Článek
Tři strážci měli být zárukou, že maják nezhasne
Na konci 19. století byl na skalnatém ostrově Flannan postaven maják, který byl pojmenován Eilean Mor. Měl pomoci námořníkům bezpečně proplout okolo Hebrid a západního pobřeží Skotska. Posádku majáku tvořili dva muži ve službě a pro jistotu byl po ruce ještě třetí strážce, jako záloha v případě nemoci či nehody.
Předpokládalo se, že takto maják nikdy nezhasne. Jaké bylo proto překvapení námořníků, kteří se 15. prosince 1900 plavili kolem, když zpozorovali, že přestal svítit. Byl to parník Archer, kdo tuto záležitost nahlásil skotské pobřežní hlídce. Jelikož však nastalo špatné počasí, trvalo několik dní, než byla vyslána na výzvědy pomocná loď Hesperus. Kapitánem byl James Harvey, mezi muži na palubě se nacházel i Joseph Moore, hlavní dozorce této oblasti a bývalý službu konající důstojník na ostrově Flannan.
Byl navíc přítelem oněch tří mužů, kteří konali službu během prosince. Thomas Marshall, Donald McArthur a James Ducat. Věděl o nich, že jsou to zkušení a schopní dozorci, kteří by neměli v případě havárie zpanikařit. Když je Moore viděl před třemi týdny naposledy, těšili se všichni pevnému zdraví.
Co podivného se tu mohlo stát?
Hned, jak se Hesperus přiblížil k pustému ostrovu, uvědomila si posádka, že na molu neprobíhají žádné přípravy na jejich připlutí. Ani na houkání lodní sirény se neozvala žádná odpověď. Kapitán poté vystřelil světlici, aby upozornil na svůj příjezd, ale z majáku nepřišla žádná odezva. Stále ale ještě tu byla možnost, že posádka majáku loď kvůli pozdní hodině příjezd nezaregistrovala.
Jako první vystoupil na břeh Moore a rychle utíkal k bílým zdem majáku. Prý se ho zmocnil tísnivý pocit. Co našel? Vše prázdné. Ovanul ho vlhký, nevětraný vzduch. Po lidech ani památky. Svítilny měly dokonce vyčištěné knoty a mističky byly naplněny olejem a připraveny na to, aby se mohly při západu slunce zapálit. Vypadalo to, že se stalo něco nepředvídatelného a hrozného, co se odehrálo během krátké chvilky. Dále byla totiž na stole nedotčená večeře a údajně se na stěně zastavily hodiny.
Když se Joseph Moore podíval do lodního deníku, aby konečně našel klíč k této záhadě, s údivem se zde dočetl o bouři, která v noci na 14. prosince zuřila v okolních vodách ostrova. Jak to vysvětlit, když počasí bylo té noci poměrně klidné? Ducat udělal poslední zápis 15. prosince, kdy konstatoval, že bouře skončila a moře je klidné. Ovšem v deníku bylo více neobvyklých záznamů. Thomas Marshall psal 12. prosince o šíleném vichru, jaký posledních dvacet let nezažil. Donald McArthur prý dokonce plakal. Tato poznámka byla zvláště zneklidňující. McArthur byl ostříleným námořníkem a měl pověst drsňáka. Co by jej mohlo přimět k pláči?
Moore ohlásil celou věc kapitánovi a navrhl, aby byl celý ostrov okamžitě prohledán. Tak se také stalo, ale na konci průzkumu nenašla posádka lodi ani strážce majáku, ani klíč k jejich zmizení. Kapitán lodi poslal telegram ředitelství správy majáků v Edinburghu.
Následujícího dne se tedy Hesperus vrátil na pevninu bez zachráněných, bez jejich těl i bez vysvětlení. Joseph Moore ale zůstal na ostrově Flannan, aby tu obsluhoval maják.
Zůstaly dohady
Co se tedy mohlo přihodit? Smetla je snad všechny obrovská vlna? K tomu se nakonec přiklonila většina lidí, ale tato hypotéza má řadu otazníků. Všichni tři znali nebezpečí rozbouřeného moře až příliš dobře. Zešílel snad jeden z nich, zabil ostatní, naházel jejich těla dolů ze skály a potom je následoval do hlubin moře? Joseph Moore kupříkladu tuto možnost pečlivě zvažoval a pak ji zavrhl. Znal všechny tři osobně a věděl, že jsou zdraví na těle i na duchu. Vždyť se s nimi rozloučil teprve před třemi týdny.
Až mnohem později řekl svým přátelům, jak se během těch ponurých týdnů začal bát nepřirozeně depresivní atmosféry, která jako by prostoupila celý ostrov. Někdy dokonce věřil, že ve větru zřetelně slyší hlasy Marshalla, McArthura a Ducata, jak na něj volají. Jedno bylo jisté. Josepha Moora už nikdo nikdy nepřesvědčil, aby se na ostrov vrátil.
Někteří lidé tvrdili, že je toto místo prokleté
Odedávna to však bylo místo plné děsivých pověr. Opuštěných Flannanských ostrovů se námořníci vždy báli. Ze dvou důvodů. Ten první byl praktický, všude se nacházely skalnaté útesy, na kterých v bouři hrozilo ztroskotání. Ale i jinak měl ostrov pověst strašidelného místa, plného nebezpečných duchů. Různé příběhy se zmiňovaly jednak o obřích ptácích, jednak o malých tajemných lidech. Pastýři na ostrov vodili ovce, ale žádný z nich se tam neodvážil strávit noc, přespávat tam začali teprve stavitelé, později strážci majáku.
Je faktem, že služba na majáku nebyla pro slabé povahy, nešlo o žádnou romantiku. A světlo muselo být udržováno za každou cenu. Ven do terénu mohli vždy vyjít maximálně dva strážci, třetí musel zůstat uvnitř pro případ, že by se jeho kolegům něco stalo. Porušení tohoto nařízení se trestalo tučnou pokutu, nebo dokonce i propuštěním ze služby.
Co mohlo přimět naše tři strážce k tomu, že toto přísné nařízení porušili? V souvislosti s legendami byla řada lidí přesvědčena o tom, že se stali oběťmi nadpřirozených sil. Zajímavé je i to, že záznamy v deníku, datované od 12. do 15. prosince, byly údajně odtajněny a zveřejněny až v roce 1920. Ať už je příčina zmizení jakákoliv, tato záhada přitahuje pozornost i po více než 120 letech. Osud tří mužů nám prozatím zůstal utajen. Jisté je, že se na majáku až do roku 1974 vystřídalo několik dalších strážců a nikomu se nic nestalo.
Zdroj:
LAZARUS, R. Za hranicí reality. Praha – Plzeň: BETA-Dobrovský a Ševčík, 1997. ISBN 80-86029-12-3.
BONĚK, P.; GARCIOVÁ, D. aj. Velká kniha záhad. Praha: RF Hobby, 2020.
