Článek
Ukazuje nám, že plánovaní něčeho tu postrádá smysl, neboť počasí a příroda udávají čedžuským lidem tempo života. A tak navzdory původnímu plánu vydat se na Olle trail jsme deštivému počasí museli uzpůsobit náš pobyt zde. A tak mě, Čedžu, učíš a připomínáš mi, jak osvobozující to může být, srovnat své tempo s tím Tvým. A možná i díky tomu budeme moci lépe nahlédnout do Tvého srdce a já Tě třeba pochopím. Necháme se Tebou vést.
To první, co jsi nám chtělo ukázat, jsou Tvé odvážné ženy, které jinde na světě nepohledáme. Seznamuješ nás s nimi v jejich bulteoku (komunitním zázemí žen). Příroda kolem je drsná a neskutečně krásná. Ženy moře zvané Haenyeo nás vítají a nabízejí nám poklady moře, kvůli kterým každý den riskují své životy. Jsou nesmírně vlídné a sálá z nich ženská síla. Ony musí být silné a odvážné. Každý den vzdorují vlnám moře a mnohokrát za život se podívají do očí smrti, jež číhá v hlubinách tak temných. Navzdory všemu jsou veselé, ve vlnách září jejich oranžové bóje a vzduchem se nese jejich výskot, sumbisori. Techniku dechu je naučily jejich matky, vycvičit plíce, umět rychle vydechnout a rytmizovat svůj dech při ponorech. Ano, tempo, rytmus, však vím, Čedžu, vidím to v Tobě, ve všem tady. Tvé ženy nemohou být jiné, než jsi Ty samotné, to uznávám. Haenyeo obdivuji za jejich vytrvalost a nezdolnou sílu. Potápějí se až do hloubky dvaceti metrů a bez kyslíku jsou schopné vydržet i několik minut. Odolávají chladu a bolesti. Jejich tělo je zázrak.
Aniž bych chtěla, necháváš mě do své duše nahlédnout hlouběji a hlouběji. Tvoje ženy by měly jít příkladem. Chceš mi ukázat zranitelnou stránku své vlastní duše. Incident 4/3. Je mi to tak líto. Zavedeš nás do vesničky Bukchon. Vůně rudých kamélií. Jsou všude. Ale proč?
Navštívíme památník. Jsou tam bílá jména na černém podkladu. Ti všichni 17. ledna 1949 zemřeli. Hodně mužů. Ženy se poté musely naplno oddat moři a postarat se o své děti, o přeživší. Byly silné. Tolik silné. Vyprávíš a sdílíš s námi své více jak 80 let trvající trauma.
Ve 40. letech minulého století byla Korea včetně Tvé maličkosti osvobozena od japonské nadvlády. Sever a jih byly rozděleny 38. rovnoběžkou. Čedžuský lid byl proti tomu. Nechtěl to a ani nechtěl, aby úřady dále zastávali bývalí kolaboranti nebo dokonce Japonci. Jakou bolest Tobě a Tvým lidem už způsobili. Proč to tak mělo být i dál? Jižní Korea byla pod silným vlivem USA. Děly se změny. Tvůj lid byl chudý. Levicoví povstalci a obyčejní lidé se bouřili proti politickému systému a vládnímu plánu uspořádat volby pouze v jižní polovině země. Chtěli sociální reformy. Chudoby už bylo dost.
Nikdo je však neposlouchal, naopak se jihokorejská vláda stavěla zády k nim a vyslala na Čedžu své vojáky, aby posílili policejní hlídky a nespokojené ostrovany nakonec umlčeli. Jih se bál Tvých lidí jako čert kříže. Studená válka hýbala světem a Jihokorejci viděli v obyvatelích Čedžu potenciální hrozbu.
V roce 1947 byla zahájena palba na velké protestní shromáždění Tvých obyvatel. 3. dubna 1948 provedly levicové skupiny ostrova Čedžu přepadení několika policejních stanic, na což protistrana nereagovala jinak než násilím. Útisk a neustálá agrese se táhly až do září roku 1954.
Poblíž vesnice Bukchon byli v roce 1949 rebely zabiti dva jihokorejští vojáci. Na odvetu se nemuselo čekat dlouho. Přišla záhy a vzala si od Tebe na 300 lidských životů. Životů nevinných žen, mužů a dětí. Byli pryč. Během jednoho zimního odpoledne. Troufám si říci, že šlo o jednu z Tvých největších tragédií.
Padesát let se o Incidentu 4/3 nesmělo mluvit. Nenašel své místo ve školních učebnicích. Veškeré záměry o zviditelnění Tvé rány veřejnosti byly potlačeny. Ti, kteří o ní chtěli mluvit, byli mučeni a vězněni. Rozumím Tvému rozhořčení. Muselo jsi velmi dlouho dělat, jakoby se nic nestalo. Jak se asi musely cítit ženy moře, které přežily? Co se jim asi honilo hlavou, když krmily své přeživší děti? Incident 4/3 jim vzal muže, možná i rodiče nebo některé dítě. Musely nést své ztráty hluboko ve svých duších.
Čedžu, Ty pláčeš? Tvoje slzy dopadají na zelené pláně a rozkvetlou řepku, jejíž vůně se line všude kolem. Cítíš smutek nad zmařenými životy svých obyvatel, jejichž počet se vyšplhal na neuvěřitelných 30 000.
Pravíš, že na počátku 21. století přicestoval jihokorejský prezident a veřejně se Ti a Tvému lidu omluvil?
Teď pláču já. A už rozumím tomu, co symbolizují rudé kamélie, jež jsi rozeselo po krajině. Je to vzpomínka na Tvou ránu, ze které se dlouhou dobu valila krev.
Už se ale nemusíš bát, rána se Ti postupně zacelí, ale chápu, že bolet Tě nepřestane nikdy. Děkujeme Ti za sdílení toho všeho. Určitě na Tebe a Tvoje nezdolné ženy nikdy nezapomene.
