Článek
Před čtyřmi lety jsem nečekala, že se stanu hejtmankou. Byla jsem neznámá starostka Mnichovic, která byla známá možná v regionu kolem nich, protože jsme vybudovali skvělou školu a já se angažovala v problematice nedostatku míst na školách na Praze východ a Praze západ a spolu s kolegyněmi a kolegy (Milan Vácha, Věslav Michalik, Věra Kovářová a mnoho dalších) se nám neuvěřitelným úsilím podařilo prosadit dotační tituly a postavilo se 11 tisíc míst na základních školách, zejména v prstenci kolem Prahy. Jo a taky jsem vyrazila za premiérem Babišem s vozíkem plným šanonů. Ale že budu hejtmankou? No, ani ve snu…
Věděla jsem, že jako všechno v životě, musím tu práci dělat naplno a že mě to pohltí. Snažila jsem se půl roku dělat hejtmanku i starostku. Na radnici jsem byla ráno po páté, když pekaři přiváželi rohlíky do obchůdku na náměstí a já si občas pro nějaký ještě teplý hned přiběhla k rannímu kafi. Pak jsem kolem desáté odjížděla do Prahy (ano, výhodou bylo, že už mimo špičku a projela jsem po D1 na Smíchov rychlostí 130 km/h, což po sedmé ráno nezažijete), byla jsem do večera na hejtmanství nebo v terénu v obcích a pak se vracela kolem sedmé zpátky na radnici. Přijížděla jsem domů kolem deváté, desáté. Do toho se řešil covid, létala jsem od čerta k ďáblu, protože jsme nastoupili na hejtmanství v listopadu 2020 a covid nabral na síle. O Vánocích jsem komunikovala s kolegy z Německa, prezidentka spolkové země Porýní-Falc mi posílala manuály k očkovacím centrům v němčině, já s kolegy řešila, jak budou vypadat, kde budou, až jsme jich vybudovali 26 po celém kraji (ano, díky Vám, kteří pomáhali), udělali jsme skvělý očkoweb, kde jsme informovali o rozdělování vakcín, informace tam byly pro občany i lékaře… Očkoweb od nás přebíraly další kraje a používaly ho také. Dávali jsme podporu zdravotníkům, měli krizové štáby (zažila jsem na nich během fakt málo měsíců ministry zdravotnictví Prymulu, Blatného, Arenbergera, Vojtěcha), zažila jsem chaos pana premiéra Babiše, který s námi sice komunikoval, na něčem dohodl, spustit se to mělo za 5 dnů a druhý den v neděli večer v „Čau lidi“ řekl, že se to spouští zítra ráno a všichni byli v šoku. Věděla jsem, že takhle se to dělat nemá a bylo to pro mě velké poučení.
Jinak jsme lítali jak hadr na holi a pozor - to nebyly žádné akce v terénu, žádné akce v obcích, konference, školení, schůzky, jednání - nic. Vše zakázáno, omezeno covidem. Naštěstí na kraji byl člověk, se kterým jsem komunikovala už jako starostka. Pan Navrátil, šéf oddělení krizového řízení. A to je absolutní profík. Jen jsem musela zajistit, aby se ty krizové úřednické oficiální informace sdělovaly srozumitelně, protože mi do mailu jako starostce chodily výstupy kraje - nařízení tehdejší hejtmanky, vyhlášky, hlášení, stohy příloh a já zoufale seděla a nevěděla, co s tím a jaké informace mám dávat lidem. A tak jsme se rozhodla, že musíme dělat informační krizové letáky pro starostky a starosty do obcí, aby si je stáhli z mailu a mohli hned použít pro informování Vás, občanů. První leták jsem dělala v Canvě u sebe v kuchyni a u toho dělala s Kubou úkoly do školy… DOST! To byl moment, kdy jsem věděla, že TAKHLE to nejde a z mikromanažera se musí stát lídr.
Musíte zlepšovat své slabé stránky a makat na sobě holt i po čtyřicítce. Souběh starostky a hejtmanky dál nešel. A jedno vím pozitivně - každý, kdo říká, že bude hejtman a k tomu poslanec nebo senátor prostě neví, co ta práce obnáší a nebo nemůže dělat obě dvě funkce dobře. Poslanec, senátor, starosta - to považuji za funkce, které ovlivňují životy lidí a vy je musíte dělat pořádně a nemůžete k nim být ještě na vedlejším hejtman. Neviděla jsem děti, ty mi říkaly „babičko“, protože tu viděly častěji, tatínek je vozil na kroužky a snažil se vše zvládnout, protože jsme byli půl roku rozvedení. Věděla jsem, že musím zhluboka dýchat, zachovat klid a taky že musím se starostováním skončit. Moje milovaná kolegyně Margita se vzpamatovala z šoku a udělala si v životě změny tak, aby mohla pokračovat v mojí práci starostky v Mnichovicích. Opustila jsem starostování v okamžiku, kdy jsem měla v Mnichovicích podporu 82 % občanů. Bylo to pro mě těžké, ale v srdci jsem měla nejen Mnichovice, ale celý Středočeský kraj. A udělal to i radní Petr Borecký a radní Milan Vácha, protože se naplno věnovali práci na kraji a skončili sami dobrovolně jako úspěšní starostové.
Skončil covid a začal normální pracovní život. Na chvíli. Přerušila ho v únoru 2022 válka na Ukrajině, kde jsme tři měsíce před ní byli v našem partnerském regionu v Kyjevské oblasti a řešili společné projekty. Plány se změnily v hrůzu války, my do Kyjevské oblasti posílali humanitární pomoc, budovali Krajská asistenční centra pomoci Ukrajině a snažili se situaci zvládnout.
To už jsem ale měla skvělý tým. Skvělý sekretariát, úžasného tajemníka Adama, šéfa odboru Davida. Kraji se podařilo získat skvělé vedení krajského úřadu v čele s panem ředitelem Honzou, tým na tiskovém odboru, organizačním, zahraničním, krizové řízení jelo jak po másle, po zasedání krizových štábů tiskové briefingy, krizové letáky, informování obcí, spolupráce s Prahou, spolupráce s úřadem práce, středočeskými firmami, a výsledkem bylo, že 60 % ekonomicky aktivních Ukrajinců v našem kraji je také u nás zaměstnaných. Středočeské firmy hledaly před vypuknutím války na Ukrajině dlouhodobě 60 000 zaměstnanců, které nemohly najít. Zhruba 20 000 míst se podařilo obsadit a to zásadním způsobem pomohlo středočeským firmám k rozvoji.
Z 230 předvolebních slibu jsou skoro všechny splněny a i stovky věcí navíc, se kterými jsme absolutně nepočítali. Je naivní si myslet, že všechno zvládne hejtman. Ano, hejtman je odpovědný. I za to, co nemá ve své gesci a co může ovlivnit jen málo, je odpovědný politicky. Je odpovědný za sestavený tým, je politicky odpovědný za nejbližší kolegy – Radu kraje. Není to tým, který si vybíráte úplně sami. Je to tým, který jste jako voliči dali hejtmanovi do vínku. Máte možnost práci kolegů nějakým způsobem směřovat, formovat, ovlivňovat, ale musíte respektovat, že svoje gesce řídí sami. Ne, pozice hejtmanky není vůbec jednoduchá pozice. Všechno si vyžerete, když se něco nepovede, můžete za to vy, i když jste na tom třeba vůbec nepracovali. A když se něco povede, fakt se za všech sil snažím pochválit ty, kteří na tom pracovali.
A musím říci, že tým ve Středočeském kraji byl skvělý. Koalice fungovala super, vlastně jsme pracovali po politické stránce v klidu. Občas jsme se sice kousali, ale rozepře se snědly hned v politické kuchyni. A věci měnily. Ano, někde bych si přála víc, ale…
A nebylo to jednoduché. Část koaličních radních odešla po celostátních volbách do vysoké politiky a můj nejbližší kolega, skvělý starosta Dolních Břežan Věslav Michalik, vizionář, a nesmírně schopný chlap, zemřel při rodinném víkendu na srdeční zástavu. Byl to pro všechny šok a museli jsme se s tím srovnat.
Samozřejmě nejbližší kolegové na kraji jsou pro mě Michal Kašpar, Petr Borecký a Milan Vácha. A já musím říci, že na jejich práci jsem jako hejtmanka nesmírně hrdá. Nebáli se věci měnit, byť to byly kroky nepopulární, ať už ve veřejné dopravě nebo ve školství. Ale mají jediný cíl. Zmodernizovat veřejnou dopravu, udělat jí dostupnou a flexibilní pro všechny Středočechy a udělat ji udržitelnou tak, aby nepožrala polovinu rozpočtu kraje jako to bylo předtím. Protože pak by se vůbec neinvestovalo do silnic, nemocnic nebo do škol. Střední školy vypadaly v mnoha případech jak po válce, jedna měla i 80% neúspěšnost studentů u maturity. Já i pan radní Milan Vácha, bývalý starosta Psár, kteří jsme vybudovali naprosto úžasné základní školy, jsme se rozhodli zlepšit stav těch středních. V globálu se to muselo posunout někam úplně jinam. Investovat do inovací ve výuce, do změny oborové struktury, navyšovat kapacity, školy udělat kvalitní. Do toho jsme absolutně rekordně investovali a splatili dvě miliardy dluhu, což je asi 40 %. Z 10. nejhoršího místa mezi kraji v míře korupčního rizika jsme se za dva roky dostali na první místo už v roce 2022. V otevřenosti jsme na 3. místě, s rozdílem opravdu strašně maličkým a jsme PRVNÍ ve veřejných zakázkách, kde jsme absolutně a naprosto revolučně překopali systém zakázek. Makali zaměstnanci úřadu, radní, ale všichni lidé ve výborech a komisích. A dostali jsme obrovskou podporu ze strany Středočeských obcí.
Bylo mi ctí během těch 4 let potkat neuvěřitelné množství skvělých lidí, kterých si strašně vážím a i kdybych nebyla znovu hejtmankou, doufám, že s nimi budu dále ve spojení a budu s nimi moci dál spolupracovat.
Zakončím to osobně. Během těch 4 let jsem makala, neměla čas na přátele, měla jsem těžký úraz na lyžích, po operaci nohy trombózu a po diskuzi s veřejností v Jevanech plicní embolii, přibrala jsem 20 kg, po vyndání šroubů od prosince 25 kg zase zhubla. Rodina, exmanžel, přátelé a kolegové, ale i úplně cizí lidé mi byli oporou, děti mi rostly před očima. Agi odmaturovala a splnila si svůj sen, nastoupila na univerzitu do Holandska. Z Kuby se stal už velký, čtrnáctiletý kluk, který to má v hlavě srovnané. Doufám, že jsem z obou děti vychovala slušné lidi, kteří budou prospěšní společnosti, i když jsem na ně v posledních čtyřech letech neměla tolik času. Ale doufám, že to, co viděly kolem sebe, je formovalo do jejich vlastního života.
No a Agi mi udělala obrovskou radost. Koupila si za vydělané peníze z brigády lístek na autobus za dva tisíce a přijela z Maastrichtu domů, aby mohla jít volit. ❤️
S Agi a Kubou
Začínala jsem krizi a končila jsem krizí - povodňovou. O tom už jsem toho tady v posledních dnech napsala dost. Jediné, čeho asi nebude nikdy dost a je na místě to zopakovat je díky všem, kteří se na zvádnutí této krize podíleli. Soustředila jsem se tak místo kampaně hlavně na to, aby nikomu nechyběly pytle s pískem. A ten skvělý tým lidí kolem mě za mými zády, když jsem řešila povodně, natočil naprosto úžasné video, o kterém mi neřekly ani moje děti, ani nikdo jiný a udělali to pro mě jako překvapení. Poslali mi to včera, když jsem jela z poslední předvolební akce z Kladna a celou cestu z Kladna jsem bulela jak želva. A také se obrovsky zapojili lidé nejen z kandidátky, ale i ti, co jsou i v jiných „dresech“ a přišlo množství mailů, esemesek, krásná kytice od paní starostky Kuprové s úžasným poděkováním, zásilka vína, ve které bylo opravdu víno a né 7 milionů, ale poděkování uvnitř bylo pro mě mnohem cennější než jakýkoliv miliony. A ta podpora, co chodí od Vás, je fakt neuvěřitelná. Jste prostě skvělí. Nesmírně si toho vážím.
Teď už nezměníme opravdu nic. Je to ve Vašich rukou. A já věřím, že ve Vašich skvělých rukou.
Bylo mi ctí. A Petry Pecky budu psát hejtmanka nehejtmanka!
P. S. S Kubou jsme si to video včera vyříkali. Zase mě dostal.
Já: „Hele, Kubo, jaký to vlastně je mít mámu hejtmanku?“
Kuba: „Mami, vlastně je to docela fajn, když nemusím s Tebou furt chodit na nějaký akce, ale jenom na ty, který chci. Jo a když nám uděláš vafle, když u nás spí kámoši. Jo a když nevím, jestli mě vyzvedneš z tréninku nebo mě odvezeš na zápas, tak se podívám do tvýho veřejnýho diáře a vím, kde přesně jsi. To je dobrý.“
Já: „Tak to si děláš srandu? Ty víš že mám veřejný diář?“
Kuba: „Jo. Mám ho na mobilu v prioritních odkazech. Hele.“
Já: „Tak to je hustý.“
Kuba: „No, mám o tobě daleko lepší přehled než ty o mě. Tak bacha a chovej se slušně.“
