Článek
Třeba mě budete mít za naivní, ale já si skutečně myslím, že do politiky patří následující: „Máme řadu aktuálních problémů a politici mají přijít s řešeními, podle jejich přesvědčení nejlepšími. Volič si vyhodnotí, který plán je podle něj nejlepší a tomu dá svůj hlas.“ Vím, je to složitější cesta. Být pro něco a vysvětlovat to, je vždycky obtížnější, než stát a křičet, že jsem proti něčemu a jen vyvolávat strach, že když to nastane, přijde apokalypsa pro naše peněženky, naši bezpečnost… doplňte si zrovna co Vás napadá.
Co do politiky podle mě nepatří?
Zbytečné a hloupé urážky. Na vzhled například. Už dávno se to netýká jen žen, ale stále platí, že terčem těchto hloupých narážek jsou především političky. Když mě nebo kterékoliv jiné dámě v politice (napříč spektrem) někdo vyčte kilo navíc, tak se někdy povzneseme, někdy si řekneme, že je to nefér, ale zamrzí nás to asi vždycky a někdy i zasáhne. Jenže posune se tak naše země, kraj, obec vpřed? No asi sotva. Tím, že zhubnu, se žádný aspekt tížící naši zemi nevyřeší. Jasně, když zhubnu, tak to znamená, že se víc hýbu a jím zdravěji, takže je velká šance, že nebudu delší dobu zatěžovat náš zdravotní systém, ale to naši zemi změní k lepšímu jenom tehdy, když si to spolu se mnou řeknete i Vy a budou Vás statisíce, spíše miliony. Všichni místo hejtů začneme u sebe a u svých dětí, jejichž obezita podle posledního výzkumu významně stoupá a obézních je 60 % českých dětí. Kritizujme u politiků a političek jejich plány a názory na to, co se má dělat, aby se tu žilo lépe. Nad tím se dá vést diskuze.
Co dál do politiky nepatří?
Výhružky a sprostá slova. Osobní výhružky napadením, ublížení dětem, členům rodiny… je to nejen ubohé, ale i nebezpečné. Ubohé proto, že tak chce ten, kdo vyhrožuje, protistranu zastrašit… zřejmě proto, že mu došly argumenty, nebo je ani nehledal. Nebezpečné proto, že se pak takové chování normalizuje ve společnosti. A to přece nechceme, aby bylo normální si vyhrožovat navzájem. A sprostá slova? Zrovna včera si na Instagramu jakýsi dusan88.8 s kapotou červeného Ferrari v profilové fotografii dal tu práci, aby několik mých postů okomentoval slovy „kráva“ a „kurva“. Když mi někdo řekne, že jsem „kráva a kurva“ a mám „táhnout do prdele“, nedosáhne nejen lepší budoucnosti, ale řekla bych, že nedosáhne ani vlastního uspokojení, ani se nezbaví vlastní frustrace. Píše to jen tak i nějakým random profilům nebo to prostě píše političce cíleně? B je správně, protože aby okomentoval více postů, musel vlézt na můj profil a dát se do práce. Když mi někdo takový napíše email, odpovídám. Obvykle je reakcí na moji odpověď už mnohem slušnější mail:
- Jste první politik, co mi odpověděl. To jsem nečekal. (A divíte se, když jste je oslovil podobně jako mě? A mě jste oslovil: “Ty blbá blondýno”?)
- Víte, měl jsem těžký život. Rozvedl jsme se před 30 lety s manželkou, o všechno mě oškubala, soudili jsme se 7 let a soud jí šel na ruku. Jo a taky jsem si postavil jen takový “malý” domeček a musel jsem zaplatit pokutu, protože si soused stěžoval, že je to načerno. Úředníci jsou mor. (Soud, úředníci stavebního úřadu - to znamená “stát” a do kolonky “stát” pisatel zařazuje i hejtmanku, protože odlišovat samosprávu a státní správu je pro člověka složité. Věřit, že soudní moc je nezávislá na té statní je rovněž složité. A tak se prostě frustrace z životních zkušeností, a asi i ze správného postupu oněch institucí, obrací proti všem politikům.)
Rozhodně do politiky z mého pohledu nepatří lež!
Nejen že platí staré dobré úsloví, že kdo lže, ten taky krade… ale hlavně přece nechceme od těch, kdo mají plánovat budoucnost pro nás všechny na jakékoli úrovni politiky, aby nás obelhávali. Když lžou o svých konkurentech, jak máme věřit, že nelžou o tom, co pro nás chystají? A jak poznat, kdy lžou a kdy říkají pravdu? Tuhle loterii prostě hrát nechci. Zvlášť proto, že si myslím, že hazard celkově není v naší společnosti ničím prospěšný a naopak škodí. Chtěli byste žít s někým, kdo Vám neustále lže? Asi ne. Svěřili byste někomu, kdo lže, něco cenného? Asi ne. A proč teda odevzdat to nejcennější, co v demokracii máte – tedy Váš hlas – někomu, kdo lže?
Co s tím? No, jak jsem napsala na začátku. Pojďme si společně nadělit… tohle za nás nikdo jiný nezařídí, i když Ježíšek je samozřejmě mocný.
Pokusme se, kdykoli vidíme některý z těchto… řekněme nešvarů, se vymezit. I když se zrovna někdo naváží do politika nebo političky, které nevolíme, nebo nemáme rádi, tak dejme znát, že hloupé urážky nebo výhružky jsou špatně. Tak se diskuze přece nevede.
Výhružky jsou ještě horší. Tam má smysl být při vymezování se ostřejší. Tyhle věci přece do veřejného prostoru nepatří a nelze nad nimi mávat rukou, že to ten člověk tak třeba nemyslel, nebo je tak trochu přeháněl. Když Vám někdo vytrhne kabelku na ulici, tak jdete na policii a neuvažujete nad tím, že to třeba potřeboval a nemyslel to tak zle… tak proč máváme rukou nad násilnými výhružkami.
A mávat rukou rozhodně nesmíme nad lží. Ta je totiž základní metodou manipulace a dezinformací… a těm se přece všichni chceme bránit.
Já jsem do boje za pravdu šla. Nebylo to lehké, protože to samozřejmě sebere spoustu času a taky docela dost peněz. A bylo to psychicky náročné. Ale přišlo mi, že je třeba potírat lež, protože jinak se z té nepříjemné nálady ve společnosti nevyhrabeme. Že když někomu prochází bohapustá lež, tak máme pocit, že žádné správné kroky nemají smysl. A pak nemáme mít tu pověstnou „blbou náladu“, kterou se teď tak hodně oháníme. Točíme se pak v kruhu.
Pan krajský zastupitel za ANO Martin Herman mě opakovaně označil za osobu, která má něco společného s úplatkářskou kauzou Dozimetr. Jeho výroky se lavinovitě šířily na sociálních sítích a na dalších místech na internetu. Jejich intenzitu posilovalo také sdílení dalšími předními politiky ANO. Špičky ANO svolaly dokonce tiskovou konferenci a vyzvaly mě k odstoupení. Každý, kdo mě jen trochu zná, ví, že to je sprostá lež. A já si řekla, že to prostě není správné, nechat to být. Že zkrátka musí být nějaké hranice, jak se politický souboj nevede.
Vím, že politik má snést větší míru kritiky. Ale kritiky! Ne lži. A tak jsem se obrátila na soud. Týdny plynuly, já neměla nařízený termín stání a možná si vzpomínáte na ubohou krajskou aféru s vylepovanými plakáty na zdi krajského úřadu, kde byl můj obličej a opět moje spojení s kauzou Dozimetr, která se mezitím odehrála jako další promyšlený návazný krok. Následně kamerové záznamy odhalily, že za vylepováním pomlouvačných plakátů stojí tehdy hlavní marketér hnutí ANO a poradce Karla Havlíčka Daniel Köppl a člen „Mladé ANO“ Tomáš Gross. Než tohle vyšlo najevo, ještě novináři stihli Daniela Köppla usvědčit ze lži. Tomáše Grosse prý nezná, uvnitř úřadu nebyl. Zesměšnil se, ztrapnil, kamerové záznamy z chodeb úřadu ukázaly, že tohle je normální styl politiky hnutí ANO. Vyzvala jsem středočeské členy hnutí, aby se mi omluvili, zaplatili škodu úřadu a smázneme to. Hlavní aktéři se nikdy neomluvili. Omluvili se mi tři členové ANO, kteří s tím neměli nic společného. Což jsem řekla veřejně na zastupitelstvu.
Interně se pak v ANO hlavně řešilo, kdo jsou ti tři, kteří se mi omluvili. Možná není náhoda, že ani jeden z nich pak dále na kandidátku hnutí ANO do podzimních voleb nevstoupil. Skončili. Škoda, byli to ti slušní a konstruktivní, kteří vždy diskutovali o názorech, vizích a řešeních.
Obrátila jsem se na tehdy policii, ještě v okamžiku, kdy jsem nevěděla, kdo za letáky stojí. Když se viník odhalil, policie napsala, že lživé informace už byly ve veřejném prostoru a já mám žalovat toho, kdo je řekl první a že jejich další šíření není postižitelné. Právníci nevěřícně kroutili hlavami. Obrátila jsem se na dozorující státního zástupce. Ten konstatoval, že v politice je možné úplně všechno a já jako politička musím tento fakt snést nebo se bránit soudně v občansko právním sporu, protože nejde o trestný čin. Právníci nevěřícně kroutili hlavami. I já s tímhle názorem bytostně nesouhlasím.
Nastal konečně termín občanskoprávního soudu. Ten mi dal v první instanci za pravdu, ale na verdikt odvolacího soudu jsem musela počkat až po volbách – kdo to prodlužoval, odvolával se a měnil právníka, aby ve volební kampani mohl ještě lež přiživovat a tvrdit, že verdikt soudu není pravomocný, asi nemusím říkat. Pravomocně pak rozhodl odvolací soud až po volbách a donutil pana Hermana se mi omluvit.
Že to udělal „nenápadně“ minutu před půlnocí na sociálních sítích, aby zajistil co nejmenší dosah omluvy, mi přijde jen taková úsměvná třešnička na dortu.
Na druhou stranu právě díky tomuto jeho přístupu se o šíření o to více postarali i občané. Psaly mi jich stovky. Najednou jsem vnímala, že lidé pocítili naději, že spravedlnost existuje, že i politika má ctít hranice slušnosti. Pro mě bylo tím nejdůležitějším, že soudy řekly jasně, že lež do veřejného života nepatří a nemá být akceptovatelným nástrojem politického boje.
Chci věřit, že to inspiruje další, aby se postavili lži. Protože pak se z ní nestane norma. A třeba jí bude ubývat a nebude potřeba se o ni soudit. Mějme rozdílné názory, mějme vize, diskutujme o řešeních. A třeba si řekněme, že v tom roce 2025, moderním 21. století, se v něčem pokusíme navrátit do času řecké antiky a kalokagathie, tedy že jen dobré je krásné, krása a ctnost patří k sobě a v přenesení na člověka by mělo jít o soulad a vyváženost tělesné a duševní krásy a dobroty, ctnosti, poctivosti, rozhodnosti a statečnosti. A když každý z nás začne u sebe, u politiků a veřejně činných osob platí to dvojnásob, protože můžeme jít příkladem, pak teprve BUDE LÍP. Krásný rok 2025.
