Článek
Jejich zločin natolik fascinoval veřejnost, že vyvolal diskuzi ohledně zacházení se služebnictvem. Je faktem, že svým činem ovlivnily mnoho francouzských intelektuálů.
Sestry Papinovy se staly „celebritami“
Christine a Léa pocházely z nešťastného manželství v Le Mans. Jejich matku Clémence okolí popisovalo jako naprosto nezpůsobilou k výchově dětí. Obě sestry měly ještě starší sestru Emilii. Jejich otec Gustave pil a choval se agresivně, nakonec dokonce Emílii znásilnil, tehdy jí bylo deset let. Matka však ze znásilnění vinila především ji a poslala ji do katolického sirotčince. Manželství se rozpadlo. Ze začátku vychovávaly Christine a Léu tety a strýcové, pak skončily obě sestry v katolickém sirotčinci také. Byly si velmi blízké a jakékoliv odloučení těžce snášely.
Emílie se rozhodla, že se stane řeholnicí a matka, která očekávala, že ji budou dcery živit, si radši Léu i Christine vzala zpět k sobě. Chtěla, aby si našly zaměstnání s možností ubytování a posílaly jí peníze. Jejich údělem bylo pracovat jako služebné, ale trvaly na tom, že musí vykonávat svou službu ve stejné domácnosti.
Zpočátku všechno klapalo dobře
Ještě roku 1926 se zdálo, že v rodině Lancelinových vše půjde tak, jak má. Měsíčně si vydělaly tři sta franků a jako služky se zdály být perfektní. Dokonce je všichni sousedé považovali za „vzor zbožnosti a morálky“. Měly zvláštní vztah se svými zaměstnavateli, protože s pánem domu nikdy nemluvily, všechna komunikace probíhala přes manželku Léonii. Té dokonce familiárně říkaly „Mamane“, zatímco o vlastní matce mluvily jako o „té ženské“. Nicméně ji stále finančně podporovaly. Obě kromě návštěv kostela nikam nechodily, byly velmi uzavřené. Zdálo se, že si jich i Léonie velmi váží pro jejich pracovitost.
Bohužel, paní Lancelinová trpěla duševní chorobou. Ta se časem rozvíjela a projevovala se krom jiného výbuchy zlosti. Obě sestry začala „pronásledovat“. Každý den si kupříkladu vzala bílé rukavičky a přejížděla jimi po nábytku a dekoracích. A když někde objevila prach, obě sestry prostě zfackovala. Jedna ze sester vzpomínala, že při zalévání květin jí voda vyšplíchla na stolek a paní ji kvůli tomu dost zbila.
Napětí v domě narůstalo víc a víc. V únoru 1933, tehdy bylo Christine osmadvacet let a Lée dvacet dva, vypadla v domě elektřina. Sestry vysvětlovaly, že vadná žehlička, kterou jedna z nich zapnula, způsobila zkrat. Ovšem madam na ně zaútočila.
Následovala katastrofa
Co bylo dál? Christine ji prý udeřila cínovým džbánem do hlavy. Dcera rodiny Genevieve se do hádky zapojila a bránila matku. Sestry pak obě ženy zbavily očí a zabily je kladivem.
Pan Lancelin se vrátil domů, ale zjistil, že je zamčeno. Chvíli marně klepal a pak zavolal policii. Potřeboval se dostat do domu stůj co stůj, něco neblahého tušil. Policisté tedy vyrazili dveře a čekal je při pohledu dovnitř otřesný zážitek.
Sestry byly klidné. Měly říct jen to, že na příchod policie čekaly. Ostatně, podle některých zdrojů byly nalezeny nahé v objetí v posteli.
Objevily se různé názory
Ihned se začalo spekulovat, že takováto strašlivá proměna sester Papinových byla prostě jen vyhroceným výsledkem buržoazního systému, který vykořisťoval chudinu. Francouzští intelektuálové včetně Jeana Geneta a Simone de Beauvoirové sdíleli stejný názor.
Objevila se snaha očistit obě sestry s tím, že svým činem jen vrátily úder jménem všech vykořisťovaných. Přesto se nezdálo, že by sestry Papinovy vyjadřovaly svým činem nějaký politický názor, nebo alespoň nic takového u soudu nezmínily.
Obžaloba je během procesu často označovala za šílené, ony ale šíleně nevypadaly. Působily znuděným dojmem, nebo dokonce dřímaly. Léa se celou dobu chovala tak, jako by byla jen loutkou v rukou starší sestry. A tím se také vyhnula rozsudku smrti.
Odsoudili ji k deseti letům vězení, kdežto Christine označili za strůjkyni zločinu a dostala trest smrti, tehdy se popravovalo gilotinou. Tento rozsudek byl nakonec změněn na doživotní vězení. Nakonec na tom nesešlo, protože natolik trpěla tím, že byla oddělena od sestry, že přestala jíst a vyhladověla se k smrti. Zemřela v roce 1937.
Léa byla propuštěna v roce 1941 a vrátila se k práci pokojské. Samozřejmě si ale změnila jméno. Její další osud není znám. Zemřela v roce 2001.
Zdroj:
WRIGHT, J. Vražedkyně. Ženy s krví na rukou. Praha: Alpress, 2021. ISBN 978-80-7633-567-7.
