Článek
Psal se rok 2022. Vzpomínám si, jak sedíme v autě a paní domácí, která na mě z místa spolujezdce hledí, s úsměvem na tváři praví: „Jestli o nás jednou napíšeš článek, tak nás prosím tě nehaň.“ Po čtyřech letech usedám k prázdnému papíru, nacházím svůj deník, jenž si beru k ruce, a rozhodnu se psát. Konečně.
A moji milí krajané, nebojte. To poslední, co bych chtěla, je hanit vás. Jen chci podat jedno své krátké svědectví o pobytu mezi vámi.
Přijíždím do Svaté Heleny někdy před polednem. K přepravě jsem využila autobus, který každý týden urazí dlouhou cestu ze Žatce se zastávkami v Praze a Brně přímo sem, do českých vesnic v rumunském pohraničí. Po výstupu z autobusu zmateně pozoruji místní starousedlíky, kteří vyčkávají příjezdu svých příbuzných z Čech. Jejich velká většina žije zejména v oblasti okolo Žatce.
Můj pohled se dotýká chlapce, co stojí opodál. „Na koho čekáš?“ ptám se hocha. Jednoduše mi odpovídá: „Na nějakou učitelku.“ Tak to budu já. Chlapec mě zavede ke stavení, které se má stát mým novým domovem. Před ním už stojí paní domácí se zvědavým synovcem. Srdečně mě vítají.
Žiju v rodině pohraničníka a jeho pohledné ženy. Mají dva syny, bydlí s nimi také babička a návštěvou je častokrát potěší i synovec. Pohraničník je původem Rumun. Společně mluví rumunsky, ale také je hojně slyšet čeština. Některé výrazy znějí poněkud archaicky a setkávám se tak s charakteristickým dialektem této oblasti.
Kolonizace Banátu českými krajany probíhala ve třech vlnách. Zjišťuji, že dávní předci rodiny, u níž pobývám, přišli do tohoto bohem zapomenutého kraje v roce 1824 během první vlny, která započala o rok dříve. Mějme na paměti, že se ocitáme v dobách tehdejší Habsburské monarchie. Český venkov byl v těchto časech přelidněný a lidem chyběla půda. Navíc byli chudí. Proto, když zaslechli zvěsti o boháči z Oravice v Uherském království, který najímá dřevaře a dělníky, jimž dává půdu a dřevo na výstavbu domů zadarmo, na nic nečekali. Mnohé rodiny se tak daly na cestu za vidinou lepšího života. Lidé putovali dlouhé měsíce, až došli do místa hraniční oblasti. Do místa, které si představovali jako ráj na Zemi. Jaké zklamání na ně však čekalo! Museli vykácet pustý les, postavit hliněné polozemnice, ve kterých později žili, vysekat stráně, vytahat kořeny a odstranit kamení. Po čase zjistit, že půda není úrodná tak, jak by si bývali přáli. Nechyběla jim vytrvalost, píle a odvaha čelit realitě. Oni se i přesto nevzdávali.
Kolonizace rumunského Banátu očima dětí ve Svaté Heleně
Lidé tu dodnes nemají na růžích ustláno. Proto musí být stejně houževnatí, jako kdysi bývali jejich předci. Sociální problémy jsou zde patrné. Kraj se potýká s nezaměstnaností, někteří proto sáhnou po alkoholu, jiní raději pochopení a spásu hledají u Boha.
Ve vesnici koexistují dvě skupiny obyvatel - jedni jsou katolíky, druzí baptisty. Navštěvuji zde oba kostely - katolický a baptistický. Snažím se splynout s českými krajany, a tak si v průběhu nedělních mší zkouším notovat náboženské texty s nimi. Spíše ale jen vnímám okolí a všímám si toho, jak moc je víra pro místní obyvatele důležitá.
Baptistický kostel ve Svaté Heleně
V průběhu týdne zeje vesnice prázdnotou. Je léto, prázdniny. Důvod, proč jsem do Svaté Heleny zavítala, byl trávit čas s dětmi a rozvíjet je v oblasti hudby a kreativity. Nicméně rychle procitám a zjišťuji, že podmínky pro tyto činnosti zde nejsou přes léto úplně ideální. Vesnice v rumunském Banátu ožívá tradičním zemědělským životem. Pomáhají všichni, děti také. Na volný čas je prostor až o večerech.
Sklizeň se přímo odráží v místní gastronomii. Paní domácí je výbornou kuchařkou. Rozhodla se mě vykrmit. Ochutnávám místní pokrmy, jakými jsou např. krocaní vejce, čerstvý ovčí sýr nebo rajčatová polévka a vepřové s bramborem.
Na českých vesnicích v tomto kraji mě také překvapila skutečnost, že zde lidé směli uzavírat manželství jen v rámci jedné vesnice a rovněž si museli hledat partnera či partnerku stejné víry. Protože se postupem času začaly projevovat u jejich potomků dědičné defekty a docházelo k celkové degeneraci obyvatel vesnice, od této tradice se upustilo. Krajané dnes mohou nacházet své partnery i v jiných vesnicích. Někteří dokonce navážou partnerské vztahy s Rumuny, což se stalo i v mé hostitelské rodině.
Společnost je tu stále konzervativní. Ženy se odívají do delších sukní a starší z nich nosí na hlavách šátky. Občas se setkávám s nepochopením vzhledem k tomu, že společnost, ve které žiji, je od té v Banátu tak odlišná. Někdy se cítím, jako bych se v čase vrátila do minulosti, třeba o sto nebo dvě stě let. Můžu tak lépe pochopit život lidí na českém venkově v dávných dobách. Kolem neustále poletují mouchy, krávy jsou před západem slunce hnány vesnicí, dokonce jsem byla potrápena také přítomností blech. Opravdový venkov.
Někdo má auto, jiný zase krávu.
Dozvídám se, že co se svátků týče, tak i ve Svaté Heleně slaví Vánoce podobným způsobem jako u nás. Zdobí stromeček, Ježíšek nosí dětem dárky. Místo kapra však večeří mleté maso v paprice. Na pomlázku se prý chodí jen ve vesnici Rovensko. V průběhu léta se v českých vesnicích setkávám s tradičním posvícením, které je spjato s hudbou, kroji, bohatou hostinou a setkáváním rodin.
České vesnice v Banátu se dnes kvůli těžkostem života potýkají s odlivem obyvatelstva, zejména toho mladšího, zpátky do Čech. Okolo Žatce mají tito čeští krajané svou rozsáhlou komunitu. Na letní prázdniny pak rodiče posílají své potomky do českých vesnic v Banátu. Tam tráví léto u svých prarodičů.
Život je v těchto končinách velmi těžký, lidé si toho zde už vytrpěli dost. Na složité příběhy některých z nich vzpomínám dodnes. A mají můj obdiv, že životem kráčí dál a nic z toho je nezlomilo. Kéž je Bůh, jemuž tak neskonale věří, všechny spasí.
