Článek
Zůstal jen bezejmenný náhrobek
Na hřbitově v Sainte-Miande můžeme nalézt zvětralý náhrobek, na kterém je prostý nápis: 9. března 1901. Zde jsou uloženy posmrtné ostatky chlapce, který přišel odnikud.
Jak je možné, že mohl ve Francii na počátku 20. století existovat člověk bez původu, beze jména, neovládající žádný známý jazyk? Nevěděl, k čemu jsou příbory, hrnek a další věci, které používáme denně.
Přišel v bouřlivé noci
Jedné noci v září 1900 zuřila v uvedeném kraji prudká bouře. Asi kolem půlnoci probudilo jednoho rolníka, který měl obydlí na samém okraji vesničky Sainte-Miande, bouchání na okno. Nejprve měl dojem, že vítr tak lomcuje větvemi stromu, který stál u domku. Když bušení neustávalo, tak přece jen vstal. A u domovních dveří ho čekalo něco zvláštního. Stál tam asi desetiletý chlapec, zabalený do čehosi, co se podobalo provazům na vázání pytlů. Jeho obličej byl téměř průsvitně bledý, a když vztáhl ruce, bylo vidět, že má na každé jen tři prsty. Rolník byl na rozpacích.
Z okna ložnice však vše sledovala jeho manželka. Ta vyzvala gesty chlapce, aby vstoupil dovnitř a v kuchyni rozdělala oheň, aby se vymrzlý hoch mohl ohřát. Ráno pak vytáhla nějaké oblečení po svém nejstarším synovi. A přišlo další překvapení. Neznámý host vůbec nevěděl, co si má s oblečením počít, zdálo se dokonce, že něco takového vidí poprvé v životě. Zíral na oblečení, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se chystal něco podniknout. Rolník si nejprve myslel, že odněkud uprchl zřejmě nějaký postižený. Brzy však vyšlo najevo, že chlapec mluvit umí – ale jazykem, který nikdo neznal. Jak již bylo uvedeno, i nejvšednější věci byly pro něj něco neznámého a nového. Oba manželé chlapce museli naučit i to, jak se pije. Do domu se vetřela domácí kočička, ale chlapec vypadal, že se jí bojí.
Péči o neznámého převzal místní farář
Nic naplat, manželé nevěděli, co si s ním počít. Zašli tedy za vesnickým farářem. Byl to René Mouville, penzionovaný univerzitní profesor z Lyonu, který přijal kněžské svěcení až v padesáti letech. Aby chlapce mohl pozorovat, vzal ho na faru. Přece jen jej pokládal nejprve podobně jako rolník za uprchlého chovance psychiatrické léčebny v Narbonne.
Když ho však pozoroval delší dobu, zjistil, že celá záležitost s ním bude mnohem složitější. Už tělesná konstituce chlapce byla zvláštní. Hrudní koš připomínal obrácené písmeno „V“, tedy bylo tomu přesně opačně, než u „normálního“ člověka. Navíc tu byly ony tříprsté ruce…
Farář také postupně zjistil, že chlapec není postižený, ale naopak velmi inteligentní. Přestože neovládal žádný známý jazyk, nakonec se s ním dokázal dorozumět. Mouville kreslil nejprve jednoduché obrázky z každodenního života – zvířata, domy, věc i denní potřeby. Ale to nezabíralo, chlapec nic z toho neznal. Pak však faráře napadlo napsat číselnou řadu ve formě shluků teček. Nato chlapec bez váhání začal psát vysokou rychlostí tečky. A farář zjistil, že jeho zvláštní host vypočetl z čísel, která předtím zaznamenal, druhé a třetí mocniny.
Fascinoval ho běžný svět
Jak týdny plynuly, chlapec postupně začal více a více důvěřovat svému okolí. Dokázal si osvojit jednoduchý slovník a doprovázel dokonce faráře při jeho pochůzkách. I vesnice se na záhadného chlapce zvykla a přijala jej za svého.
Bylo zajímavé sledovat, jak ho fascinovaly přírodní fenomény, ale i ty nejprostší. Celé hodiny sledoval, jak teče voda, jak oblaka plují po obloze, jak létají ptáci. Jako by nic podobného nikdy předtím neviděl.
Dlouho bohužel nepřežil
Po Vánocích roku 1900 však náhle onemocněl. Jeho onemocnění provázela vysoká horečka a byl ještě bledší než běžně. Povolali tedy lékaře, ale ten nedokázal chlapci nijak pomoci. Jeho srdeční tep byl dokonce ten nejpomalejší, jaký kdy lékař ve své praxi změřil. Narychlo se uvažovalo, jak chlapce dopravit do nemocnice, ale cestu kvůli jeho stavu nikdo nechtěl riskovat.
V druhém březnovém týdnu chlapec zemřel. Byl pohřben pod jasanem na hřbitově v Sainte-Miande, ale záhada jeho původu dodnes nebyla objasněna.
Zdroj:
MECKELBURG, E. Důkazy z onoho světa. Liberec: Dialog, 1999. ISBN 80-86218-12-0.
