Článek
Zrození v pohraničí a první kroky v lázních
V poválečném Chebu, kde se hranice ještě hojily po bouřích historie, se 21. září 1946 narodila dívka, která měla před sebou cestu plnou nečekaných zatáček. Daniela Kolářová přišla na svět v době, kdy se Československo snažilo vstát z popela války, a její rodinný příběh odrážel tu dobu jako zrcadlo. Rodiče se rozvedli, když jí byl sotva rok, a malá Daniela se s matkou přestěhovala do Karlových Varů – města lázní, kde se voda léčí tělo i duši, ale kde se také skrývaly stíny opuštěných domů v pohraničí. Tyto rozpadající se stavby, svědci vysídlení a nových začátků, formovaly její dětskou představivost. Matka pracovala v divadelní účtárně, a tak se Daniela poprvé setkala s kouzlem jeviště z druhé strany – mezi tunami pudru, vůní parfémů a šelestem kostýmů. Byla to exotika pro dítě, které se ocitlo v zákulisí života.
V Karlových Varech Daniela objevila svou první roli. Jako malá holčička nastoupila na prkna místního divadla v pohádce Císařovy nové šaty. V první části hrála kuchtíka, ve druhé odvážnou dívku, která pronáší pravdu: „Císař pán je nahý!“ Tento moment, kdy se dětská upřímnost střetává s dospělým pokrytectvím, jako by předznamenal její budoucí hereckou dráhu. Během středoškolských let se divadlo stalo jejím útočištěm. Navštěvovala dramatický kroužek a postupně si uvědomovala, že herectví není jen hra, ale způsob, jak pochopit svět. V pěti letech se poprvé setkala s otcem a nevlastní sestrou Věrou, která později emigrovala do Nizozemska po roce 1968. Tyto rodinné vazby, plné rozchodů a setkání, dodaly jejímu životu vrstvu emocí, kterou později přenáší do rolí.
Akademie, kde se rodí sny
Cesta na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze byla pro Danielu přirozeným krokem. Přijali ji hned na první pokus, což v tehdejších časech nebylo samozřejmostí. Studium na DAMU v 60. letech bylo obdobím svobody a experimentů, i když stín normalizace už se blížil. Zde se setkala s budoucími hvězdami českého divadla a filmu. Její talent si brzy všimli režiséři, a tak v roce 1966 debutovala před kamerou v televizním snímku Konec velké epochy. Byla to malá role, ale otevřela dveře do světa filmu.
Po absolvování DAMU v roce 1969 nastoupila do Divadla S. K. Neumanna, kde strávila dva roky. Pak přešla do Divadla na Vinohradech, kde je dodnes v angažmá. Od konce 90. let hostuje také v Pražském komorním divadle (dnes Divadlo Komedie). Divadlo pro ni vždy bylo srdeční záležitostí – místem, kde se může ponořit do postav bez kamerového tlaku. Její představení jsou známá intenzitou: od komických rolí, kde se smích stává terapií, po dramatické, kde odhaluje temné stránky duše. Divadelní kritici oceňují její schopnost hrát tragikomedie, které „nejvíc odpovídají normálnímu životu“, jak sama říká.
Filmové role, které zůstávají v paměti
Danielina filmová kariéra explodovala v 70. letech. Jednou z prvních významných rolí byla v komedii Taková normální rodinka (1972), kde hrála po boku Petra Haničince. Tento seriál se stal kultovním dílem, odrážejícím absurditu socialistického života. Pak přišla Noc na Karlštejně (1973), kde ztvárnila Alenu, a Léto s kovbojem (1976), kde její chemie s Jaromírem Hanzlíkem vytvořila nezapomenutelnou dvojici. Tyto filmy, plné humoru a lehkosti, ji etablovaly jako herečku, která umí být roztomilá i drsná.
V 80. letech přišly role v seriálech jako Nemocnice na kraji města (1977) nebo Zlá krev (1986). Ale skutečný vrchol přišel v 90. letech s filmy Zdeňka Svěráka a Jana Hřebejka. V Obecní škole (1991) hrála učitelku, v Koljovi (1996) matku, která bojuje s minulostí. Kolja získal Oscara a Daniela si vysloužila nominaci na Českého lva. Další spolupráce se Svěrákem přinesly filmy jako Na samotě u lesa (1976), Akumulátor 1 (1994) a Vratné lahve (2007), kde hraje manželku Karla – role, která se opakuje ve čtyřech filmech a ukazuje jejich dokonalou souhru.
V novém tisíciletí se Daniela objevila v temnějších rolích. V Kawasakiho růži (2009) ztvárnila postavu, která se vypořádává s minulostí StB, a získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Další významné filmy zahrnují Tmavý modrý svět (2001), Oběti a vrazi (2000) nebo Cesta z města (2000). V televizních seriálech jako Život a doba soudce A. K. (2014) nebo Zlatá labuť (2023) ukázala, že její talent nestárne. Celkově má na kontě přes 140 filmových a televizních rolí, plus dabing a hlasové role v audioknihách.
Láska, rodina a ztráty
Osobní život Daniely je stejně bohatý jako její kariéra. Na DAMU potkala herce a režiséra Jiřího Ornesta, s nímž se vzali v roce 1974. Narodili se jim synové Šimon (hudebník a pedagog v Jedličkově ústavu, kapelník skupiny The Tap Tap) a Matěj (počítačový expert). Po 14 letech se rozvedli, ale v polovině 90. let se znovu vzali – důkaz, že láska může mít druhou šanci. Jiří Ornest zemřel v roce 2017, což byla pro Danielu těžká rána.
Její koníčky odhalují klidnější stránku: zahradničení a kouření (sama se označuje za silnou kuřačku). Žije na Žižkově již dvacet let, v distancu od médií, ale s otevřeným srdcem pro rodinu. Vnukové jí přinášejí radost, a rodina je pro ni základním kamenem.
Politická scéna a hlas za svobodu
Na přelomu 80. a 90. let se Daniela angažovala v politice. Podepsala petici Několik vět, což ji řadí mezi odvážné hlasy proti režimu. V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady za Občanské fórum. Vadila jí „tichá spoluúčast komunistů ve vládě“ a premiér s minulostí u StB. Dnes znepokojuje lhostejnost lidí a klišé v myšlení. Říká: „Žijeme v zajetí klišé a odmítáme přijmout jiné pojetí určitých témat.“
Srdce pro ty, kteří potřebují duhu
Daniela je předsedkyní správní rady společnosti Duha, která pečuje o lidi s mentálním postižením a usiluje o jejich integraci. Tato charitativní činnost je pro ni misí – způsobem, jak vracet společnosti. Její syn Šimon pracuje v podobné oblasti, což rodinu spojuje v pomoci druhým.
Ocenění, která korunovala cestu
Za svou kariéru Daniela obdržela mnoho ocenění. V roce 1996 nominace na Českého lva za Kolju, v 2010 vítězství za Kawasakiho růži. V 2018 cenu Kristián na Febiofestu za celoživotní mistrovství. V 2024 Medaili Za zásluhy od prezidenta Petra Pavla a v 2025 Actor's Mission Award na Art Film Festu. Tyto pocty potvrzují, že její umění přetrvává.
Život jako tragikomedie
Daniela Kolářová zůstává inspirací – herečkou, která umí stárnout s grácií, ženou, která bojuje za pravdu, a matkou, která miluje bez podmínek. V éře senzace zůstává autentická, připomínající, že skutečný příběh je ten, který žijeme naplno.
Zdroje:
