Ivana Chýlková: šedesát let a stále ta „nejnebezpečnější žena“ na plátně

Frýdek-Místek není město, odkud by člověk čekal vznik jedné z nejbrilantněších českých hereček poválečné generace. A přesto - právě tady, v průmyslovém zázemí severní Moravy, vyrůstala Ivana Chýlková, dívka se sestrou a bratrem a s jednou neústupnou myšlenkou: hrát. Dětství prožila střídavě ve Frýdku-Místku a ve Zlíně, ale o profesionálním herectví snila od útlého věku. Nebrala to jako románek s budoucností, ale jako tvrdý záměr.

Prvním krokem bylo studium na Státní konzervatoři v Ostravě. Herecká průprava v moravské metropoli nebyla výrazem oportunismu - Chýlková si uvědomovala, že Praha přijde, ale základy musí být pevné. A pak skutečně přišla Praha, DAMU a ročník, který dnes působí jako seznam budoucích ikon českého divadla a filmu. Po boku Chýlkové studovali Karel Roden, Eva Holubová, Veronika Žílková, Lucie Cibulková. Pět jmen, která by sama o sobě stačila na solidní přehled generace.

DAMU Chýlková absolvovala v roce 1985. Jenže ještě jako studentka dostala příležitost, která by leckomu vyrazila dech - zahrát si u Věry Chytilové ve snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne. Chytilová neobsazovala náhodně, vybírala ženy, které nesly na tváři i v pohybu cosi nezpracovaného, autentického. Chýlková tuto zkoušku splnila. Zároveň příležitostně zpívala v legendárním alternativním divadle Sklep - což v osmdesátých letech nebyla žádná samozřejmost. Sklep byl prostorem pro jiné myšlení i jiný humor, a kdo tam zpíval, dával najevo, že nechce být jen zaměstnancem divadelní kasy.

Po absolvování nastoupila do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Na první pohled krok stranou od pražského blýskání, ale ve skutečnosti důležitá léta řemesla. Teprve poté zamířila do Prahy - do Divadla Bez zábradlí, pak do Divadla Kalich. V osmdesátých a devadesátých letech se stala jednou z nejobsazovanějších hereček domácí kinematografie. Zářila ve snímku Dobré světlo Karla Kachyni, dostala příležitost zahrát prostitutku ve snímku Má je pomsta s Jiřím Bartoškou - a zvládla to s přirozeností, která nepotřebovala žádnou exhibici.

Čtenáři časopisu Kinorevue ji opakovaně volili Miss film, nejpopulárnější herečkou roku. Byl to signál, že Chýlková nepatří pouze do světa kritiků a festivalů - diváci ji milovali. Ale pozor: tato popularita nebyla výsledkem hraní hezkých a hodných žen. Chýlková si záhy budovala pověst herečky, která nebojí se temnoty, slabosti ani dvojznačnosti. Stala se specialistkou na silné, moderní a emancipované ženy, které děsí, ale zároveň neodolatelně přitahují mužskou část publika.

Klíčová léta pro hereččinu filmovou identitu přinesl konec osmdesátých let a pak nová dekáda po roce 1989. Tehdejší životní partner Karel Roden - spolužák z DAMU - se stal jejím hereckým partnerem ve filmech, které definovaly éru. Irena Pavlásková v nich natočila dva snímky, Čas sluhů a Čas dluhů, které patří k nejostřejším psychologickým sondám české kinematografie přelomu epoch.

V Čase sluhů hrála Chýlková Danu - zakřiknutou medicinku, která se pozvolna proměňuje v chladnou, manipulativní ženu. Není to příjemná postava. Není sympatická ani ve chvílích, kdy by mohla být. A právě proto je nezapomenutelná. Chýlková v ní nehledá záminky ani omluvy, hraje ji zevnitř, s krutou přesností. S Rodenem vytvořila jeden z nejznámějších českých filmových párů - vedle sebe stáli i v Hauřích, v gangsterské komedii Kanárská spojka a v povídkovém snímku Praha očima.

Jejich osobní i profesní vztah byl jednou z kapitol, o nichž se v českém showbyznysu mluvilo především proto, že skončil způsobem, jaký se stal sám o sobě legendou. Ale to přijde o chvíli.

Začátek devadesátých let přinesl roli, která Chýlkovou posunula do jiné ligy. Čtyřdílný televizní seriál Přítelkyně z domu smutku - adaptace románu Evy Kantůrkové - ji obsadil do role Marty, neprávem odsouzené ženy, která přežívá komunistické vězení. Nešlo o dobový epos ani vlasteneckou oslavu, ale o detailní, drásavou výpověď o životě za mřížemi. Chýlková ji zahrála s takovou intenzitou, že porota televizního festivalu v Cannes neměla pochybnosti. Velká zlatá cena z Cannes pro českou herečku v té době nebyla samozřejmost - bylo to uznání přesahující hranice domácí kinematografie.

O rok poté přišel Český lev. Film Díky za každé nové ráno Milana Šteindlera (1994) byl komedie - a právě to byl pro mnohé překvapivý moment. Chýlková jako Olga Hakunděková předvedla, že smích a hloubka se nevylučují, že komedie může být stejně náročná jako drama. Získala ocenění, které potvrzuje herecký rozsah: ne jen za pláč, ale za plnou škálu.

V první polovině devadesátých let si také zahrála manželku doktora Ulrycha v kultovní komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntág - menší role, ale výrazná, jako téměř vždy. Boleslav Polívka si v ní podával s celým světem a Chýlková v tom prostoru fungovala s lehkostí, která nepotřebuje prostor pro gesta.

Příběh, jak se Ivana Chýlková a Jan Kraus dali dohromady, vstoupil do české kulturní paměti jako jeden z nejbizarnějších scénářů milostného života. V roce 1994, při natáčení snímku Trio, se Chýlková a Kraus poprvé pořádně potkali. Ona žila s Karlem Rodenem. Kraus byl ženatý s herečkou Janou Krausovou a měl s ní dva syny, Adama a Davida.

Chýlkové se Kraus zprvu příliš nelíbil. Výškový rozdíl - ona výrazně vyšší - ji rušil. „Byl to takovej malej skrček s velkým zadkem,“ zavzpomínala s odzbrojující upřímností. „Musel se hodně snažit, než mě nakonec přesvědčil. Pusu nezavřel, nikdo ho nepřekřičel a byl neuvěřitelně vtipnej.“ Humor byl zřejmě tím klíčem, který otevřel dveře. Kraus má dar bavit, je to muž, jehož intelekt funguje jako zbraň i jako svádění.

Výsledek byl překvapivý pro obě strany záměny: Kraus odešel od Jany Krausové k Chýlkové, Roden od Chýlkové k Janě Krausové. Partneři se prohodili v jakémsi neformálním kvadrilu, který by mohl být námětem pro sofistikovanou komedii mravů - kdyby se to celé odehrálo v próze deváté dekády, mohlo by to napsat třeba Karel Čapek. Pozoruhodné na celé věci je, že se to nerozpadlo ve skandálu. Chýlková s Krausem jsou dodnes jedním z nejstabilnějších párů domácího showbyznysu. A Jana Krausová s Rodenem? Ti se nakonec rozešli.

O čtyři roky po začátku vztahu, v srpnu 1998, se Chýlkové a Krausovi narodil syn Jáchym. Herečce bylo pětatřicet let - a jako matka vstoupila do nové role.

Chýlková se rychle stala součástí toho, čemu říká samčinec - rozlehlého Krausova rodinného klanu, kde jsou synové (Adam, David, a mnohem později ještě nemanželský Marek, o kterém Kraus dlouho nevěděl) a kde se vše točí kolem charismatického a hlučného otce. „Od té doby, když dělám rozhovor, tak je to vlastně jen o Krausovi a jeho rodině,“ přiznala herečka. „Dávno jsem pochopila, že na mně je vlastně nejzajímavější Kraus. Ale vzhledem k tomu, že mě taky zajímá, mám pro to částečné pochopení.“

Nechybí jí na tom pokora. A možná i zdravá dávka ironie. Chýlková jako herečka s Českým lvem a cenou z Cannes, jejíž mediální identita se proměnila v přílohu k Janovi Krausovi - a ona to komentuje s humorem, který prozrazuje psychickou stabilitu. „Být součástí tak početné rodiny mi dává pocit bezpečí. Vím, že taková rodina je dneska vzácnost, proto jsem ráda, že do ní můžu patřit.“

Otázka nevěry, která se v jejich vztahu pravidelně objevuje na stránkách bulvárních médií, Chýlkovou zřejmě příliš nedrtí. „Moc nežárlím. Myslím si totiž, že nic lepšího ho v životě potkat nemohlo.“ Je v tom sebevědomí, ale také jistý chladný realismus ženy, která ví, co má, a nehodlá to ohrozit obsedantní podezíravostí.

Zatímco mnohé herečky její generace jsou od určitého věku obsazovány téměř výlučně jako babičky a matky, Chýlková tuto škatulku dlouho odmítala. Devadesátá léta pro ni byla plodná, ale ani nultá léta ji nechala bez práce. Filmová groteska Skřítek (2005), seriál Hop nebo trop, komedie Gympl (2007), BrainStorm (2008), Perfect Days - I ženy mají své dny (2011) - to vše jsou tituly, kde Chýlková nehraje vedlejší dekoraci, ale nositele děje.

V divadle si přitom dovolila výzvu, která by leckterou kolegyni přivedla k váhání. V roce 2010 měl v Činoherním klubu premiéru muzikál Hello, Dolly! - a Chýlková dostala titulní roli Dolly Leviové bez alternace. Muzikálová herečka je náročná kategorie: vyžaduje zpěv, pohyb a hereckou přesvědčivost zároveň, a selhání je absolutní, protože neexistuje střih. Uspěla.

Později přibyla komedie Chata na prodej (2018), snímek Chlap na střídačku (2020), rodinný film Gump - pes, který naučil lidi žít (2020) a komediální seriál Osada (2021), kde je jako chatařka součástí kolonie výstředních osobností. Žánrový záběr se nezúžil.

Rok 2007 přinesl zvláštní moment v rodinné historii Chýlkové a Krause: jejich syn Jáchym si zahrál v seriálu Gympl s (r)učením omezeným průšviháře Patrika a okamžitě se stal hvězdou. Teenagerky čekaly před domem, při procházkách obchodním domem ho doprovázely davy fanynek. „Měl obrovský úspěch. Určitě větší než já s Honzou dohromady,“ vzpomínala Chýlková. „Šli jsme po obchodním domě a za námi šlo dvacet holčiček. My s Honzou jsme stáli, drželi jsme mu bundu a dvacet minut čekali, než se vyfotí.“

Herecká kariéra Jáchyma Krause však skončila, ještě než pořádně začala. Po Gymplu se z něj slehla zem - rozhodl se, že showbyznys ho nenaplňuje, a vydal se světem. Nyní provozuje marketingovou agenturu zaměřenou na krypto klienty, pracuje odkudkoliv a střídá kontinenty. „Dělá takovou práci, kterou může dělat odkudkoliv. Má přítelkyni a vždycky na zimu odjede do teplých krajů,“ popsala herečka jeho životní styl. A pak dodala větu, která prozrazuje jak generační propast, tak typicky upřímný Chýlkové komentář: „Má marketingovou agenturu specializovanou na krypto klienty. Já vůbec nevím, co to je.“

Komplikací v komunikaci s Jáchymovou přítelkyní se navíc stala angličtina. Dívka jménem Diana, napůl Češka, napůl Indonésanka, vyrůstala do čtrnácti let v Asii a dorozumívá se primárně anglicky. Chýlková se pokoušela jazyk naučit, dokonce absolvovala měsíční kurz ve Velké Británii - ale setkala se tam jen s patnáctiletými spolužáky a strohým domácím řádem anglické seniorky. „Snídaně přesně v osm, večeře v osmnáct patnáct,“ zavzpomínala s trefnou lakoničností. Angličtina jí nešla tehdy a nešla ani poté.

V roce 2023 kývla Ivana Chýlková na nabídku účastnit se taneční soutěže StarDance - když hvězdy tančí. Bylo jí šedesát let. Jejím tanečním partnerem se stal Jan Tománek. Bulvár vzápětí spekuloval o blízkém vztahu - nikdy se nic nepotvrdilo.

Ve StarDance vypadla spolu s Tománkem ve druhém vyřazovacím kole. V soutěži plné mladších konkurentů to byl výsledek, který mohl zklamat - ale Chýlková nebyla ta, kdo by potřeboval taneční soutěž k potvrzení vlastní hodnoty. Trénink jí dal fyzicky i psychicky: herečka se celoživotně věnuje józe a pilates, takže taneční příprava jen prohloubila kondici, které může leckdo závidět.

Bulvár ji s Tománkem dával dohromady ještě dlouho po odvysílání. Chýlková to komentovala s typickým klidem. Není to žena, která by se rozrušila z domněnek.

Chýlková jednou řekla, že když dělá rozhovor, redaktoři se ptají hlavně na Krause. Dávno to pochopila a vzala to na vědomí. Ale člověk, který ji sleduje přes čtyřicet let kariéry, vidí něco jiného: herečku, která si nikdy nedovolila pohodlí. Která brala role, jež byly těžké, dvojznačné, nebezpečné pro image. Která zpívala v alternativní divadlo Sklep v době, kdy to nebylo módní, ale bylo to svobodné. Která točila s Chytilovou jako studentka, hrála u Pavláskové ženy s temnou duší a dostala za to ceny z Paříže i z Prahy.

Je to herečka generace, která zažila normalizaci, sametovou revoluci, boom devadesátých let i stagnaci nultých. Přežila to bez pádu do zapomenutí - což je samo o sobě výkon. V zemi, kde se filmová produkce rychle proměňuje, kde se generace střídají, kde se komediální hvězdy přes noc stávají bezcennými, Chýlková zůstává obsazovanou, důvěryhodnou, živou přítomností.

Možná proto, že nikdy přesně nevěděla, co od ní diváci čekají - a nikdy se tím příliš nezabývala. Hrála, co ji zajímalo.

A to, co ji zajímalo, bylo vždy o kousek odvážnější než průměr.

Zdroje: