Článek
Navzdory názorům lékařů přežili
Plakáty v podstatě hlásaly pravdu, protože již to, že bratři žili, bylo něco zvláštního. Skutečně měli jedno tělo se dvěma hlavami. Každý chlapec měl svou hlavu, své paže a část hrudníku, ale pod šestým žebrem byli spojeni v jedno tělo.
Narodili se v Turínu v Itálii 4. července 1875. Měli jednu pupeční šňůru a jednu placentu. Jeden byl pokřtěn Giovanni Battista a druhý Giacomo. Jejich matce bylo devatenáct a po těchto chlapcích měla ještě devět „normálních“ dětí. Matka neztratila hlavu a o chlapce se starala s veškerým mateřským citem. Otec byl zpočátku velmi nešťastný, dokonce se zhroutil a byl umístěn do ústavu, po měsíci se však jeho stav stabilizoval. Obrátil ve chvíli, kdy se dozvěděl, že jeho synové budou mít cenu několika milionů.
Chlapci byli staří jen asi měsíc, když byli posláni na vyšetření do Královské lékařské akademie v Turíně. Zde byli detailně zkoumáni. Profesoři se shodli na tom, že nebudou dlouho žít. Další profesoři ve Švýcarské společnosti přírodních věd však usoudili, že pravděpodobně přežijí.
Byli vystavováni ve freak show
A nakonec? Byli předváděni jako živé kuriozity – jak bylo v těchto dobách zvykem. Putovali od jednoho evropského města k druhému a všude se očekával jejich příjezd, protože budili rozruch, platili za velkou senzaci.
Nemohli chodit, protože každý z nich ovládal jenom jednu nohu na své straně. Nebyli schopni sladit pohyby svých nohou. Giacomova noha měla navíc abnormální tvar, nemohl ji tedy postavit naplocho na podlahu. Navíc byly nohy slabé, protože je nepoužívali, takže při stání se museli opírat. Každý z chlapců totiž necítil tělo toho druhého. Aby se přemístili, potáceli se na všech šesti končetinách nebo byli převáženi na invalidním vozíku.
Ovšem své paže ovládali bravurně. Jelikož ale byly jejich trupy pod rameny spojeny, vnitřní paže byly na sebe namačkány. Přesto jeden používal svoji levou a druhý svoji pravou ruku a uměli psát a hezky malovat.
Pletli bychom se, kdybychom se domnívali, že byli nějací chudáci. Byli naopak velmi živí a šířili kolem sebe radost a optimismus. Když to vezmeme kolem a kolem, vzhledově nebyli nepříjemní, i přes svoji tělesnou vadu. Každý z nich měl svoji povahu a konal nezávisle na náladě toho druhého. I s ohledem na spánek byli jiní. Zatímco Giacomo si už hrál s hračkami, Giovanni Battista tvrdě spal. Stávalo se, že jeden byl velmi smutný a žalostně plakal, zatímco ten druhý byl ve skvělé náladě.
Milovali hudbu, navíc se naučili francouzsky a německy, a když byli v dobrém rozmaru, rádi si povídali s kýmkoliv, kdo se namanul.
Turné po Spojených státech
A pak přišel rok 1891, kdy chlapci odjeli na turné po USA, tehdy jim bylo šestnáct let. Zde byli předem ohlašování jako ten nejzvláštnější úkaz, jaký kdy žil. I noviny a časopisy, jakkoliv konzervativní, s tím souhlasily. Bratry bylo třeba ukazovat. Co si mysleli, nevíme. Jisté je, že v době svého působení v Americe vydělávali tisíc dolarů týdně. Jejich popularita ve Spojených státech stále rostla, takže jejich jednoroční turné se změnilo na pětileté.
Charles E. Davis byl fanouškem živých atrakcí již dlouhá léta. Viděl dvojčata v jednom šestákovém muzeu a hovořil s nimi prostřednictvím tlumočníka. A zjistil, že chlapci upadají čím dál více do depresí. Bez obalu mu pověděli, že jejich tělesné postižení jim velmi vadí a pomalu už ztrácejí odvahu k dalšímu životu. Jejich dětský optimismus byl pryč. V Davisovi vzbudili soucit. Viděl, že sedat a vstávat mohou bez pomoci, avšak chodit nemohou vůbec, jak již bylo uvedeno.
Stali se samotáři
Po turné v Americe se vrátili do Itálie. Byli dobře zabezpečení, tak si koupili vilu v Benátkách a oznámili, že nadále se předvádět nebudou. Stali se z nich samotáři a vilu s vysokými zdmi nikdy neopouštěli. V roce 1900 však bylo známo, že jsou živí a zdraví.
Ovšem vše zlé je snad k něčemu dobré.Bratři Tocciové totiž inspirovali příběh, který se jmenoval Hlupák Wilson a který napsal Mark Twain. V jeho příběhu se dvojčata jmenovala Angelo a Luigi. V knize tato dvojčata prožila spoustu dobrodružství. Twain vytvořil z jednoho dvojčete abstinenta a z druhého alkoholika. V příběhu jsou bratři dvě různé individuality, stejně jako tomu bylo u Tocciových ve skutečnosti. Mark Twain měl schopnost empatie a dovedl pochopit jejich touhu po svobodě. Na druhou stranu ani jeden z nich od narození neznal nic jiného než spojení s bratrem, tak si ani nedovedli představit, jak by existovali jako samostatné bytosti. Twain také chápal, jaké zažívali při svém předvádění ponížení.
Oženili se
Senzaci vyvolala zpráva, že bratři, přestože mají jenom jedny pohlavní orgány, se oženili se dvěma ženami. O jejich manželkách není nic známo, snad jen, že byly sestry. Vyskytovaly se úvahy o tom, který z bratrů by byl otcem, kdyby jedna z žen porodila dítě, a jak by bylo pak rozděleno dědictví, kdyby se narodilo více dětí.
Bohužel není známo, co se nakonec s dvojčaty stalo, a jaké bylo jejich manželství. Zprávy se různí, poslední z nich tvrdí, že zemřeli v roce 1940 bezdětní.
Zdroj:
DRIMMER, F. Velmi zvláštní lidé. Praha: XYZ, 2006. ISBN 80-87021-11-8.
