Článek
Byl pohádkově bohatým šlechticem
Gilles de Rais se narodil roku 1404 na zámku Machecoul v Bretani. Otec zemřel již v roce 1415 a matka se brzy provdala znovu. Gillese i jeho mladšího bratra Reného ponechala osudu. Gilles byl tedy dán do poručnictví svého dědečka, Jeana de Craon. Tomu však také nezáleželo ani tak na chlapci, jako na bohatství, proto rychle domluvil jeho svatbu s Catharinou z Thouar. V listopadu 1420 se tak šestnáctiletý Gilles oženil a dědeček se ho zbavil.
Manželství bylo, jak se zdá, vcelku šťastné, ale již o pět let později pobýval Gilles na dvoře francouzského dauphina Karla VII. v Chinonu. Každopádně byl Gilles tehdy přímo pohádkově bohatý, a tak i následníkovi trůnu mohl poskytnout finanční podporu, protože dauphin Karel byl tenkrát nejen bez jakékoliv autority, ale i bez peněz. „Stoletá“ válka proti Angličanům Francii dokonale zpustošila. Zemi navíc pustošil mor a hladomor. Dauphin Karel žil v neustálém strachu, který utápěl ve víně. Na financování jeho hostin se podílel právě Gilles, který navíc sestavil na své náklady i vojsko. Gilles de Rais byl v té době nejbohatším pánem ve Francii a jedním z nejzámožnějších v Evropě vůbec. Byl na svoji dobu také velmi vzdělaný.
Gilles se postavil do čela svého vojska u Anjou a le Maine, ale přesilou Angličanů byl donucen k ústupu. Angličané bohužel zaplavili zemi, nebylo tehdy moci, která by je dokázala zastavit, a vypadalo to, že osud Francie je zpečetěn.
Stal se ochráncem Johanky z Arku
A v tomto momentě se objevila Johanka z Arku. Dívka oznámila, že si ji vybral Bůh, aby Francii zachránila. Ať už to bylo jakkoliv, dauphin sebral odvahu, stejně jako ostatní Francouzi. Král pověřil právě Gillese de Rais, aby Johanku střežil a baron ji od té chvíle provázel všude, kam se hnula. V Remeši se nacházel vedle Johanky během královské korunovace a králem byl za svou statečnost jmenován maršálem Francie.
Jaký byl ale vlastně jeho vztah k Johance? Dobové záznamy většinou mlčí, a pokud se o nich zmiňují, tak tedy v tom smyslu, že byl Gilles oddaným Johančiným ochráncem. Určitě na něho učinila mocný dojem. O tom, že je povolána Bohem, ho zřejmě přesvědčil fakt, že dosáhla svého cíle, tedy dauphinovy korunovace. Ani on ale nakonec nedokázal zabránit tomu, aby Johanku nezajali. Při jednání inkvizičního tribunálu byl prý Johance opět nablízku a chtěl ji osvobodit, ale byl zadržen výslovným příkazem krále Karla VII. – tyto zprávy jsou však badateli označovány jako příliš odvážné. 30. května 1431 byla Johanka z Arku upálena v Rouenu jako kacířka.
Nejprve žil v ústraní, pak hýřil
Gilles se stáhl se do ústraní. Pobýval na svém zámku Tiffauges a zprvu se izoloval od světa i od manželky a údajně se věnoval umění a vědě. Je také možné, že začal pochybovat o Bohu, který dopustil Johančinu smrt, a jeho rozrušená mysl se upnula k ďáblu. Sepisoval prý dílo o tom, jak zapřísahat duchy. Měl jedinečnou knihovnu, sbíral obrazy a orientální i evropské klenoty. Podle dobových pověstí se pokoušel také objevit kámen mudrců.
Život v osamění jej ale po čase přece jen omrzel. Jelikož si liboval v krajnostech, jak se zdá, začal okázale hýřit. Luxus a přepych Tiffauges prý hraničil až s posedlostí. Všechno to stálo značné částky peněz, a co teprve udržování nákladného baronova dvora. Zval do svého zámku umělce, básníky i vědce z celé Evropy. Žil si rozmařile, takže nakonec byl nucen zastavit své zámky a statky. Ohromný majetek rozházel během osmi let. Rodina se pokoušela tomu zabránit a vymohla si na králi roku 1436 edikt, který Gillesovi zakazoval prodávat vlastně cokoliv. Této situace využil bretaňský vévoda Jan V., který edikt nezveřejnil, ale informoval o něm všechny své vazaly. Vše dospělo do takové fáze, že se nikdo neodvážil poskytnout Gillesovi půjčku či cokoliv od něj koupit. Jan V. tedy mohl baronův majetek získat sám a za babku. Gilles se rozzlobil a odloučil se od manželky i dcery, které považoval za ty, které jsou za všechno odpovědné.
Do dějin se zapsal především vraždami
Dál se věnoval alchymii, dokonce pozval další alchymisty, a všichni dohromady hledali kámen mudrců. Bezvýsledně, jak víme. A tak se Gilles uchýlil k černé magii. Na pomoc povolal Jeana de la Riviere a šarlatána du Mesnil. Nic nepomáhalo, síly pekel mu nechtěly pomoci. Finanční situace byla stále horší, a tak se obrátil na mistra florentské magie, zaříkávače ďábla Francesca Prelatiho. Tomu postupně propadl natolik, že mu věřil ve všem, ačkoliv se výsledek stále nedostavoval. Ovšem dál spolu zaříkávali démony i samotného Lucifera.
Do dějin se však baron Gilles de Rais zapsal především svými zločiny, které páchal na malých chlapcích. Francouzská šlechta té doby byla k poddaným velmi tvrdá, ale Gilles všechny překonal nejen počtem vražd. Jak to, že se však jeho možná deviace neprojevila dříve?
Poddané na jeho panstvích měl sužovat strach a hrůza asi v letech 1432 – 1440. Rodiče marně hledali chlapce, kteří si hráli venku nebo zůstávali sami doma, zatímco rodiče pracovali na polích. Nejprve podezírali zlé duchy, ale záhy se objevilo podezření vůči jejich pánovi. Všude, kde se totiž ukázali jeho služebníci, děti mizely. Hrůzné podrobnosti vynecháme, každopádně je měl baron v odlehlých částech zámku znásilnit a pak zabít. Podle soudobých zpráv páchal takové zvrhlosti, že dál už ani snad zajít nemohl. Vesničané však neměli možnost žalovat svého pána ani teoreticky.
Gillesův pád
O Gillesův konec se ale zasloužil vévoda Jan V., samozřejmě kvůli majetku. Gilles byl jednou nucen vzdát se panství Saint-Etienne de Mer Morte panu Guillaumovi de Ferron, jenž byl ale jen nastrčenou figurkou vévody. De Ferron na koupi panství neměl peníze, převzetím tedy pověřil svého bratra Jeana. Gilles marně čekal na peníze, a když nic nepomáhalo, použil násilí. Se svými muži vtrhl o Svatodušní neděli do kostela v Saint-Etienne de Mer Morte, a vyhrožoval, že pokud mu Jean de Ferron nezaplatí, zabije ho. Ostatní osazenstvo uteklo a Gilles Jeana odvlekl na svůj zámek a zavřel jej do žaláře. Tak ovšem nejenže znesvětil kostel, ale navíc odvlekl muže, který byl knězem. Církev sice v těch dobách dokázala přehlédnout horší věci, pokud se to vyplatilo, tady však bylo výhodnější domáhat se spravedlnosti. Biskupské vojsko obsadilo Gillesův zámek a dobylo jej, tomu se však podařilo utéct na silně opevněný hrad Machecoul. Biskup de Malestroit pak vydal příkaz k zajetí Gillese de Rais i formálně a poslal Gillesovi soudní předvolání. De Rais byl pak v řetězech převezen do Nantes, stejně jako Prelati, kterému se nezdařil útěk. Biskupův notář pak měl prohlédnout hrad a najít ohořelé kosti, zakrvácené dětské košilky a další materiál, který baronovi velmi přitížil. Neuvěřitelné se zdá to, že se nechal Gilles zatknout takřka bez odporu. Možná si byl jist, že jako vysoký šlechtic potrestán nebude…
Gilles de Rais popravě neunikl, Prelati ano
Brzy ale začal (s povolením krále Karla VII.) proces. Gilles de Rais byl obžalován z čarodějnictví, zneuctění církve a rituálních vražd. Odmítal jakoukoliv vinu a urážel soudce, pak prý však obrátil a uvedl, že je ochoten se doznat. Začal líčit své zločiny. Nakonec padl na kolena a měl prý prosit Boha o odpuštění. Při přelíčení ale nebyly nejdůležitější ani tak stovky zmařených dětských životů, jako obvinění z čarodějnictví a uctívání ďábla. Gilles byl odsouzen k trestu smrti, Prelati k doživotnímu žaláři. 25. října byla poprava vykonána. Gilles byl nejprve oběšen a jeho mrtvé tělo spáleno na hranici.
Jeho smrt je ovšem zdrojem kontroverzí. K vraždám se snad měl přiznat až po mučení či pod hrozbou mučení, navíc bretaňský vévoda měl z jeho finančního krachu velký prospěch. Přesto většina badatelů věří, že vraždy opravdu páchal. Počet obětí není znám, ale odhaduje se, že jich mohly být stovky.
Zdá se, že se baron také stal jakýmsi předobrazem pohádkové postavy Modrovouse z pera Charlese Perraulta.
Zdroj:
RITTER, T. Stopy v temnotě. Liberec: Dialog, 2003. ISBN 80-86761-03-7.
