Článek
V mládí ráda prchala z domova
Alexandra vyrostla ve vzdělané a bohaté rodině a už krátce po svém dvacátém roce cestovala poprvé do Tibetu. Už jako dítě prý zkoušela rozšiřovat své možnosti. Stala se první evropskou ženou, která se dostala do posvátného města Lhasy v časech, kdy byl cizincům do tibetské země zakázán vstup. Narodila se roku 1868 v Paříži a vyrostla v Bruselu. Když zrovna nebyla na útěku z domova, neboť prchala k velké zlosti rodičů do Anglie, Švýcarska nebo Španělska, tak prchala do studia mysticizmu a východních náboženství.
Svého manžela málem přivedla k bankrotu
V třiadvaceti, přestrojená za muže, se připojila ke kultu vedenému Sri Ananda Saraswatim, který však užíval hašiše k dosažení vizí. Do svých třiceti let se prosadila jako cestovatelka a theosofka, a také jako operní pěvkyně. Zažila několik milostných dobrodružství, ale nakonec se stal jejím manželem železniční inženýr, který ji svedl v Tunisku. Roku 1904 souhlasila, že se za Philippa Néela provdá. On si ji prý však bral s podmínkou, že zanechá herectví a árií. Její podmínkou zase bylo to, že může cestovat na jeho náklady. Pak odjela na celých čtrnáct let a málem přivedla manžela k bankrotu. I když spolu nežili, nikdy se nerozvedli, Philipp zemřel v roce 1941.
Podařilo se jí dostat se do Lhasy
Vstup do Tibetu patřil k jejím nejdramatičtějším výkonům. Po mnoha neúspěšných pokusech dostat se do tibetského hlavního města se přestrojila za žebravého poutníka, začernila si obličej a roku 1924 vstoupila do Lhasy. Stala se tak ve věku padesáti šesti let první ženou ze Západu, která dosáhla nemožného. Ve Lhase pak zůstala dva měsíce. Na tuto cestu se připravovala dvouletým pobytem v jeskyních – naučila se dokonale tibetsky a také řadu jogínských praktik, které pomáhají asketům přežít v krutých vysokohorských podmínkách.
Zajímala se o tibetský mysticismus a Tibet navštívila několikrát. Za tu dobu se stala přítelkyní tibetského mnicha Rila. Jednoho dne k němu přišla na návštěvu do mnišské cely horského kláštera a zpozorovala, že není ve své poustevnické cele sám. V místnosti se nacházel ještě celkem mladý člověk, oblečený jako mnich. Měl prý podivuhodně zářící ironické oči. Alexandra se Rilovi omlouvala, že jej nechtěla rušit, prý jí bylo řečeno, že je úplně sám. Na to jí Ril odpověděl, že svého přítele pošle pryč a pokynul levou rukou. V tom momentě se podle Alexandry stal zázrak. Mládenec sice z místnosti zmizel, ale neodešel dveřmi. Prostě se rozplynul jak pára nad hrncem.
Stvořil živou vidinu
Přítel jí vysvětlil, že to byla jeho vlastní živá vidina, kterou si po důkladném duchovním soustředění vytvořil, aby mohl porovnat svoji bdělou psýchu se svým podvědomím. Zároveň tak sledoval, jak v jeho mysli bojuje dobro se zlem, jeho životní nadhled s jeho podvědomou ješitností a podobně. Mladík mu tak sloužil jako jakési zrcadlo, v němž se odrážely jeho negativní vlastnosti, kterých se však Ril chtěl určitě zbavit, neboť dokonalým se člověk může stát teprve poté, co byl nedokonalým.
Vytváření podobných přízraků patřilo údajně do vyššího duchovního výcviku, který tibetští mniši absolvují, pokud se chtějí chystat k nejvyššímu zasvěcení. Stvoření takovéto bytosti trvalo podle Rila týdny, ale i měsíce, někdy i roky.
Alexandra tím byla nadšena. Hned se rozhodla, že by se podrobila takovémuto duchovnímu výcviku, aby mohla stvořit a zhmotnit vlastní vidinu. Ril si ještě vyžádal souhlas představeného kláštera a ona se dobrovolně nechala na několik měsíců zavřít do naprosto izolované klášterní kobky, kde okénkem bylo možné vidět jen strmé stěny svažující se do propasti. Zde se soustředila, aby si pomocí vůle a představivosti vytvořila vlastní živou vidinu. Po sedmi měsících měla konečně úspěch.
Vytvořila si vlastního společníka, pak se ho musela zbavit
V říjnu 1910 se vydala na pouť po tibetských klášterech, které se ovšem účastnili i další lidé a také Ril, který celou karavanu vedl. Poblíž David-Néelové se zdržoval od počátku cesty malý, kulatý a velmi dobromyslný mnich – byla to ona vidina, kterou však ostatní členové karavany vnímali jako člověka z masa a kostí…
Zpočátku byl mníšek velmi dobrosrdečný a vždy plnil přesně zadané úkoly. Navíc posiloval psychickou jednotu celé výpravy svým smyslem pro humor. Pokud mezi členy vznikla nějaká třenice, měl snahu dosáhnout kompromisu a vše urovnat, rád jedl a pil.
To však byl jen začátek. Začal postupně odkrývat zcela jiné vlastnosti. Jako by ho už nebavila hra, kterou hrál. Stal se chamtivým, popudlivým a vyvolával sám konflikty. Jeho vtipy se změnily v pouhou ironii, která byla zlovolná. Jinak řečeno, stal se nepříjemným, ba přímo obtížným člověkem, takže se mu vyhýbala i samotná Alexandra.
Ril jí pak poradil, aby se společníka zbavila stejně, jako ho přivedla na svět. Vůlí a duchovní silou. To se podařilo během několika dnů! A celá karavana si oddechla, když protivný mnich zmizel a už se neobjevil. Ale čím byla způsobena jeho proměna, dokud s nimi ještě byl? Ril měl dojem, že Alexandra stvořila jen idealizovanou představu sebe samé. Mníšek se měnil, protože se měnila ona samotná. Stal se také jejím, ale možná i kolektivním zrcadlem, jelikož vliv na něj měli i ostatní poutníci. A když Alexandra svou jakoukoliv nechuť a únavu z cesty skrývala, její přízrak nikoliv.
Dožila se úctyhodného věku
Alexandra se později usadila v Digne na úpatí Francouzských Alp a psala o Východě. Ovlivnila dokonce i generaci beatniků. Ve věku sta let si dala obnovit pas a měla v úmyslu navštívit New York, ovšem nemohla již pořádně chodit. Zemřela tak v Digne v roce 1969.
Jako jediná Evropanka byla vysvěcena v Tibetu na lamu a stala se naldžorpou (mystikem s nadpřirozenou mocí).
Zdroj:
CARTER, A. Lidé konají zázraky. Liberec: Dialog, 1997.
SANTA LUCIA, L. Ženy, které změnily svět. Praha: Alpress, 2011. ISBN 978-80-7362-873-4.
