Na čajové plantáži ve Vietnamu

Po přečtení knihy Čajová dívka z Kolibříkové ulice od americké autorky s čínskými kořeny Lisy See se v mé hlavě zrodil nápad. Chtěla bych na vlastní kůži pocítit, jaký je život sběračů na čajové plantáži.

Co je ale pro splnění mého snu nutné udělat?

Tou dobou jsme měli s manželem zakoupené letenky do hlavního města Vietnamu, Hanoje. Ve Vietnamu se čajové plantáže vyskytují především na severu země. Významnými oblastmi pro pěstování čaje jsou provincie Thái Nguyên, Hà Giang nebo Yên Bái.

Na celosvětové online platformě pro kulturní výměnu a dobrovolnictví Workaway jsem tedy zahájila průzkum. Kontaktovala jsem několik inzerátů práce na plantáži, avšak v termínu našeho plánovaného pobytu v exotické zemi byly všechny pracovní pozice v tomto odvětví plně obsazené. Navíc v severní či příhraniční části Vietnamu bylo nabídek dobrovolnictví v zemědělském sektoru zoufale málo. Já jsem se však nevzdávala.

Oslovila jsem neziskovou organizaci Česko-vietnamský vzdělávací institut se sídlem v Praze a Hanoji, která se snaží o edukaci a propojení obou kultur - české a té vietnamské. Po zaslání našich životopisů následoval videohovor, během něhož jsme byli obeznámeni s možnostmi dobrovolnické činnosti ve Vietnamu. Byl nám zajištěn pobyt v provincii Thái Nguyên. Poznat bychom měli autenticitu venkovského života, sběr a celkové zpracování čaje. Těšíme se a jsme plni očekávání, co nás vlastně čeká.

Nadešel den D. Vyjíždíme na skútru z hlavního města Hanoje a čekají nás dlouhé a úmorné čtyři hodiny cesty směrem na sever. Urazit musíme přes sto kilometrů. Helma mi z hlavy neustále sjíždí dopředu, situaci se snažím vyřešit, a proto si pod helmu nasadím kšiltovku. Konečně mohu jako spolujezdec poklidně pozorovat krajinu, nekonečné rýžové polnosti a rušná tržiště venkova. Lidé na nás zvědavě civí, na tržišti je vidět všelicos - od neznámého exotického ovoce po kusy psího masa. Raději zavírám oči.

Přijíždíme do naší cílové destinace. Je jí vesnička Tân Linh. Kdepak jenom bydlí naše hostitelská rodina? Zahlédneme místního chlapce. „Xin chào!“ pozdravíme. Prostřednictvím překladače se hocha tážeme na místo bydliště rodiny pana Nama. Chlapec nasedá na kolo a my za ním.

Rodina pana Nama žije v domě koloniálního stylu. Pan Nam nás uvede do haly, kde si společně s ním a jeho nejstarší dcerou vypijeme šálek vonného čaje na uvítanou. Znenadání jsme obklopeni jeho dalšími dvěma malými dcerkami a vnukem. Ti před nás postaví dvě misky, jež jsou plné tropického ovoce. Komunikujeme spolu pomocí překladače. „Přivezli jsme vám české bonbony!“ S tímto překladem předáváme dětem sáčky se sladkostmi. Nejstarší dcera s úsměvem na tváři do svého překladače píše: „Výborné, příště jich prosím přivezte víc.“

Je čas oběda a další překlad z vietnamštiny do češtiny zní jasně. Musíme si opláchnout ruce a nohy. Jinak oběd nebude. Umytí zasedneme k rodině na již připravenou rohož v hlavní hale. Podává se vynikající jídlo. Do mističek si hůlkami z připravených talířů nabíráme rýžové nudle, vepřový bůček, či si kozí maso s oblíbenou bylinkou perilou balíme do rýžového papíru. Pokud hostitelé zpozorují, že naše mističky zejí prázdnotou, automaticky je naplní dalším jídlem. Slušností je nechat v mističce trochu porce, abychom dali najevo, že toho rodina připravila dost. Tohle pravidlo dodržíme.

Po vydatné hostině je čas vydat se na místo, pro které jsme do těchto končin zavítali. Práce na čajové plantáži není vůbec snadná. Sběr čajových lístků má svá pravidla. Nejde totiž o to, trhat lístek za lístkem, jak jsem si původně myslela, nýbrž je nutné odtrhnout celou svrchní část rostliny. Každý její kus poté umístíme do připravených plastových košů nebo pytlů.

„Cože jste tak rudí? A není vám horko?“ ptají se nás se smíchem okolní sběračky. Je znát, že nejsme zdejší. Tropické klima nám bezesporu komplikuje práci na plantáži. Místní lidé jsou na podnebí v tropech zvyklí, někteří jsou oděni do chladících pracovních bund, které mají malý vestavěný ventilátor. Ten nasává vzduch zvenčí a vhání jej pod oděv. Vzduch následně proudí rychleji kolem těla a urychluje odpařování potu. Snažím se pracovat v okolí žen a mužů, kteří jsou těmito bundami vybaveni. Chlad z ventilátoru lze totiž pocítit i navenek. Jsem jako u vytržení z toho, jak rychlé a hbité mají sběrači ruce. Po sběru lístků následuje focení. Každý chce mít fotku s Evropany. Posvačíme čerstvé mango a banány.

Následně se vydáme na čajovou horu. Dědí se po generace a také živí celé generace. Jsme jí okouzleni. Pan Nam pěstuje dva typy čaje – vonný a tržní. Vidíme, že je na svou čajovou horu patřičně hrdý.

Slunce se pomalu sklání k obzoru. Nejstarší dcera s panem Namem nás srdečně zvou na koupání a osvěžení se na jakémsi kopci. Usedáme v plavkách na skútr a uháníme za našimi hostiteli prašnou cestou. Ocitáme se v cíli. Hledáme zde přírodní jezírko. Jaké překvapení na nás mimo civilizaci v hornatém kraji provincie Thái Nguyên ale čeká. Bazén plný dětí s barem a hlasitou hudbou bych tu opravdu nečekala. Všichni na nás udiveně hledí. Koupají se pouze děti a muži. Ženy jsou na terase a pozorují své plavce. Jsem na rozpacích, jestli se sluší, abych se jako žena šla vykoupat také. Osvěžení v bazénu je mi nakonec schváleno nejstarší dcerou. Udiveným pohledům okolí však neuniknu.

Po západu slunce se seznamujeme se zpracováním čajových lístků, které jsme přes den nasbírali. V domě je veliká místnost propojující kuchyni s čajovou dílnou. Na podlaze jsou rozprostřeny čerstvé lístky čaje, které čekají na fázi sušení. Místnost je vybavena dvěma rotačními bubnovými sušičkami, do kterých pan Nam vhazuje čajové lístky. Za bubnem hoří oheň, který ohřívá kovový plášť. Sušička rotuje, lístky uvnitř poletují sem a tam. Teplo odpařuje vodu z nasbíraných lístků a zároveň pomáhá vytvořit výsledné aroma.

Po sušení se lístky přesypou do stroje na jejich rolování. Lístky jsou ve finále vytvarovány do spirálek. Během procesu dochází k narušení a popraskání buněčných stěn, díky čemuž má čaj svoji charakteristickou vůni. Celý tento postup se několikrát zopakuje.

Na závěr nastává práce pro Popelku. Koše nasušených a slisovaných čajových lístků se přebírají a odstraňují se z nich větvičky a stonky. Při této fázi se obvykle sejde celá rodina - manželka pana Nama, jejich děti, sourozenci a příbuzní. Ti všichni sedí na malých stoličkách kolem bambusového koše plného nasušeného čaje a oddělují méně kvalitní lístky od těch majoritně kvalitních. Usedám k rodině, práce nám jde od ruky, povídáme si, a tak nám to celé rychleji utíká.

Po práci a pozdní večeři čeká místní muže povyražení v místním krámku á la hospůdce. Velké oblibě se těší hra kulečníku se speciálními pravidly. Muži jásají a hru si opravdu užívají.

Vzhledem k tomu, že v době návštěvy čajové plantáže jsme ještě nebyli svoji, bylo nutné, abychom spali zvlášť, každý ve své ložnici. Vypadá to, že budu spát na společné rohoži s babičkou. Odebírám se ke spánku, vedle už podřimuje stará paní, když tu najednou přichází pan Nam a nabídne mi ložnici v patře, kde bych mohla být sama. Souhlasím. Svého rozhodnutí po několika bezesných hodinách lituji. I přesto, že na rohoži ležím obklopena kolem dokola moskytiérou, u hlavy se mi mihne něco velkého. Je to šváb. Z jeho velikosti a ohavnosti jsem byla okamžitě na nohou. Noc jsem tedy strávila soupeřením se švábem o to, kdo z nás dvou získá právo na pobyt v ložnici a spánek pod moskytiérou. Vítězem se stal nakonec on - šváb. Já přečkala zbytek noci na balkóně s dalšími zajímavými tvory.

Konečně se rozednívá! Pozoruji první sběrače, jak přicházejí s prázdnými koši na protější čajovou horu. Pozoruji je a uvědomuji si, kolik úsilí tato práce musí každého z nich stát. Jak náročná a titěrná vlastně je, přestože výdělky za ni nejsou nikterak vysoké.

Nadešel čas loučení s celou rodinou pana Nama, s čajovými horami a také se švábem. S protivníkem, nad nímž jsem neměla to štěstí zvítězit. Děkujeme za vřelé přijetí. Od tohoto okamžiku si s každým douškem čaje plně uvědomím, jak je proces sběru a zpracování složitý. Budu si jednoduše více vážit každého vypitého šálku čaje a mít na paměti pohostinnost, s jakou jsme byli přijati.