Zapil třešně mlékem a praskl. Americký prezident Taylor se ujedl ovocem, klid nenašel ani v hrobě

Čtvrtého července roku 1850 se Washington proměnil na lidské mraveniště. Ulicemi korzovaly davy Američanů, lidé ve velkém slavili Den nezávislosti - a navíc se zde, v hlavním městě USA, konal i slavnostní ceremoniál u příležitosti položení základního kamene Washingtonova památníku. Každý to chtěl vidět, každý u toho chtěl být, jen kdyby nebylo tak strašné vedro! Slunce pálilo jako šílené, vzduch se horkostí přímo tetelil a ušněrovaným dámám se dělalo nevolno. Pánové na tom nebyli o nic lépe - gentlemani si otírali potem zborcená čela a modlili se, aby už to celé skončilo a mohli si zalézt někam do chládku!

Přesně totéž si v duchu opakoval i dvanáctý prezident Spojených států Zachary Taylor, který měl celé slavnosti i dusného vedra plné zuby. Na prudkém slunci už stál dlouhé hodiny, bylo mu špatně od žaludku, měl strašný hlad, žízní div nevyl jako šakal - a ještě ke všemu musel poslouchat jeden vlastenecký projev za druhým. Sáhodlouhé promluvy všemožných vojáků i politiků nebraly konce, řečníci se střídali u pultíku pořád dokola a Zachary Taylor se začal ošívat. Velké kapky potu mu tekly po tvářích a zanedlouho už byl úplně v koncích:

„Vodu! Přines mi vodu! Nebo radši whisky!“ zasyčel „Starej drsňák“, jak se Taylorovi také říkalo, na svého pobočníka a gestem mu naznačil, že se okamžitě musí napít, nebo omdlí! Mladý důstojník tedy poslušně nabral do prázdné butelky zakalenou vodu z rezervoáru u paty budoucího monumentu, do kterého tekly splašky z celého Washingtonu, protože město samozřejmě tehdy nemělo pořádnou kanalizaci - a přispěchal s nevábnou kapalinou ke svému pánovi.

Jenže když se Taylor konečně napil, bylo to spíše horší než lepší. Sklenka páchnoucí vody mu jen podráždila už beztak hladový žaludek. Zachary Taylor zasténal, jedním rázným gestem celý ten cirkus ukončil, skočil do kočáru a nechal se převézt do Bílého domu, kde na něj za stolem v jídelně čekala obrovská skleněná mísa plná vychlazených třešní! „Přesně tohle jsem potřeboval!“ zasvítilo Taylorovi v očích, zamlaskal, zajásal, rozepnul si propocenou uniformu a sotva usedl do židle, začal se svým milovaným ovocem doslova ládovat.

S nevýslovnou rozkoší do sebe cpal slaďoučké a zralé červené plody, plival pecky; sousta hltavě zabíjel obrovskými doušky ledového mléka i vody, až služebnictvo nestačilo nosit další a další sklenice… A když byl se svačinou hotov, nemohl se ani hnout. „Podle dochovaných dokumentů a svědectví jeho osobních sluhů a lékařů snědl Taylor během necelé hodiny zhruba 2,5 kilogramů třešní a ještě velký podnos ostružin, malin a kyselých jablek. Na to vypil celý 1,5 litrový džbán mléka, které se chladilo v podzemní ledárně pod Bílým domem a spláchl to ještě několika sklenicemi vody,“ popisuje poslední pozemské jídlo prezidenta Taylora web History.

Zachary Taylor totiž svou odpolední svačinu nepřežil. Kombinace třešní, ledového mléka a znečištěné vody vyvolala v jeho střevech hotovou apokalypsu, které pětašedesátiletý prezident o pět dní později za poněkud explozivních okolností podlehl. A klid neměl ani v hrobě, odkud ho po 141 letech od třešňového matiné vykopali.

Jaký je příběh života, smrti a „druhé smrti“ „Starýho drsňáka“ Zacharyho Taylora?

Zachary Taylor se narodil 24. listopadu 1784 ve Virginii do rodiny veterána americké revoluce Richarda Taylora a jeho manželky Sarah, rozené Strother. Rodiče budoucího prezidenta byli bohatí plantážníci a Taylorovy prapředky lze vystopovat dokonce až k lodi Mayflower! Zachary byl pátým z devíti dětí a už od dětství věděl, že bude vojákem. „Obdivoval svého otce i známé vojáky a důstojníky. Byl statečný, nebojácný a odhodlaný. Jeho budoucnost v armádě byla předurčena dobou i poměry, do kterých se narodil,“ popisuje rané dětství Zacharyho Taylora dokument o jeho životě a smrti.

Když bylo Zacharymu přibližně šest let, rodina se rozhodla „jít o dům dál“, jak se tak říká. Jejich plantáž ve Virginii už jim neposkytovala žádnou obživu ani výdělek, takže se usídlili v Kentucky v oblasti dnešního Louisville a doufali, že se jim bude dařit. Oblast to to byla sice úrodná, ale také hodně divoká - v pohraničí se odehrávaly krvavé boje mezi indiány a osadníky a Zachary Taylor byl svědkem několika velice brutálních scén: „Viděl jsem, jak (indiáni) napadli a skalpovali mé kamarády. Nemohli se ani nijak bránit, bylo jich tolik! A byli všude! Povalili Jonese na zem a ostrým kamenem mu sejmuli skalp. Potom ho dobili kameny z řeky,“ citoval Taylora spisovatel Jared Cohen ve své knize Accidental Presidents: Eight Men Who Changed America.

Brzy se ukázalo, že Zacharyho otec měl pravdu: v Kentucky se Taylorovým začalo dařit. A to dokonce tak dobře, že s nákupem nové plantáže získal Richard Taylor i několik desítek otroků a rodina se velice zmohla. Nic už nebránilo tomu, aby si splnil svůj sen i Zachary - po absolvování základního vzdělání a vojenské akademie vstoupil do armády a ta se stala (bez jakékoli nadsázky) celým jeho životem. Taylor bojoval v Britsko-americké válce v roce 1812, v indiánských válkách (například proti Černému jestřábovi i proti Semiolům); žijící legendou se ale stal díky svému hrdinství v Mexicko-americké válce (1846-1848), kdy získal status skutečné celebrity své doby.

Generála Zacharyho Taylora měli rádi i prostí vojáci, kteří jinak své velitele nesnášeli - Taylor byl bodrý, lidový a přátelský. „Například nesnášel uniformu. Odmítal ji nosit. Chodil ve slamáku, haleně a bosý. Často žvýkal tabák, plival kolem sebe, nadával a jadrně klel. Byl od rány, pro ostré slovo nešel daleko, opíjel se a dělal hlouposti, ale byl to snad nejslavnější voják své doby. Kamkoliv Zachary Taylor vstoupil, lidé ihned jásali a chtěli si s ním potřást ruku. Měli ho v oblibě hlavně venkované. Byl obhroublý a rozhodně si v rozhovorech ani v činech nebral žádné servítky,“ popisuje Zacharyho osobnost dokument.

Možná by se čekalo, že takový „tvrďák“ a hrdina bude mít kolem sebe houfy obdivovatelek a bude si užívat přízeň něžného pohlaví - ale nebyla to pravda. „Starej drsňák“ miloval jen jednu jedinou ženu - svou manželku Margaret zvanou Peggy. Ta pocházela z významné plantážnické rodiny, vzal si ji v roce 1810 a měl s ní šest dětí. Jejich společný život ale poznamenala nejen častá nepřítomnost Zacharyho Taylora, který byl vlastně neustále „v luftě“ na všemožných bojištích, ale i řada rodinných tragédií.

Taylorovým totiž zemřely rovnou tři dcery - dvě dívenky Octavia a Margaret skonaly během dvou dnů při epidemii úplavice, jedenadvacetiletá Sarah pak podlehla malárii pár týdnů po svatbě s budoucím prezidentem Konfederovaných států amerických Jeffersonem Davisem. Tyto rány Taylora nesmírně poznamenaly. Už nebyl tak bodrý a svérázný, i když na veřejnosti své city nedával najevo. Uchýlil se na svou plantáž Cypress Grove v Mississippi, kterou koupil v roce 1842 za tehdy neuvěřitelnou sumu 95 000 dolarů, kde pod jeho taktovkou pracovalo i 81 otroků, jejichž počet vzrostl během let až na několik stovek.

Taylor se tak stal velice paradoxní postavou dějin, protože byl otrokářem a Jižanem, ale zároveň nechtěl, aby se otroctví rozšiřovalo na nová americká území, která Američané získali po válce s Mexikem. Otázka otroctví rozdělovala tehdejší společnost, Amerika byla na pokraji občanské války - a když za Taylorem přišli zástupci strany Whigů s tím, aby kandidoval na prezidenta, zprvu se jim vysmál do obličeje. „Řekl: Já? V této době? S mou pověstí? Co bych asi občanům slíbil? Že válka bude? Nebo spíše, že nebude? Byl ale nejen oblíbený a populární, ale také řádně domýšlivý, zalichotilo mu to a s kandidaturou nakonec souhlasil,“ říká web History.com.

Zachary Taylor pak volby s přehledem vyhrál a v březnu roku 1849 začal „prezidentovat“. I když původně nechtěl dělat vůbec nic a čekat, až ta šaškárna skončí (to sám řekl - musel to být zřejmě opravdu svérázný pán!), stihl si během pouhých šestnácti měsíců v Bílém domě znepřátelit snad všechny politiky v USA. Taylor se totiž - ač sám otrokář - rázně postavil na stranu Unie a pohrozil, že jakýkoliv pokus o odtržení otrokářského Jihu bude řešit zásahem armády: „Osobně je povedu do pole a všechny vzbouřence nechám pověsit přesně jako v Mexiku!“ nechal se dokonce slyšet Zachary Taylor.

Díky této až buldočí neústupnosti Taylor zablokoval veškerá politická vyjednávání v zemi. Situace v Americe byla napjatá k prasknutí, politici na sebe řvali a nikdo nevěděl, co s tím. Nakonec se ale žádné hromadné věšení rebelů nekonalo, protože tuhle obří státní krizi nečekaně rozsekla jedna třešňová svačinka! „Je to ironie osudu. Miloval třešně. Nechal si je nosit i do polního stanu, pokud byly v okolí k mání. Byl robustní, zdravý, vždy se smál, že bude muset smrt sám zavolat, až ho to na světě nebude bavit. A potom přijde o život kvůli ovoci!“ zmiňuje dokument následky odpolední přesnídávky pana prezidenta.

Ten se po požití výše zmíněných pochutin a tekutin odebral do svého pokoje v Bílém domě, odkud už živý nevyšel. Špatně se mu udělalo zhruba okolo druhé hodiny ranní pátého července 1850. Prezident sténal, nadával, držel se za břicho a řval bolestí. Když si došel na záchod, ulevilo se mu, ale ne nadlouho - už ráno musel ulehnout definitivně a v ložnici vypuklo pravé peklo. Nešťastný Zachary Taylor prožil před smrtí opravdu obludná muka, která ještě zhoršovali lékaři. „Snažili se pomoct, ale tehdy neexistovala adekvátní léčba. Byl to spíše pokus - omyl. Trpící prezident musel snášet děsivé procedury,“ říká History.com.

Bezradní doktoři mu pouštěli žilou, přikládali na jeho svíjející se nafouklé tělo pijavice; Zachary Taylor byl ládován ipekakem, chininem, kalomelem, rtutí a všemožnými lektvary, po nichž mu bylo ještě hůř, pokud je něco takového vůbec možné. Dvanáctý prezident Spojených států pak přestal ovládat svěrače, obsah jeho břišní dutiny začal vytékat v explozivních vlnách mezi přítomné a manželka Margaret, která u svého muže bděla dnem i nocí, popisovala: „Úporné dávení a křeče ho trhaly na kusy. Nemohli jsme ho ani na místě udržet, jak se jeho tělo nadzvedávalo v prudkých záškubech!“

Autoři jednoho z mnoha a mnoha dokumentárních filmů o Zacharym Taylorovi také poukazují na absenci hygieny v tehdejším Washingtonu: „Město nemělo funkční kanalizaci a odpadní vody tekly přímo kolem Bílého domu, takže mléko i voda byly s největší pravděpodobností plné bakterií cholery nebo salmonely. Také se (Taylor) prokazatelně napil znečištěné vody na slavnosti, to odpřisáhla řada svědků. Lékaři jeho stav označili jako cholera morbus, což byl velmi široký dobový pojem pro vážné střevní onemocnění a neměl stejný význam jako dnešní cholera,“ říká dokument. Dnešní odborníci se domnívají, že prezident onemocněl prudkou střevní infekcí, kterou samozřejmě zkomplikovala jeho přesnídávka - třešně ho prostě a jednoduše dorazily. Bylo by to možné? Opravdu Taylora usmrtilo ovoce? Prokazatelně je snědl, známe i přibližné množství. Ale mohl prasknout?

Bob Edwards z webu Find a Grave na toto téma oslovil dokonce i gastroenterologa, aby mu ono tradované „Taylor praskl po třešních“ potvrdil, nebo vyvrátil. „Z hlediska medicíny sice prezidentovi nebouchla břišní stěna jako ve sci-fi filmu, ale k vnitřní explozi měl blízko. Třešně obsahují specifické cukry a kvasinky, které v kombinaci s mlékem spustí v trávicím traktu fermentaci (kvašení). Musely následovat opravdu brutální průjmy. Křeče mu rvaly útroby, je to nepředstavitelné. A jelikož pod ním byla krvavá kaluž, došlo pravděpodobně k perforaci střeva, takže ano, můžeme metaforicky říct, že praskl. Bohužel. Děsivé, skutečně děsivé,“ říká odborník.

8. července už Taylor tušil, že umírá. Podle dochovaného svědectví řekl: „Zemřu? Ani mě to nepřekvapuje. Ničeho nelituji, jen je mi líto rodiny a přátel…“ Poté upadl do agónie a 9. července 1850 v půl jedenácté večer ve věku 65 let zemřel. V Bílém domě strávil Zachary Taylor 16 měsíců - a hned po státním pohřbu se rozšířily teorie, že byl prezident zavražděn pro své kontroverzní názory. Někteří lidé tvrdili, že byl otráven jižanskými otrokáři, jiní obviňovali katolíky a jezuity; jako možný vrah byl dokonce zmíněn i jeho bývalý zeť Davis!

Spekulace o vraždě prezidenta Zacharyho Taylora „šuměly“ americkou společností i historiky po celá desetiletí, až po více než 140 letech po jeho smrti došlo k exhumaci. V roce 1991 byly na popud jisté urputné historičky jeho ostatky vykopány z hrobu, přičemž vědci zkoumali vlasy, nehty, zuby a další vzorky z těla Zacharyho Taylora a hledali hlavně arsen. Výsledky však otravu nepotvrdily. „Množství arsenu bylo příliš nízké na to, aby odpovídalo smrtelné otravě. Vědci proto dospěli k závěru, že Taylor pravděpodobně zemřel na akutní gastroenteritidu z kombinace nevhodné stravy (třešně a mléko) a infekce ze znečištěné vody,“ shrnuje závěr patologů web Ebsco.com.

Zvláštní osud jednoho zvláštního muže, to musíme uznat! Jak je vidět, i „všemocnému“ americkému prezidentovi se může stát osudným něco tak nevinného, jako jsou právě třešně. Zvlášť, když jich sní dvě a půl kila a zalije to mlékem!

Zpracováno podle:

History.com, Zachary Taylor, Whitehousehistory.org, Millercenter.com, Muttermuseum.org, Ebsco, Politico, YouTube dokument (2) (3), Find a Grave