Článek
Dětství ve stínu umění a bouří
Představte si Prahu třicátých let, kde se v rodině sochaře Jana Kodeta a herečky Jiřiny Steimarové narodí chlapec, který má umění v krvi. Jiří Kodet vyrůstal v prostředí, kde se divadlo a výtvarné umění prolínaly s každodenním životem. Jeho matka, Jiřina Steimarová, byla uznávanou herečkou, zatímco otec Jan Kodet tvořil sochy, které dodnes zdobí české galerie. Rodina Kodetů sahala hluboko do historie – praděd Vendelín Budil, děd Emanuel Kodet a další příbuzní byli součástí českého kulturního dědictví. Steimarovi pak přinesli tradici divadelní, s dědem Jiřím Steimarem a babičkou Annou Steimarovou jako pilíři.
Ale život nebyl jen idylou. Rodiče se rozvedli, když byl Jiří ještě dítě, a matka se provdala za automobilového závodníka Jaroslava Juhana. Ten emigroval po únoru 1948, což mělo fatální následky pro Jiřího budoucnost. Komunistický režim viděl v rodinných vazbách na Západ podezření, a tak byl mladý Kodet vyloučen z gymnázia. Tato zkušenost ho poznamenala na celý život, vštípila mu averzi k totalitě, kterou později geniálně ztvárnil ve filmech. Přesto se nevzdal. Na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze byl přijat až napodruhé, ale studium nedokončil – volil praxi před teorií. Tato rebelie byla typická pro jeho povahu: cholerický, ale charismatický muž, který se nenechal zlomit.
V dětství se Jiří setkával s umělci, kteří formovali českou kulturu. Navštěvoval ateliéry, poslouchal debaty o umění a brzy sám pocítil touhu po jevišti. Jeho sourozenci – malíř Kristian Kodet, herečky Evelyna Steimarová a Julie Juhanová – sdíleli stejný zápal. Rodinné vazby byly pevné, plné kreativity, ale i konfliktů, které později ovlivnily jeho herecké výkony. Vzpomínky na toto období často prosvítaly v jeho rolích, kde ztvárňoval muže zkoušené osudem, ale nezlomené.
První divadelní triumfy v provincii
Divadelní kariéra Jiřího Kodeta začala v roce 1961 ve Východočeském divadle v Pardubicích. Zde strávil jen rok, ale stačilo to k tomu, aby si získal reputaci talentovaného herce. Jeho první role byly malé, ale plné energie – dokázal vtisknout postavám hloubku, kterou diváci cítili. Poté přešel do Uměleckého vojenského souboru v Praze na Pohořelci (1962–1964), kde procestoval celé Československo. Vojenské angažmá bylo pro mnohé herce povinností, ale pro Kodeta příležitostí zdokonalit řemeslo. Hrál v improvizovaných představeních pro vojáky, což ho naučilo přizpůsobovat se publiku a improvizovat.
V letech 1963–1965 působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kam ho vyhlédl režisér Jan Kačer. Ostrava byla průmyslovým centrem, kde divadlo sloužilo jako ventil pro dělnickou třídu. Kodet zde zářil v rolích, které odrážely sociální realitu – od komických postav po dramatické hrdiny. Jeho přesun do Činoherního klubu v Praze v roce 1966 byl přelomový. Činoherní klub, založený skupinou z Ostravy, se stal synonymem pro inovativní divadlo. Kodet zde hrál po boku legend jako Jan Kačer nebo Jiří Hromada. Jeho výkony v hrách jako „Čekání na Godota“ nebo českých klasikách ukazovaly jeho všestrannost: dokázal být komický i tragický, vždy s tou správnou dávkou ironie.
V roce 1991 se stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde strávil zbytek kariéry. Národní divadlo bylo vrcholem pro každého českého herce – zde Kodet exceloval v rolích Shakespearových postav nebo v moderních inscenacích. Jeho přítomnost na jevišti byla magnetická; diváci oceňovali jeho přirozenost a schopnost propojit text s emocemi. Vzpomínky kolegů hovoří o muži, který byl náročný na sebe i na ostatní, ale vždy profesionální. Divadlo pro něj nebylo jen prací, ale způsobem života, kde se vyrovnával s minulostí režimu.
Filmové role, které vtiskly pečeť do dějin
Ačkoliv divadlo bylo Kodetovou doménou, film ho proslavil širokému publiku. Jeho filmová kariéra začala v padesátých letech malými rolemi, ale režim ho omezoval kvůli rodinnému pozadí. Komunisté mu nedovolili hlavní role, takže se objevoval v epizodách, kde často hrál záporáky nebo vedlejší postavy. Přesto vynikal – například v roce 1951 debutoval v dětské roli, ale skutečný průlom přišel později.
Výraznější byla role kapitána Exnera ve filmu „Smrt talentovaného ševce“ (1982) režiséra Jana Schmidta, adaptaci detektivky Václava Erbena. Zde Kodet ztvárnil detektiva s chladnou hlavou a ostrou myslí, což kontrastovalo s jeho bouřlivou povahou. Film byl úspěšný, ale hlavní role přišly až po revoluci. Režisér Jan Hřebejk ho objevil pro širší publikum v „Pelíškách“ (1999), kde hrál výbušného veterána Krausového otce. Tato role byla jako šitá na míru – Kodet přiznal, že v ní vyřídil účty s komunismem. Scéna s „bolševikem“ se stala kultovní, citovaná dodnes. Za tuto roli získal Českého lva.
Další triumf byl ve filmu „Musíme si pomáhat“ (2000), kde opět spolupracoval s Hřebejkem. Zde hrál postavu, která odrážela morální dilemata války. Kodetova interpretace byla hluboká, plná nuancí – ukázal, jak se člověk mění pod tlakem okolností. Dále se objevil v „Buttoners“ (1997) nebo „Cosy Dens“ (1999), což je anglický název Pelíšků. Jeho filmografie čítá přes devadesát titulů, včetně televizních rolí jako v „Návštěvnících“ (1983) jako kolotočář Eda Nehasil, „Grófince“ (1986) jako Václav Hádek nebo „Smrti v kruhu“ (1989) jako inspektor Vrba.
V televizi hrál v seriálech jako „Bližní na tapetě“ (1969) jako přítel Libuše. Jeho dabingové práce přinesly hlasy do mnoha filmů, kde jeho hlas dodal postavám autoritu. Filmové role Kodeta byly často autobiografické – odrážely jeho averzi k totalitě a lásku k svobodě. Kritici oceňovali jeho schopnost vtisknout postavám autenticitu, což ho řadí mezi největší české herce.
Rodinné vazby a bouřlivý osobní život
Jiří Kodet byl muž vášní, což se odrazilo i v jeho rodinném životě. Byl dvakrát ženatý. S první manželkou Renatou Cihelkovou měl dceru Karolínu. Druhé manželství se Soňou Murgašovou přineslo syna Iana, který se věnuje rockové hudbě a herectví, a dceru Barboru Kodetovou, známou herečku. Barbora pokračuje v rodinné tradici, objevila se v hollywoodských filmech jako „Dune“ (1984) nebo „The Brothers Grimm“ (2005).
Rodina byla pro Kodeta oporou i zdrojem konfliktů. Jeho bratr Kristian Kodet, malíř, vzpomínal na Jiřího jako na velkého herce, ale i „opravdu zlého“ v soukromí – cholerického, ale srdečného. Neteř Anna Polívková, herečka, často hovoří o strýcově vlivu. Kodetova povaha – výbušná, ale charismatická – se projevovala v rodině i na jevišti. Miloval přírodu, rád jezdil na koni a relaxoval v Praze-Točné, kde zemřel na srdeční selhání.
Jeho dědictví žije v potomcích. Ian Kodet hraje v kapelách a filmech, Barbora je mezinárodní hvězdou. Rod Kodetů pokračuje v umění – sochařství, malba, herectví. Jiřího smrt v roce 2005 byla ztrátou, ale jeho práce inspiruje dodnes.
Ocenění a trvalý odkaz v kultuře
Jiří Kodet získal dvě ceny Český lev – za „Pelíšky“ a „Musíme si pomáhat“. Tyto ocenění přišly pozdě, ale potvrdily jeho talent. Byl nominován na další ceny, ale režim mu bránil v plném rozkvětu. Přesto jeho odkaz žije: filmy jako „Pelíšky“ jsou každoročně vysílány, citáty se staly součástí českého folklóru.
Vzpomínky na Kodeta jsou plné obdivu. Kolegové ho popisují jako profesionála, který dokázal improvizovat a dodat scénám hloubku. Jeho avers k komunismu se projevila v rolích, kde karikoval totalitu. Dnes, v roce 2025, se o něm mluví jako o symbolu resilience – herci, který přežil režim a zářil po revoluci.
Jeho hrob na Vyšehradě je místem pietního uctění. Dokumenty a knihy o něm, jako „Jiří Kodet“ od Dany Čermákové, zachycují jeho život. Kodet zůstává inspirací pro mladé herce, připomínkou, že talent překoná překážky.
Zajímavosti z natáčení a soukromí
Během natáčení „Pelíšků“ Kodet improvizoval mnoho scén, včetně slavného „bolševika“. Režisér Hřebejk mu dal volnost, což přineslo autenticitu. V soukromí miloval hudbu – poslouchal jazz a rock, což ovlivnilo syna Iana. Byl vášnivým čtenářem, často citoval Shakespeara. Jeho humor byl ostře satirický, což se odráželo v rolích.
Jedna anekdota: Na jevišti v Národním divadle zapomněl text, ale improvizoval tak geniálně, že diváci aplaudovali. Kolegové vzpomínají na jeho cholerické výbuchy, ale i laskavost. V Ostravě hrál v dešti, což ho naučilo houževnatosti.
Kodet daboval postavy v zahraničních filmech, jeho hlas dodal charisma hercům jako Jack Nicholson. Jeho filmografie zahrnuje i experimentální projekty, kde testoval hranice herectví.
Vlna vzpomínek v sociálních sítích
I dnes, dvacet let po smrti, se o Kodetovi mluví na sociálních sítích. Příspěvky k jeho narozeninám sdílejí fotografie a citáty, připomínající jeho geniálnost. Například uživatel @MocnyPetr62670 sdílel: „6. prosince roku 1937 se narodil náš herec Jiří Kodet ✨✨“. Další jako @ZilkaPavel přidávají odkazy na Wikipedii, udržující paměť živou.
V diskuzích se objevují příběhy z natáčení, kde Kodet inspiroval mladé herce. Jeho role v „Pelíškách“ se stala memem, symbolizujícím odpor k totalitě. Sociální sítě udržují jeho dědictví, přitahující nové generace.
Poslední léta a rozloučení
V posledních letech Kodet bojoval se zdravím, ale neopustil jeviště. Zemřel 25. června 2005 na srdeční selhání v Praze-Točné. Pohřeb na Vyšehradě byl plný umělců, kteří vzdali hold. Jeho smrt uzavřela éru, ale otevřela dveře vzpomínkám.
Dnes je Kodet součástí české kultury – jeho filmy se vysílají, divadla hrají jeho role. Jeho příběh je lekcí o talentu, který přežije režimy.
Zdroje:
