Článek
Co vše dokáží přežít
Želvušky žily na Zemi už před půl miliardou let a dnes jsou zastoupeni asi devíti stovkami různých druhů. Přežijí teplotu přesahující 150 stupňů Celsia, ale vydrží také mráz blížící se absolutní nule (-273,15 stupňů). Vzdorují dokonce i tisícinásobku radioaktivního záření, jaké by bylo smrtelné pro člověka. Jejich DNA se chová, jako by na ni žádná radiace nepůsobila. Nalezneme je v Himálaji, na dně oceánu či na Antarktidě. Jejich tělo snese obrovský tlak, ještě několikanásobně vyšší, než jaký panuje na dně Mariánského příkopu.
Vesmírný experiment
Ve vesmíru, kde byly vystaveny vedle mrazu také ničivému ionizujícímu záření, dokázaly některé samičky naklást životaschopná vajíčka. Jak to udělaly, je pro vědce stále záhadou. Někoho to může přivést k domněnce, že snad ani nejsou z našeho světa. Vždyť tito drobečci jsou zjevně přizpůsobeni podmínkám, jaké se na naší planetě ani nevyskytují.
Uvedou se samy do kómatu
Patrně nejsou přizpůsobené každému z prostředí zvlášť, ale disponují několika zásadními adaptacemi, jež jim umožní přestát rozličné extrémní podmínky. Některé při střídání ročních dob mění svou podobu, jiným se jako cysty vyvinou ochranné blány. K těmto přizpůsobením právě patří také pozastavení všech životních dějů. Želvušky samy sebe uvedou do umělého kómatu: hlavu a svých osm nohou vtáhnout do trupu, zmenší svůj povrch a sníží tak počáteční ztrátu tekutin. Zatímco se povrchové segmenty stále více zasouvají do sebe, v těle se čile produkují ochranné látky, jako kupříkladu sacharid trehalóza. Poté želvušky svinuté do podoby válce vyschnou a přitom tisícinásobně zredukují výkon látkové výměny.
V takovémto stavu klinické smrti mohou existovat řadu let bez vzduchu, vody a potravy a čekat na lepší podmínky. Jakmile nastanou, vrátí se do původní podoby a takříkajíc vstanou z mrtvých, jako by se nic nestalo. Stačí třeba jediná kapka vody.
Vědci provedli výzkum, kdy některé druhy želvušek ozařovali. Jejich tkáň se prý rozpadala jako u jiných organismů zasažených radiací, jenže na rozdíl od jiných tvorů se jejich těla sama opravovala. Želvušky umí totiž v extrémní míře produkovat geny pro opravu DNA.
Jak dostaly jméno
Poprvé byly pozorovány německým pastorem a přírodovědcem Johannem Goezem pod mikroskopem už v roce 1773. Ten je pojmenoval „malými vodními medvědy“, protože mu připomínali medvídky. O tři roky později je pozoroval italský přírodovědec Lazzaro Spallanzani. Ten jim dokonce vytvořil vědecké jméno (Tardigrada) spojením latinských slov tardus čili pomalý a gradus čili krok. Také české jméno želvušky v sobě nese odkaz na pomalou chůzi.
Kolonizovaly želvušky Měsíc?
V roce 2019 bylo několik tisíc želvušek vzato na palubu izraelské vesmírné sondy Beresheet, která měla přistát na Měsíci. Došlo ale ke zřícení sondy na povrch Měsíce. Začaly se objevovat zprávy, že želvušky pád mohly přežít a po člověku se tak stát druhým známým druhem, který se na Měsíc dostal. Vyšla ale vědecká studie, kdy vědci otestovali, že sice mohou želvušky přežít dočasný nárazový tlak až 1,14 GPa, ale ne více. A tlak předpokládaný u zřícené sondy byl větší. Želvušky zřejmě nepřežily. Nicméně se objevují spekulace, zda by mohly přežít na Marsu. Obecně se má za to, že na Marsu by teoreticky přežít mohly, potravu by jim mohly zajistit některé řasy, které též dokáží na Marsu přežít.
Zdroj:
PECHÁČEK, P. Hranice života. Brno: Edika, 2023. ISBN 978-80-266-1698-6.
