Bílá Nemoc: Prorocké Varování Karla Čapka

Představte si svět, kde se nemoc šíří jako šeptání v temných uličkách, nepostřehnutelně, ale neúprosně. Karel Čapek, ten mistr slov, který již dříve dal světu slovo „robot“ v díle R.U.R., se v Bílé nemoci vrhá do vod hypotetické katastrofy. Je to rok 1937, Československo žije v napětí, hranice se třesou pod tíhou německé hrozby. Čapek, novinář a intelektuál, který viděl hrůzy první světové války, vytváří příběh, který není jen fikcí – je to zrcadlo reality.

Epidemie začíná nenápadně. Bílá skvrna na kůži, chladná a necitlivá, jako by se tělo samo odcizovalo od svého majitele. Nemoc, pojmenovaná po čínském vědci Tshengovi, se objevuje u lidí nad čtyřicet let. Nejdříve jen malá skvrna, pak bolest, rozklad tkání, zápach smrti. Šest měsíců – to je lhůta, kterou má postižený na rozloučení se světem. Čapek popisuje to s precizností chirurga, každá scéna je nabitá detaily, které čtenáře vtáhnou do víru hrůzy. Nemoc se šíří globálně, bez ohledu na hranice, třídy či národy. Mladí ji vítají jako příležitost, starší v ní vidí apokalypsu. Je to metafora společenského úpadku, kde civilizace požírá sama sebe.

Čapek nešetří na napětí. Drama se odehrává v klinice Lilienthal, kde se setkávají vědci, politici a obyčejní lidé. Je to jako šachová partie, kde každý tah může znamenat záchranu nebo zkázu. Autor zde ukazuje, jak nemoc odhaluje skryté pravdy – chamtivost, strach, touhu po moci. V jedné scéně, kde se rodina shromažďuje kolem postiženého otce, cítíte ten dusivý tlak generací. Mladí syn a dcera vidí v nemoci šanci na nový začátek, zatímco starší trpí v tichu. Čapek píše s takovou intenzitou, že se čtenář cítí jako svědek, skrývající se v rohu místnosti.

Do tohoto chaosu vstupuje doktor Galén, postava, která je srdcem celého příběhu. Není to obyčejný lékař – je to vizionář, mučeník, který nese břímě tajemství. Galén, inspirovaný Čapkovými vlastními ideály humanismu, objeví lék proti bílé nemoci. Ale není to jednoduchý objev; je to zbraň, kterou odmítá sdílet se světem, dokud svět nesloží zbraně. „Lék jen pro ty, kteří složí přísahu míru,“ říká, a jeho slova rezonují jako ozvěna z budoucnosti.

Galén je muž s minulostí. Zkušenosti z války ho poznamenaly, viděl hrůzy, které ho donutily hledat vyšší smysl. Léčí chudé zdarma, v podzemních klinikách, kde se schovávají ti, které společnost opustila. Jeho metoda má šedesátiprocentní úspěšnost, ale on ji skrývá před mocnými. Proč? Protože ví, že v rukou válečníků by se lék stal nástrojem kontroly. Čapek ho vykresluje s hloubkou, jeho dialogy jsou plné filozofie, etiky. Je to jako detektiv v thrilleru, který drží klíč k záhadě, ale riskuje všechno.

Naproti němu stojí profesor Sigelius, ředitel kliniky, muž prestiže a vědy. Sigelius je hrdý na svou instituci, která nemoc objevila, ale když se dozví o Galénově léků, ocitne se v morálním konfliktu. Chce slávu, ale Galénova podmínka – mír – ho nutí volit mezi vědou a politikou. Čapek zde mistrně buduje napětí, každá konverzace je jako souboj mečů, kde slova řežou hlouběji než nože.

A pak je tu Maršál, postava, která ztělesňuje temnotu éry. Modelovaný podle autoritářských vůdců jako Hitler, Maršál plánuje válku, která má přinést slávu jeho národu. Je to demagog, mistr řečí, který ovládá masy. Ale nemoc ho dostihne – bílá skvrna se objeví i na jeho těle. Najednou se tyran stává obětí, jeho strach je hmatatelný. Čapek popisuje jeho vnitřní boj s precizností, jako by to byl psychologický thriller. Maršálova dcera Anetta, hlas míru, se snaží otce přesvědčit, ale moc je silnější než rodinné pouta.

Baron Krüg, výrobce zbraní, je další klíčovou figurou. Jeho impérium stojí na válce, ale nemoc ho donutí přehodnotit vše. Syn Pavel, mladý idealista, tlačí na změnu. Čapek zde propojuje osobní příběhy s globálními tématy – válka versus mír, bohatství versus etika. Drama eskaluje, když se Maršál rozhoduje mezi válkou a záchranou. Je to jako ticking bomb v Forsythově stylu, kde každá minuta přináší nový zvrat.

Historický kontext dodává dílu hloubku. Čapek psal v době, kdy nacismus rostl, Mnichovská dohoda se blížila. Bílá nemoc je varování před fašismem, metafora společenského rozkladu. Nemoc jako „trest civilizace“ odráží Čapkovy obavy z totalitních režimů, které viděly v „očistě“ řešení. Autor, který zemřel v roce 1938, byl na seznamu Gestapa – jeho dílo bylo příliš nebezpečné.

Drama se rozvíjí v třech jednáních, čtrnácti obrazech, kde se střídají scény v klinice, paláci a ulicích. Čapek používá dialogy k budování napětí – novinář, který pátrá po pravdě, rodina rozdělená nemocí, politici intrikující. Galénova podmínka – lék jen pro ty, kteří odmítnou válku – je jádrem konfliktu. Je to etické dilema: Může lékař podmínit záchranu mírem? Čapek neposkytuje snadné odpovědi, nechává čtenáře v napětí.

Témata jsou bohatá: Třídní nerovnost v medicíně, generace v konfliktu, futility války tváří v tvář existenciální hrozbě. Mladí vidí nemoc jako příležitost, starší jako zkázu. Čapek kritizuje demagogii, kde lídři ignorují realitu pro své ambice.

Bílá nemoc žije dál. Premiéra v Národním divadle v roce 1937, režie Karel Dostal, hudba Rudolf Maria Mandé. Byla hrána 84krát, pak zakázána. Obnovená v 50. letech, 60. letech, ale opět cenzurována. Film z 1937, režie Hugo Haas, s šťastnějším koncem – Maršál internován, lék odhalen. Opera od Tibora Andrašovana, rozhlasová verze z 1958.

Dílo rezonuje i dnes – pandemie, války, etika. Čapek byl prorokem, jeho slova varují před opakováním chyb.