Tam za ostnatým drátem aneb Jaký je život za zdmi

Na první pohled se korejská demilitarizovaná zóna jeví klidně a harmonicky. Jedná se však o jednu z nejpřísněji kontrolovaných oblastí na světě. Hranice se klikatí podél 38. rovnoběžky. Uvědomujeme si, že jako lidé jsme jen figurky, se kterými na hracím poli hýbou ti, kterým se dostalo toho privilegia a nesvedeme s tím nic. Vůbec nic. Lidé na jih od vytyčené hranice mají svá práva, mohou si koupit, nač si vzpomenou, obchody jsou plné zboží. Z výběru všeho možného i nemožného jsme až fascinováni. Sever a Jih - dva protipóly. Jihokorejci, zdá se, mají všechno, kdežto jejich severní sousedé nemají nic.

Shlížím z observatoře v bezpečí demokratické země do Severní Koreje a lituji lidí, kteří se narodili na sever od 38. rovnoběžky. V dálce vlaje červená vlajka s dvěma modrými pruhy a hvězdou. Panuje tu bouřlivý klid. Až mě to děsí. Hlavou mi běží příběhy Severokorejců, jejich zmařených životů, všeho, co o nich vím.

Setkáváme se s uprchlicí. Na Jihu žije už 10 let. Vypráví svůj bolestný příběh. Uprchla se synem. Manžela jí v KLDR zabili, ona skončila ve vězení, ze kterého se díkybohu dostala živá. Ale na duchu zlomená. Nikdy nevíte, kdy si pro vás přijdou. Nemůžete doufat ani věřit v lepší zítřky. Ty v tom světě za ostnatým drátem neexistují. Jsou cizím pojmem, který v jejich slovnících nenajdete. Ony - lepší zítřky se totiž hned s vaším prvním nádechem na tomhle světě vytratí.

Této ženy se jeden muž zeptal, co spatřovala jako pozitivní v životě na Severu. Zasmála se a s nadsázkou odpověděla: „Snad to ovzduší tam vonělo čistotou. Jinak to bylo peklo na Zemi.“

Proč tam lidé neustále trpí a celý svět tomu jen slepě přihlíží? Pohled upírám k červené vlajce s modrou hvězdou, jež je potřísněna krví těch, kteří zůstali, aby pro ni nakonec obětovali své životy. Rodiny se na úkor jejího bytí rozdělily. A to navždy. Staří už dávno přestali doufat, mladí na Jihu dnes obrací zájem jinam, od konce války a rozdělení Koreje uplynulo více než 70 let. Veškeré naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem. Míjíme zrezivělý plot, na kterém zavěšeny planou pestré stuhy se vzkazy Jihokorejců, jež jsou věnovány dávným blízkým ze Severu. Jsou plné víry a tužeb.

Cítím lítost. Líto je mi všech nevinných dětí, co je to jen čeká za život, líto je mi jejich rodičů, kteří mají starost, aby jejich děti měly co jíst a nebylo jim ublíženo, je mi líto jejich prarodičů, kteří se lopotí znaveni životem a snaží se být oporou svým dětem a vnoučatům.

Sestoupili jsme hluboko pod zem a navštívili Třetí infiltrační tunel, který vybudovali Severokorejci. Měl sloužit k přesunu až třiceti tisíc severokorejských vojáků na Jih. Objeven byl náhodou v roce 1978 Jihokorejci. Ti se následně ptali, proč tak Sever činí. Ten byl s odpovědí velmi pohotový, dle jeho slov se jednalo o bývalý uhelný důl, žádný tunel. Stěny tunelu byly dokonce potřeny i uhelným prachem. Jak nápadité!

Tunelem hlubokým 73 m jsme se přiblížili na vzdálenost 170 m od Severní Koreje. Blíž peklu už snad být ani nemůžeme. Ani nechceme.

Zvědavost a touha dozvědět se více o této izolované zemi nám však nedají spát. Jaké bývaly životy ostatních Severokorejců za zdí? Těch, kterým se podařilo uprchnout a mohou dnes podat svá svědectví?

Pootevřeme imaginární bránu a nahlédneme, co se skrývá za ní. V bezpečí holešovické haly se ocitáme v jedné z nejuzavřenějších zemí světa - v KLDR. Pod vedením spisovatelky a koreanistky Niny Špitálníkové vznikl festival příběhů, který poodkrývá život tam za ostnatým drátem. Co všechno se vaří pod pokličkou této tajemné země?

Prostředí výstavy bere dech. Úvodní část nás seznamuje s obrazy života v Korejské lidově demokratické republice. Všednost lidského bytí. Loajalita místních obyvatel vůči režimu je základem pro fungování tohoto totalitního státu. Veřejně ji lidé vyjadřují připnutými odznaky s portréty vůdců, které nosí na svých šatech, hlubokou poklonou před sochami vůdců a pokládáním květin v jejich těsné blízkosti.

Propaganda má ve veřejném prostoru své dominantní místo. Vyobrazení vůdců je v hlavním městě patrné na každém kroku, dokonce i v metru, kde jsou dosud využívány starší soupravy metra odkoupené z Berlína. Ulice Pchjongjangu zejí prázdnotou. Málokdo si může dovolit koupi automobilu. Pokud lidé dostanou povolení k výjezdu ze svého bydliště, k přepravě povětšinou využijí autobusy nebo jízdní kola. Užívání jízdních kol však podléhá evidenci a je regulováno. Asfaltové silnice se záhy mění v prašné cesty. Zrak muže, jehož pracovní náplní je zvedat závoru, spočívá na cyklistech přijíždějících k němu.

Pomalu se od obrazové části života na Severu přesouváme k dalšímu úseku výstavy. Ostnatý drát v čínské krajině na hranici s KLDR přes řeku Tuman. Tam začíná naše další putování. Čekají na nás neskutečně silné příběhy uprchlých Severokorejců. Hledím jim do tváří na podsvícených panelech. Vypadají obyčejně. Ale jak neobyčejní vlastně jsou. Až mě z toho mrazí. Jejich příběhy jsou neobyčejné, stejně tak jako jsou oni sami. Kolik bolestí a ztrát nosí na svých bedrech. Jak náročné pro některé z nich muselo být procitnout z iluze o své vlasti?

Osobně mě dojal jeden z příběhů o muži, který patřil k elitě v KLDR. Živil se jako špion Korejské strany práce. Díky svému postavení se jeho rodina nikdy nesetkala s chudobou a tím, jak tvrdý život na Severu skutečně je. Při svých cestách do zahraničí si začal uvědomovat, jak špatná situace v jeho vlasti panuje. Rozhodl se pro útěk celé své rodiny na Jih. A teď to stěžejní. Když jsou příznivé povětrnostní podmínky, jeho syn cestuje k oblasti demilitarizované zóny, kde následně vypouští balóny s pravdivými informacemi o Jižní Koreji a celém světě. Doufá, že tak pomůže svým krajanům otevřít oči.

Náš pohled spočine na obrovské soše vůdce Kim Čong-una. Toho, který má životy všech obyvatel státu ve svých rukou.

A tak mám na závěr jediné krátké přání. Kéž na Severokorejce čekají lepší zítřky. Ať tohle slovní spojení najde své místo v jejich severokorejských slovnících.