Článek
Londýnský křest v čase změn
Když se 16. dubna 1947 v britské metropoli ozval první křik malého Jiřího, svět se ještě vzpamatovával z druhé světové války. Jeho matka, slavná prvorepubliková herečka Jiřina Štěpničková, se v té době nacházela na turné v Anglii. Otec, akademický malíř Jan Samec, zůstal v Československu, kde se s Jiřinou oženil krátce před synovým narozením. Malý Jiří tak dostal pět jmen – Jiří Jan Jaroslav Martin Otto – podle svých kmotrů, mezi nimiž byl i Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Tento křest byl symbolem spojitosti s českou kulturou i v zahraničí.
Rodina se brzy vrátila do nově se formujícího komunistického Československa. Jiřině Štěpničkové, známé z filmů jako „Kristián“ nebo „Ducháček to zařídí“, se však nedařilo najít klid. V roce 1951, když byl Jiří teprve čtyřletý, se matka rozhodla emigrovat. S důvěrou v dopis od režiséra Františka Čápa, který žil v exilu, se pokusila překročit hranici přes Šumavu. Bohužel, převaděč byl konfidentem Státní bezpečnosti. Matka byla zatčena a odsouzena na 15 let vězení, z čehož si odpykala deset. Syna Jiřího pohraničníci oddělili od ní, odebrali mu cennosti – zlatou tabatěrku a prsteny – a umístili do nápravného zařízení. Po půl roce byl svěřen do péče otce, který žil se svou novou partnerkou v Karlových Varech.
Dětství v Karlových Varech bylo pro Jiřího plné kontrastů. Otec, profesor kreslení, mu poskytl stabilní domov, kde se naučil oceňovat umění. Základní školu absolvoval v lázních, kde se učil plavat v teplých pramenech a snít o velkém světě. Ale stín matčina vězení byl neustálý. Návštěvy ve věznici byly traumatické: oddělení mřížemi a sklem, později mírnější podmínky, ale vždy s pocitem ztráty. V roce 1960, když byl Jiří třináctiletý, se matka vrátila. Přestěhovali se do Prahy 4 – Hodkoviček, díky podpoře režiséra Martina Friče, který jim pomohl s bydlením. Vztah s matkou však nikdy nebyl jednoduchý. Byla vůči němu kritická, často ho porovnávala s sebou samou, což vedlo k dlouhým obdobím distancovanosti. „Maminka mě dostala jako třináctiletého,“ řekl v jednom z rozhovorů, popisujíc ten náhlý návrat do života plného hereckých ambicí.
Školní lavice a první kroky k umění
Po základní škole se Jiří dostal na Gymnázium Jana Nerudy na Malé Straně v Praze. Mezi jeho spolužáky byli budoucí herci Jaromír Hanzlík a Martin Štěpánek, což už tehdy naznačovalo, že umění je v jeho osudu. Maturita byla klíčem k vysněné kariéře. V roce 1965 se přihlásil na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze, kde studoval pod vedením zkušených pedagogů. Studium ukončil v roce 1969, s diplomem, který mu otevřel dveře do profesionálního světa.
První angažmá přijalo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, kde působil tři sezóny od roku 1969 do 1972. Zde se poprvé ocitl na prknech, které znamenají svět. Hrával role v klasických hrách, jako je „Romeo a Julie“ nebo současné dramata, které mu pomohly vybroušit herecký řemeslo. Poté následovalo Státní divadlo v Brně, kde se rozšířil jeho repertoár. V roce 1974 se stal členem Činohry Národního divadla v Praze – místem, kde je dodnes, po více než padesáti sezónách. Národní divadlo pro něj není jen pracoviště, ale domov. „Národní divadlo je pro mě svatyní,“ řekl v nedávném rozhovoru, kde popisoval, jak ho tato instituce formovala.
Jevištní role, které zanechaly stopu
V Národním divadle vytvořil Jiří Štěpnička řadu nezapomenutelných postav. Jednou z nich je role v hře „Ohrožené druhy“ Petra Zelenky, kde se připravoval na premiéru v roce 2024. Jeho herecký rozsah sahá od Shakespearovských tragédií po moderní dramata. V klasice ztvárnil postavy jako Král Lear nebo Hamleta, ale zářil i v českých hrách, například v adaptacích Karla Čapka. Divadlo pro něj znamená disciplínu a hloubku, kterou nelze nahradit filmem. „Velcí umělci své řemeslo vždy dokonale ovládali,“ zdůraznil v podcastu, kde mluvil o důležitosti přípravy.
Jeho divadelní kariéra není bez výzev. Během normalizace musel navigovat politickými vodami, ale jeho talent ho udržel na povrchu. V roce 2010 obdržel Cenu Thálie za činohru, což potvrdilo jeho postavení mezi elitou. Dnes, ve věku 78 let, stále vystupuje, například v „Krása a zvíře“ (2022), kde přináší čerstvý dech do klasických příběhů.
Filmové a televizní světy: Od Gottwalda po primáře
Přechod do filmu byl přirozený. Už během studií se objevil v „Slasti Otce vlasti“ (1969), Oldřicha Lipského komedii, která parodovala politiku. Ale nejvýznamnější rolí byl Klement Gottwald v minisérii „Gottwald“ (1986). Ironie osudu: herec, jehož matka byla vězněna komunistickým režimem, ztvárnil jeho vůdce. „Byl to niterný a náročný zážitek,“ přiznal v rozhovoru z roku 2024, popisujíc, jak se během natáčení bál ztráty práce, kdyby roli odmítl. Pád komunismu v roce 1989 prožil s úlevou, ale i s trpkostí – matka už tehdy nežila.
Televize mu otevřela dveře k širšímu publiku. V seriálu „Bakaláři“ (1974–1980) hrál role, které rezonovaly s mládeží. Později přišel „Muž na radnici“ (1976) a „Zákony pohybu“ (1978). V modernějších dobách zářil jako vedoucí kanceláře Radek Krása v „Vyprávěj“ (2009–2013), kde sténal nad rodinnými dramaty. V „Ordinaci v růžové zahradě“ (2005–) se objevil jako primář, přinášejíc autoritu do lékařských příběhů. Nezapomenutelný je doc. MUDr. Jiří Bojan v „Modrém kódu“ (2017–2020) a „Sestřičkách“ (2020), kde ztvárnil bývalého ředitele nemocnice. Tyto role ukazují jeho schopnost přizpůsobit se žánrům od dramatu po komedii.
Ve filmech se objevil v „Jak básníci přicházejí o iluze“ (1984), kde hrál v Dušana Hanáka adaptaci, nebo v „Oběti a vrazi“ (2000). Nedávno v „Ve stínu“ (2012) Davidem Ondříčkem, krimi o poválečné Praze. V roce 2022 přispěl k „Tři tygři ve filmu: Jackpot“ a v 2025 plánuje „Fichtelberg“. Jeho filmografie je bohatá, s přes 100 projekty, kde vždy přináší hloubku.
Hlas, který zní přes oceán: Dabingová legenda
Jiří Štěpnička je nejen hercem, ale i dabingovým mistrem. Jeho hluboký, charismatický hlas propůjčil hollywoodským hvězdám. Harrison Ford v „Indiana Jonesovi“, Michael Douglas v „Wall Streetu“, Steven Seagal v akčních filmech, Gérard Depardieu v „Cyranu“ nebo Mel Gibson v „Co ženy chtějí“ – to jsou jen někteří. Za dabing Nicka Marshalla (Gibson) získal Cenu Františka Filipovského. „Dabing je jako herectví v temnotě, kde musíš cítit synchronizaci,“ řekl v rozhovoru z května 2025, kde lamentoval nad neschváleným projektem s Douglasem.
Jeho hlas zní i v dokumentech, jako „Jan Hus – Cesta bez návratu“ (2015) nebo „Akvanaut Pavel Gross“ (2023). Dokonce mluví v klipu Terezy Mátlové. Tento talent mu umožnil živit se i mimo divadlo, ale vždy s respektem k originálu.
Rodinné pouto: Láska na celý život a bolest ztrát
Osobní život Jiřího Štěpničky je stejně dramatický jako jeho role. V roce 1962 se oženil s Janou, se kterou prožil 60 let. Byla jeho oporou přes všechny bouře. Jejich syn Jakub a dcera Judita dědí umělecké geny – matka byla herečkou, otec malířem. Ale vztah se synem je komplikovaný. „Se synem se vzájemně nenávidíme,“ přiznal v rozhovoru z března 2025, popisujíc napětí z různých pohledů na život.
Smrt manželky Jany v roce 2022 ho zasáhla hluboko. „Od té doby sešel,“ řekl v nedávném interview, kde mluvil o prázdnotě. Příbuzní jako sourozenci Jan Samec mladší a Varvara Divišová nebo bratranci Miloslav a Martin Šimečkovi ho podporují. V roce 2020, po 72 letech, obdržel svůj rodný list z Londýna, což bylo emotivním zjištěním anglického občanství.
Život mimo jeviště: Chata jako útočiště
Mimo umění si Jiří Štěpnička vybudoval idylický kout. Koupil ruinu chaty a přestavěl ji do luxusního sídla, které fanoušci přirovnávají k paláci. Nachází se v pražském okolí, obklopená přírodou, kde relaxuje a plánuje další role. „Je to místo, kde se cítím volný,“ sdílel v srpnu 2025, ukazujíc fotky interiéru plného umění.
Výchova ruskou náhradní matkou během matčina vězení přidala exotický nádech. A hrozba zranění v mládí – během pokusu o emigraci – ho naučila opatrnosti.
Současné reflexe: Od pádů komunismu k dnešnímu divadlu
Pád komunismu v 1989 prožil intenzivně. Jako Gottwald herec viděl revoluci zblízka, ale s matčiným osudem v srdci. Po roce 1989 si oficiálně změnil příjmení na Štěpnička, pod kterým byl známý. Dnes se věnuje reflexím v rozhovorech, jako v podcastu „Momenty“ z dubna 2025, kde mluvil o herecké výchově a radostech života.
V listopadu 2024 se objevil v pořadu „Hosté Lucie Výborné“, kde diskutoval o premiéře „Ohrožených druhů“. V květnu 2025 lamentoval nad dabingovým projektem s Douglasem, který neschválili. Jeho energie je neúnavná – v 78 letech stále září.
Budoucnost plná rolí
Jiří Štěpnička není na odpočinku. Plánuje nové divadelní projekty v Národním divadle a možná další filmy. Jeho příběh je inspirací: z traumatu k triumfu. V českém umění zůstane ikonou, jehož hlas a tvář formovaly generace.
Zdroje:
