navštívit manželka a dcery, nebyl bitý… Možná šlo o zvláštní zájem sovětské ambasády „nechat ho naživu“ - v té době ještě platil pakt Molotov-Ribbentrop.

Jenže v roce 1940 byl Zápotocký poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen. Dlouhá desetiletí kolovaly řeči, že právě v tomto lágru byl Zápotocký „kápem“ a měl opravdu krutě týrat nizozemské vězně. Historik a autor publikace o Zápotockém pan Michal Stehlík však zjistil, že se to nezakládá na pravdě. „Pečlivě jsem to zjišťoval a během covidu pátral, co je v holandských archivech. Jsou tam tři papíry o ničem. Nic takového tam není a není pravda, že by ho chtěli soudit,“ říká pan Stehlík.

A dodává: „Přece jen byl ročník 1884. Představa šedesátníka, aktivního kápa s fyzickou silou, je nonsens. Koncentráky měly nějakou vnitřní strukturu a samozřejmě komunistická strana byla velmi organizovaná i tam. Hlavní bylo, že mladší komunisté se o něj starali, aby přežil,“ Je to tedy vyvrácené, i když někteří lidé na to neustále přísahají a potvrzují jako fakt, že Zápotocký mlátil Holanďany!

V roce 1945 připadlo Československo do tzv. Sovětské sféry vlivu. A vliv měl i Antonín Zápotocký. Byl jedním ze strůjců Vítězného února - a o několik měsíců později se stal premiérem. Do té doby spadá stěží uvěřitelný rozhlasový projev o přeměně Ježíška na Dědu Mráze; ruce mu také slepila pomyslná krev Rudolfa Slánského. Zápotocký ho totiž v den jeho zatčení zdržoval - Slánští byli u Zápotockých na večírku a Antonín působil pro StB jako volavka. „Ale ještě nechoďte!“ pobízel s úsměvem Zápotocký svého „kamaráda“ a naléval mu sklenky.

Dával tím čas Státní bezpečnosti, aby v klidu vše připravila a Slánský vešel přímo do pasti. Rudolf to tušil i netušil, ale nemohl tomu uvěřit. „Tedy i on? To není možné,“ vrtěl hlavou. Josefa Slánská později vzpomínala: „Věděl, že komunisté obsazují naší vilu, že jej chtějí vlákat do pasti, aby ho zatkli. On to věděl. Zdržoval nás do chvíle, než bylo vše nachystáno. Pak nás s mnoha pozdravy srdečně vyprovodil, vzal sluchátko a řekl do něj: Už jdou!“ říkala vdova po Slánském.

„Příšerné. Ani se tomu nechce věřit. On, takovej hodnej člověk! Mezi lidi chodil, pivo pil, na harmoniku hrál… Vlastně nehrál,“ usmívá se Karel Mareš. Naproti všem povídáním o Harmonikáři Tondovi neměl Zápotocký hudební sluch, nemohl tudíž pořádně hrát na akordeon. Ale rád se s ním fotil nebo ho držel v ruce. Chodil na fotbal, mezi lidi, do hospod. „Dal si jedno pivo, seděl tu celý den a jen agitoval a vyháněl mi hosty,“ popisovala soudruha předsedu vlády žižkovská hostinská.

Když se po smrti Gottwalda stal Zápotocký prezidentem, u lidí byl zprvu velice oblíbený. „Skromný, lidový, pomáhající… Své ochrance utíkal do automatu Koruna na dvacet deka tlačenky s cibulí. Zastavoval se s lidmi na ulici, povídal si s nimi o běžných starostech, obdivoval jejich děti, neváhal vyjmout nějaké dítě z kočárku a lichotit nadšené mamince, jak je to krásný kluk jak buk…“ říká Mareš. Tuto image Táty dělníků si budoval cíleně. A pak udělal Tonda Zápotonda snad nevětší podraz na občanech v dějinách naší země.

V květnu 1953 se mezi občany začala šířit panika. „Něco se chystá. Něco udělají s penězi!“ šuškalo se bleskem po celém Československu. Obchody byly naprosto vybílené, zoufalí lidé skupovali úplně vše, co mělo i nemělo cenu… „Musíme to potlačit. Něco musíš říct, soudruhu,“ říkali Zápotockému komunisté. Pouhé dva dny před tím, než to celé prasklo, vystoupil prezident v rozhlase, aby uklidnil národ. Páska s projevem se nedochovala - byla zřejmě zničena. Ale v kolektivní paměti lidí jeho řeč zůstala.

„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ řekl Zápotocký, i když velice dobře věděl, že nové bankovky jsou již dávno vytištěné v Moskvě. Zcela cynicky lhal. „Reforma, která vypukla 1. června 1953, fakticky znamenala státní bankrot. Úspory většiny obyvatel byly znehodnoceny a dluhy státu vůči lidem smazány. Bylo to zcela likvidační,“ uvádí web Volny.cz.

Reforma znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud měli peníze uložené v národní bance. Pro ty, co měli úspory doma, byl pak kurs neskutečných padesát k jedné. Ožebračení lidé pálili peníze v kamnech, ženy i muži zoufale plakali. Nejhůř bylo v plzeňské Škodovce, kde zděšení dělníci schválně v ten den dostali výplaty ve staré měně - a v mžiku přišli o vše. Došlo ke vzpouře, přidávaly se další závody a protesty se šířily napříč republikou.

Proti dělníkům v Plzni poslal Zápotocký tanky, armádu i pohraniční stráž. Ukázala se pravá tvář Táty dělníků, jak bychom mohli říct. Pranic mu nezáleželo na tom, že popírá vše, co hlásal - tedy řeči o pochopení a povýšení dělnického stavu. Prostě zavelel, ukázal silnou ruku - a na konci všeho bylo čtrnáct politických procesů v Plzni, v nichž bylo odsouzeno k trestu mnohaletého vězení přes 300 lidí, další přišli o práci nebo se museli nuceně vystěhovat.

Pět dní po reformě se chtělo Ušaté torpédo, jak zněla nejčastější přezdívka druhého dělnického prezidenta ČSSR, ukázat. „Vyšel i s manželkou na procházku do ulic mezi lidi. Za nimi běžela ochranka, paní Marie říkala: Taťko, tohle jsme asi neměli. Mlč, jdi, mávej a usmívej se, posunoval svou ženu před sebou. Ustáli to. Lidé jen stáli a nikdo si jej netroufl slovně ani fyzicky napadnout. Lidé věděli, že by skončili ve vězení. Nebo hůř,“ myslí si Karel.

Prezident měl dlouhodobě podlomené zdraví. 8. prosince 1953 oznámila Kancelář prezidenta republiky: „Soudruh Zápotocký je silně nachlazen. Nemůže se účastnit žádných akcí.“ A tak to bylo pořád dokola. Chvíli byl vidět: až maniakálně agitoval, prolézal závody, potřásal si ruce s dělníky - a zase ulehl. Takto klempíroval celé roky, až se nit jeho života přetrhla. Antonín Zápotocký zemřel 13. listopadu 1957 ve věku 72 let na masivní infarkt.

Na jeho místo nastoupil Antonín Novotný. Státní pohřeb Zápotockého započal osmnáctého listopadu na Pražském hradě, kde byly ve Španělském sále vystaveny jeho tělesné ostatky oděné do generálské uniformy. Smuteční průvod s rakví pak vyšel z Hradu přes Letenskou pláň a Václavské náměstí, odkud dorazil do Strašnického krematoria. Tělo bylo následně zpopelněno a urna uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku Vítkov.

Po revoluci byla urna přenesena do rodinného hrobu v urnovém háji u Strašnického krematoria, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Za érou Tondy Zápotondy se uzavřela voda a zbylo pár již vyvrácených mýtů nebo ukradený Ježíšek. Mimo ohromujícího podrazu kvůli měnové reformě, které se spíše říká krádež století, je ale Zápotocký vinen řadou dalších věcí.

Podepisoval milosti odsouzeným nacistickým vrahům, za jeho vlády pokračovaly politické procesy, na jejichž konci bylo popraveno 94 lidí. „Lidí se nikdy nebál. Mnoho jich u něj však zaměnilo lidovost za lidskost,“ říká v rozhovoru historik Stehlík, který se ve své knize snažil odpovědět na otázku: Co to vlastně bylo za člověka? Muž s laskavou povahou, jehož semlely dějiny - nebo bezskrupulózní manipulátor a otrlý cynik, v němž dřímala psychopatie?

Co jste možná o Antonínu Zápotockém nevěděli:

Děkuji panu Marešovi za rozsáhlou pomoc při tvorbě textu!

Zpracováno podle:

Karel Mareš rozhovor, iDNES, Skaut Kostelec, Hlídací Pes, Deník.cz, Volný.cz, Lidovky.cz, David Janík Bakalářská práce.pdf, Antonín Zápotocký, Ladislav Zápotocký, Měnová reforma, Zrovna teď musíš čůrat? Autor Miloslav Švandrlík, Karlínští kluci