Návštěva Země vycházejícího slunce

Země vycházejícího slunce. My ji však poznáváme jako zemi slunce zapadajícího. Letadlo se stáčí nad městem Ósaka a poslední sluneční paprsky se zrcadlí na hladině moře. Vody Ósacké zátoky zde brázdí nejedna loď. Za chvíli bude tma.

Japonsko je jiné. Údiv v nás vyvolávají nejen moderní technologie na každém rohu, ale také kulturní zvyklosti a zvláštnosti místních.

Sedíš v kavárně a pozoruješ malého chlapce, který sedí nedaleko. Prst má zabořen v nose. Netuší, že ho pozoruješ, ale i tak se rozhlédne vpravo, vlevo, nevšiml si Tě, svůj poklad z nosu si rychlostí blesku strčí do pusy. Děti, které vídáme, mají na nosech zaschlé nudle. Nebylo by přece jenom lepší nos vysmrkat do kapesníku? Ne. Japonci nesmrkají, popotahují. Smrkání je považováno za neslušné. U nás je to naopak. Slušností je nepopotahovat, mít kapesník při ruce. V tom se lišíme.

Prší. Ty máš bundu dočista promočenou, na ulici nás míjí pán na kole. Když Tě vidí v tom zbědovaném stavu, sáhne po deštníku visícím mu na řídítku a nabídne Ti ho. Svůj vlastní deštník. Odmítáš ho, ale pán je neodbytný. A tak máme deštník. Deštník, který nás ochrání před ósackým nečasem, deštník, který nás bude doprovázet až do naší cílové destinace, kterou je Tokio. Co dalšího víme o Japoncích?

Setkáváme se s Yuzuki, Japonkou, která téměř rok studovala v naší milé vlasti. Proč si vybrala zrovna Česko? Většina Japonců míří za studiem do Německa. Ona ne. Jednoduše chtěla být originální, a proto si zvolila Českou republiku.

Na naší zemi spatřovala pozitiva ale i negativa. Japonci jsou podobně jako Korejci národem čestným a řádným. Proč máme v Česku na ulicích odpadkové koše, když se i přesto odpadky povalují po zemi? Proč v létě nosíme crop topy a některé ženy dokonce nemají ani podprsenku? Proč se u nás šidí a krade?

V Japonsku je běžné nechávat své věci bez dozoru. I přesto, že ve veřejném prostoru chybí odpadkové koše, ulice jsou čisté bez poskvrny. Ptáte se, jak je i přes absenci odpadkových košů možné udržovat prostředí měst čistá? Japonci jsou ze své podstaty pořádní a svůj drobný odpad jsou schopni nosit celé dny ve svých batozích a vyhodit ho až po návratu domů.

Určitý řád se rovněž projevuje na samotných zevnějšcích Japonců. Jsou upravení, ženy mají dokonalý make-up. Preciznost. Touha po dokonalosti. Takoví Japonci jsou. Možná i proto tak často propadají depresím. Tlak společnosti je tu obrovský. Lidé se neustále porovnávají. Dřou do úmoru, aby stoupali výš a výš po společenském žebříčku. Někdy se ale věci nedějí tak, jak by si přáli. Počet sebevražd je vysoký, lidé v těžších chvílích podlehnou alkoholu.

Táži se Japonky, proč tolik jejích krajanů tráví svůj volný čas v hernách a utrácí své těžce vydělané peníze na hracích automatech. Těch je totiž v Japonsku opravdu spousta. I my podléháme. Ale všeho s mírou, jak se říká. Na automatech hrají všichni, děti, jejich matky, muži v černých oblecích. Odpověď na mojí otázku je více než předvídatelná. Únik od reality, pocit vzrušení, mozek pod náporem dopaminu. To proto to dělají. Někdy musí upustit. Odreagovat se. Myslím si, že někteří tomu propadnou úplně.

Yuzuki naopak jako pozitivum na nás Češích hodnotila to, že jsme otevření, přátelští. Podáme si ruku, obejmeme se. Tady v Japonsku jsou doteky na veřejnosti naprosté tabu. Namísto podání ruky při představení se Japonci jeden druhému pokloní. Lidé jsou odtažitější. Dle mého někdy až moc. Pokud vás ale lákají vzájemné doteky s Japonci a přemýšlíte, jak si je dopřát nebo je alespoň zažít, mám na to skvělý a osvědčený trik. Kolem půl osmé večerní stačí jít na metro a cestovat z tokijské Šibuji kamkoliv vás to napadne. Takové tření a doteky, to jste ještě nezažili! Mimochodem, v Japonsku je také možné navštívit tradiční termální lázně zvané onsen. Tam jsou Japonci úplně nazí a ve sprchách je to občas hlava na hlavě. Asi tak se to má se vzájemným kontaktem a doteky na veřejnosti, nic nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá.

V Japonsku jsme kromě Ósaky, která se nesla zejména v duchu zábavy a hracích automatů s plyšovými hračkami, navštívili rovněž Kjóto - bývalé hlavní město a centrum japonské kultury. Ptám se sama sebe, kam se jenom vytratil génius loci tohoto města? Prošli jsme branami Inari a i tak jsme ho nenašli. Kéž bychom nalezli jeho úkryt před nekonečnými davy turistů. Chápu, proč město zvýšilo daň z pobytu pro turisty. Je to zcela zjevné. Možná město touží po jeho návratu, po návratu génia loci zpátky k sobě. Do svého nitra. Přeji mu to.

Naše poslední zastávka. Tokio je velkolepé. Ochutnáváme místní jídlo, nakupujeme na tržnici. Noční Šibuja. Světla neonů, která bijí do očí. Přejdeme přes nejrušnější přechod na světě. Lidé se uprostřed křižovatky zastavují, fotí, smějí se a křičí jeden přes druhého. Na pořízení dokonalých fotek mají totiž omezený čas. Červená! Auta se dají do pohybu. Lidé jim musí jít z cesty. A celé tohle se opakuje znovu a znovu. Čekání na zelenou. Zelená! Focení, smích a křik. Červená! Úprk do bezpečí. Proud aut opět brázdí silnici.

Japonsko se na první pohled zdá starobylé jako jeho chrámy v Kjótu. Navzdory tomu je ale rychlé a automatizované jako projíždějící šinkansen, který nás z Kjóta do Tokia přepravil mrknutím oka. Působí uzavřenějším dojmem podobně jako jeho obyvatelstvo. Vnímám ho stejně jako posvátnou horu Fudži. Velkolepě.

Takové je Japonsko mýma očima.