V kraji žítkovských bohyní

Slunce už dávno zapadlo za obzor. Večer trávíme na balkoně v Hotelu Kopanice na Žítkové pohlceny absolutním tichem. Slyšet jsou jen zvuky přírody - cvrkot kobylek a tichý šelest netopýřích křídel, jež nám vypráví příběhy o nynějším ročním období, kterým je léto. Z dálky k nám doléhají ozvěny lidského bytí - hukot motorů aut a odbíjení zvonů nedalekého kostela.

Měsíc na obloze září a je zbarven do oranžova, obloha nám hraje vesmírné divadlo. Vmžiku dokonce vidíme padat hvězdu. Večer je tajemný a opojený magičnem, vzduch kolem je prosycen legendami, které vyprávějí o ženách mimořádných schopností. Představuji si zdejší bohyně - Surmenu, Irmu nebo Struhárku, jak při měsíčku sbírají bylinky, které později použijí při svém bohování.

Venku se postupně ochladí, a tak usoudíme, že je nejvyšší čas jít spát. Balkonové dveře ale necháme pootevřené. Chceme usínat spolu s přírodou a s bohyněmi, jejichž (ne)bytí je v tomto regionu hmatatelné. Ponořené do spánku posloucháme meluzínu, která se ozývá přes otevřené okno a balkónové dveře. Vítr se záhy mění ve vichr. Fouká a fičí! Záclona v místnosti poletuje sem a tam a já začínám mít zvláštní pocit. Náhle se začne ozývat praskání plechové střechy. Rány do střechy mi připomínají zvuky kroků, jakoby snad někdo na střeše tančil v rytmu úderů nadcházející bouřky. Bouřky, kterou prý bohyně dokázaly odehnat. Snažím se usnout.

Ráno proudí do místnosti čerstvý vzduch zvenčí. Cítíme se tu dobře a to místo, ve kterém jsme, nás zvláštním způsobem konejší. Chtěly bychom tu strávit více času. Jednou se vrátíme. Určitě se vrátíme, protože ten, kdo tohle místo navštíví, má tendenci vracet se zpátky. Jsem tu už podruhé a vím, že ne naposled.

Je začátek července a my se po dvou letech ocitáme v kopaničářské obci Žítková obklopené Bílými Karpaty. Bohyně nás znovu přivábily do místa svého rodiště. A abychom jim byly co nejvíce nablízku, navštívíme dům té poslední z nich - Irmy Gabrhelové.

Od Hotelu Kopanice vede asfaltová cesta, po které byste se dostali až k sousedům na Slovensko. Po té se vydáváme a čeká nás asi dva kilometry dlouhá procházka, během níž se kocháme výhledy na kopce Bílých Karpat, chaloupky, jež jsou rozeseté po krajině. Ševelení korun stromů se nese krajinou a okolní louky spásá dobytek. Za chvíli už z dálky vidíme osadu Čierné a tam roubenou zvoničku, následně seskupení usedlostí - dvě roubenky a opravený domek poslední žítkovské bohyně, který dnes slouží jako muzeum.

Poslední žítkovská bohyně se jmenovala Irma Gabrhelová, přezdívaná Chupatá. V chalupě na stráni kousek za Žítkovou strávila téměř půl století. Vychovala sedm dětí, pět synů a dvě dcery. Bohování se předávalo pouze po ženské linii, a tak i její nejstarší dcera Štefka byla obdařena mimořádnými schopnostmi léčit. Svůj potenciál však využívala velmi omezeně, protože dcery bohyní nechtěly v jejich šlépějích často pokračovat kvůli předsudkům místních starousedlíků, kteří na ně hleděli skrz prsty a mnohdy se jich také báli. Poslední bohyně Irma, která se léčitelství naplno věnovala, zemřela v devadesáti sedmi letech. Její život a rovněž tak život jejich dětí nebyl vůbec jednoduchý.

Kdysi na Žítkové a v jejím blízkém okolí panovala chudoba. Jednalo se o velice izolovaný kraj, robota zde zanikla až po padesáti letech od jejího oficiálního zrušení v roce 1848. Těžkosti se odrážely v životě každého jednotlivce. Alkoholismus, genetické defekty způsobené sňatky příbuzných, nevědomost o okolním světě a těžká práce v zemědělství. Takový byl život.

Oblast prošla elektrifikací až někdy v půlce minulého století. Děti od šedesátých let dvacátého století trávily týdny mimo léto v internátní škole na Žítkové, která je dnes Hotelem Kopanice. I když to do školy ze svých osad rozptýlených po svazích kopců neměly zas tak daleko, vzhledem k nepřístupnosti terénu zejména v zimě pobývaly ve škole celý týden a domů se vracely pouze na víkendy. Těšilo je to, protože po vyučování mohly trávit čas s kamarády, hrát si s hračkami. Nemusely se lopotit domů a následně pomáhat v zemědělství svým těžce pracujícím rodičům.

Místní bohyně mohly být pro některé spásou. Uměly léčit tělo i duši. Do těchto končin zavítali mnozí z celého Česka i Slovenska. Podmínky pro bohování tu byly ideální - všudypřítomná pozitivní energie, lučiny plné bylin a kvítí, které jinde ve střední Evropě těžko pohledáte. To všechno hrálo těmto výjimečným ženám do karet.

Těžkosti jim působily měnící se politické režimy, které stály proti nim a snažily se o jejich likvidaci. Nejtvrdší zásahy proti bohyním přišly po roce 1948 s nástupem komunistické strany k moci. Ony však neochvějně odolávaly.

Navštívíte-li Irmin domek, který vděčí za svůj nynější stav manželům Mizerovým, uvidíte zrekonstruované prostory, které do roku 2001 bohyně Irma obývala a ve kterých rovněž bohovala. Její (ne)bytí je tam zcela jistě patrné dodnes. Jak pravil sám pan majitel, Irma v chalupě není fyzicky…

Po prohlídce domku poslední žítkovské bohyně a vypití šálku kouzelné vody, která působí blahodárně na lidské tělo, jsme ještě dlouho rozjímaly nad naší návštěvou bohyně Irmy. Jsem tu už potřetí a vím, že ne naposled.