Kristýna Ryška: Z Valašska do první ligy českého herectví

Rok 2008. Mladá herečka z valašského Rožnova pod Radhoštěm nastoupí do letadla a odletí natáčet film do Ázerbájdžánu. Nestudovala žádnou pražskou akademii, divadelní kariéru začínala v Těšínském divadle v Českém Těšíně, a přesto se její tvář objeví na festivalu Sundance, jednom z nejprestižnějších přehlídek nezávislého filmu na světě. Snímek Absurdistán německého režiséra Veita Helmera ji katapultoval daleko za hranice tuzemského rybníčku - a přesto si ji Česko dlouho jako herečku nedokázalo pořádně zaškatulkovat.

To je paradox, který do dnes sleduje Kristýnu Ryšku jako věrný stín. Herečka, jíž se v uplynulých dvou letech podařilo obsadit první ligu českého televizního herectví, zůstává záhadně tiše soukromá - a tím víc přitahuje pozornost. Žena s třemi příjmeními, třemi hercky výrazně odlišnými etapami a jedním pevným bodem: kopce Valašska, ke kterým se vždy vrátí.

Kristýna Maléřová. Kristýna Podzimková. Kristýna Ryška. Tři příjmení, tři kapitoly životopisu, a přitom vždy táž osoba - houževnatá, navenek klidná, uvnitř neústupná. Herečka narozená 1. května 1985 v Rožnově pod Radhoštěm strávila dětství v prostředí, kde se folklór a tělesná aktivita braly samozřejmě: od malička chodila do folklórních souborů a dalších kroužků, které, jak sama říká, přirozeně vyústily ve studium na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, obor hudebně-dramatický.

Po absolvování nastoupila do Těšínského divadla v Českém Těšíně - tedy ne do Prahy, ne na Národní divadlo, ne tam, kde se dělají kariéry na první pohled nejjednodušší. Po dvou letech dostala Cenu ředitele divadla pro mladé a talentované umělce. Inscenovala Světáky, Revizora, Maryšu. A pak přišla nabídka točit v Ázerbájdžánu.

Tato epizoda dobře ilustruje, jak Kristýna Ryška přistupuje ke své práci: ne jako k souboji prestiže, ale jako k řemeslu hodném toho, aby mu člověk dával celé srdce. Absurdistán nebyl projekt, který by zaručoval snadný vstup do televizního mainstreamu. Byl to artistní, poetický snímek o vesnici, kde ženy odmítají mužům sex, dokud nepostaví nový vodovod - a ona v něm ztvárnila hlavní ženskou roli Ayu. S tímto snímkem soutěžila na 27. ročníku Sundance.

Vraťme se ale o rok zpátky, do roku 2009, kdy Kristýna Podzimková nastoupila do seriálu Ulice jako Thea Nekonečná. Ulice je fenomén: jeden z nejdéle vysílaných tuzemských televizních projektů, seriál, který mapuje osudy lidí v jednom pražském domě s takovou vytrvalostí, až se stává jakýmsi sociologickým dokumentem v přestrojení za mýdlovou operu. Role They Nekonečné jí přinesla popularitu - jenže popularita tohoto druhu je dvousečná. Diváci si herečku zapamatují, ale zároveň si ji na tu roli naprosto přišpendlí.

Přesně to se stalo. Když po několika letech Kristýna Ulici opustila, ocitla se v pauze, která bolela. Sama o tom mluví otevřeně: nejdřív ji nikdo neobsazoval, protože ji příliš spojovali s Theou Nekonečnou, a pak proto, že si na ni nikdo z režisérů prostě nevzpomněl. Najednou po létech stálé práce a finančního zajištění - nic. A ona věděla, že přijmout roli v jiném podobném dlouhodobém seriálu by bylo, jak to sama formuluje, z deště pod okap.

Tady se ukazuje jedna z klíčových vlastností jejího charakteru: trpělivost jako strategická ctnost, ne jako pasivní čekání. Nevzdala se, nezlevnila, nepřijala první nabídku, která přišla. Čekala. A čekání se vyplatilo.

Rok 2018 přinesl roli v minisérii Metanol - dramatickém zpracování jedné z nejčernějších kapitol novodobé české historie, kdy nekvalitní alkohol zabil desítky lidí a stovky jiných poškodil na zdraví. Kristýna v něm ztvárnila dceru jedné z prvních obětí. Minisérie se stala jednou z nejúspěšnějších tuzemských televizních produkcí posledních let, ocenili ji diváci i kritici. A herečce, která si léta budovala renomé mimo obrazovku, otevřela dveře dokořán.

Následovalo Bez vědomí - špionážní thriller odehrávající se na pozadí pražského jara a normalizace, kde ztvárnila Milušku. Pak Bábovky, romantická komedie podle bestselleru Radky Třeštíkové, kde hrála Rebeku - postavu, u níž sama přiznává, že takzvané normální holky se jí hrají těžko, protože možností jak je zahrát je příliš mnoho. A pak přišel Král Šumavy.

Minisérie Král Šumavy: Fantom temného kraje o legendárním převaděči Josefu Hasilovi, který pomáhal lidem uprchnout za železnou oponu, patří k nejambicióznějším tuzemským televizním projektům posledních let. Kristýna Ryška v ní dostala roli Vlasty Žákové - nešťastně provdané ženy, která hledá útěchu v milostném vztahu s hlavním hrdinou. Natáčení bylo fyzicky náročné způsobem, který přesahuje standardní představy o herecké práci.

Musela se topila v bažině. Doslova. Scény točené v ledové vodě, exteriéry na Šumavě v podmínkách, které nejsou příjemné ani turistům, natož hercům v kostýmech. Sama o tom říká, že natáčení trochu proklínala - ale zároveň s odstupem považuje tu práci za jednu z nejhezčích ve své kariéře. Druhá a třetí série seriálu, které následovaly, byly podle jejích slov ještě akčnější: uprchlický tábor, pohraničníci střílejí po prchajících, fyzická náročnost na hranici kaskadérské práce.

V březnu 2026 pak přišlo ocenění, které není v českém hereckém světě samozřejmostí: Český lev za nejlepší herečku ve vedlejší roli v seriálovém díle - právě za Krále Šumavy. Ocenění, které potvrdilo, co diváci i kritici tušili už dřív: Kristýna Ryška se za poslední roky propracovala do absolutní tuzemské herecké špičky.

Jenže ještě před tímto Lvem přišla Zlatá labuť - a s ní role, která asi nejvíc upoutala pozornost široké veřejnosti. Dobový seriál odehrávající se v luxusním pražském obchodním domě na pozadí druhé světové války, kde Kristýna ztvárňuje Irenu Maškovou: zdánlivě bezcitnou kariéristku, spolumajitelku obchodního domu, která tajně miluje jinou ženu.

Herečka strávila v tomto projektu zhruba rok a půl. A bylo co natáčet: Irena Mašková je postava vrstvená, rozporuplná, nepopulární ve svých rozhodnutích a přitom vnitřně křehká. Součástí role byly intimní scény s ženskou herečkou - a Kristýna Ryška o nich mluví s odzbrojující přímostí. Připouští, že lesbické scény jsou v jistém smyslu snazší, protože v nich chybí specifické sexuální pnutí, které se jinak mezi herci přirozeně vytváří.

Co diváka zaujme i při zpětném pohledu na její výkony ve Zlaté labuti, je schopnost vyjadřovat vnitřní rozpolcenost skrze gesto, postoj, pohled - bez dramatické exhibice, bez křiku. Kostýmy, jak sama říká, tvořily postavu z padesáti procent: prvorepublikové šaty bez elastanu, které nutí stát zpříma, a které proměňovaly herečku na chodbě jeviště i před kamerou. Oblékala si jinou ženu jako druhou kůži.

Tady se dostáváme k jednomu z nejzajímavějších aspektů Kristýny Ryšky jako osobnosti: k jejímu vztahu k místu. Většina herců a hereček, kteří pracují v české televizní a filmové branži, sídlí v Praze - nebo se do ní dřív nebo později přestěhují, protože jinak jednoduše ztrácejí příležitosti, konexe, rychlost reakce na nabídky. Kristýna Ryška se rozhodla jinak.

Po mateřství se přestěhovala zpátky do Rožnova pod Radhoštěm. Tři sta šedesát kilometrů od Prahy. Daleko od kavárniček, kde se domlouvají projekty, od náhodných setkání na premiérách, od každodenního bytí ve středu dění. A paradoxně - jak sama s úžasem konstatuje - právě tehdy, když tuhle urputnost ztratila, začaly přicházet nabídky. Jako by svět herecké práce konečně pochopil, že ji nutit k Praze nemá smysl.

Dojíždění na natáčení je logistický rébus. Malý syn Antonín, jehož má s druhým manželem Janem Ryškou. Babičky - dvě babičky a jedna prababička, všechny funkční, všechny nepostradatelné. Manžel jako obrovský držák, šéf folklórního souboru Radhošť, člověk, bez jehož zázemí by celý systém nefungoval. A přitom to funguje - a Kristýna točí víc než kdy dřív.

Rožnov pod Radhoštěm není pro ni kompromis. Je to podmínka. Podmínka psychické rovnováhy, která jí umožňuje přijímat náročné role a dávat do nich vše. Bez hluku Prahy, bez tlaku herecké bubliny, bez nutnosti být neustále vidět.

Změna příjmení z Podzimkové na Ryšku reflektuje důležitý osobní předěl. První manžel, scenárista Matěj Podzimek, ji oslovil na vánočním večírku seriálu Ulice v roce 2008 - a pár se vzal, pracoval spolu na Metanolu, a pak se v roce 2019 klidně rozvedl. Klidně není metafora: sami spolu ještě půl roku po rozvodu bydleli ve společném bytě. Matěj si našel herečku Evu Josefíkovou. Kristýna o ní říká, že ji má ráda. Český rybníček je malý a vzájemný respekt se vyplatí víc než dramatické výstupy.

Druhý manžel, Jan Ryška, byl rodinným přítelem ještě z dob prvního manželství. Jejich svatba proběhla v roce 2022 - a Kristýna přijala jeho příjmení. V kontextu českého showbyznysu, kde se herečky příjmení dávají a berou podle aktuálního PR, je tento krok překvapivě nenápadný a přitom plný symboliky. Jan Ryška nebyl volbou z herecky bezpečného prostředí - je to člověk ze světa folklóru, těsně svázaný s Valašskem, s komunitou, s kořeny.

Vedle herectví se Kristýna Ryška věnuje něčemu, co je v soudobém kulturním prostředí téměř revoluční: popularizaci poezie. Spolu s hudebníkem a multiinstrumentalistou Ondřejem Fenclem objíždí republiku s poetickými večery, kde publiku předkládají básně Jaroslava Seiferta, Václava Hraběte, Jana Skácela, Vladimíra Holana a dalších.

Poezie je dnes v kultuře marginalizovaná. Básníci se tisknou v malých nákladech, čtou je studenti z povinnosti a pak na ně zapomenou. A přitom - jak říká Ondřej Fencl, Kristýnin spolupracovník na tomto projektu - vhodně zvolené básně básníků jako Seifert nebo Skácel dokáží rezonovat s každým, kdo je vnímavý, pokud mu jsou předestřeny jinak než jako povinná četba ze školy.

Kristýna Ryška do tohoto projektu vkládá svůj recitační um, který vybudovala ještě v době studií a který si brousila v komponovaných pořadech s folklórním souborem Hradišťan. Absolventka hudebně-dramatického oboru Janáčkovy konzervatoře - tedy žena, která umí nejen hrát, ale i zpívat, hrát na klavír a flétnu - přináší do recitace herečský smysl pro dramatické napětí.

Nenaplní haly - to si Kristýna dobře uvědomuje a říká to bez hořkosti. Ale smysl to má. A tento pragmatický idealismus, tato schopnost dělat věci, které nejsou komerčně nejlukrativnější, ale mají vnitřní hodnotu, je možná nejpřesnější charakteristikou celé její kariéry.

Rok 2025 přinesl film Stvůry - temnou kriminálku stylizovanou po vzoru severských detektivek, kde Kristýna Ryška hraje po boku Kryštofa Hádka. Sama přiznává, že divák kriminálek v soukromém životě není - spíš se jim vyhýbá. A přesto přijala roli zkušené kriminalistky, která vyšetřuje případy napojené na mateřství a péči o děti.

V jedné ze scén hraje zákeřnou roli dudlík - a je charakteristické, že tento detail Kristýna vymyslela sama. Hledala, čím by zkušenou policistku přiměla na moment ztratit pozornost, a přišla s předmětem tak intimně spjatým s mateřstvím, že jeho přítomnost ve scéně násilí získá nečekanou, znepokojivou sílu. Tato schopnost přinášet do rolí vlastní invenci, nejen plnit zadání režiséra, je jednou z vlastností, které z herečky dělají spolutvůrkyni, ne jen nástroj.

Kinobox ocenil Stvůry hodnocením 9,0 - jeden z nejlépe hodnocených filmů Kristýny Ryšky vůbec.

Česká veřejnost má zvláštní fascinaci intimními scénami herců - jako by právě v nich bylo skryto nějaké tajemství, které odhalí skutečnou osobnost člověka za maskou. Kristýna Ryška o svém přístupu k těmto scénám mluví otevřeně a zároveň věcně: nejde o to, jestli ji jsou nebo nejsou jedno. Jde o komunikaci.

Před každou intimní scénou - ať s mužem, nebo se ženou - je pro ni klíčové dopředu přesně vědět, co ji čeká. Rozhovor s partnerem, s nímž scénu natáčí. Nastavení jasných pravidel: co jo, co ne, co nevadí, co naopak jo. Když totiž dopředu ví, co ji čeká, psychicky se na to lépe připraví. Tato zdánlivě banální věc - schopnost komunikovat o vlastních hranicích - je v hereckém prostředí, kde se od herců tradičně očekává, že budou k dispozici bez výhrad, ve skutečnosti relativně vzácná.

Zároveň přiznává, že má velké štěstí na empatické režiséry. Nikdo ji neigroroval, nikdo se nezajímal jen o výsledek bez ohledu na to, jak se herečka cítí. A tento fakt - že si v kariéře vybudovala pozici, kde může tato pravidla nastavovat a herci i režiséři je respektují - je dalším ukazatelem toho, kde v hierarchii českého herectví dnes stojí.

Je jedna věc, o které Kristýna Ryška mluví s nečekanou otevřeností: tělo jako barometr vyčerpání. Popisuje mechanismus, který zná asi každý, kdo pracuje pod velkým tlakem: jedeš několik dnů ve velkém zápřahu, a když pak máš pár dnů volna, tělo ví, že si může dát pauzu - a sesype se. Chřipka, únava, neschopnost vstát z postele.

Je to poctivý popis pracovní reality herečky, která za posledních několik let natočila Zlatou labuť, Mozaiku, Krále Šumavy, Studnu, Jednu rodinu a Stvůry - a to vše s dojížděním z Rožnova pod Radhoštěm, se synem, s muninkou folklórního souboru, s poetickými večery. Toto tempo by přemohlo i člověka bez jakéhokoli soukromého závazku.

A přitom to funguje. Protože - a tohle je možná nejdůležitější věc, která se o Kristýně Ryšce dá říct - má k herecké práci vztah, který nepřipomíná povinnost ani kariérismus, ale skutečnou lásku. Práce ji naplňuje. A když ji naplňuje, dokáže jít daleko za hranice pohodlného.

Existuje v českém kulturním prostředí určitý nevyslovený předpoklad, že pražský centralismus je přirozený stav věcí. Umělci žijí v Praze, kariéry se dělají v Praze, kontakty se navazují v Praze. Kdo chce uspět, přijede. Kdo zůstane na periferii, ať se pak nediví.

Kristýna Ryška tento předpoklad tiše a důsledně vyvrací. Žije ve Frenštátě pod Radhoštěm, respektive v Rožnově - v srdci Valašska, v krajině, kde vyrůstala a kde se naučila, co je to folklór, komunita, kořeny. Dojíždí na natáčení. Dojíždí na poetické večery po celé republice. A nepovažuje to za oběť: považuje to za podmínku toho, aby si uchovala sebe samu.

Je to zároveň svědectví o tom, jak se mění česká filmová a televizní produkce. Ještě před deseti lety by pravděpodobně nebylo možné, aby herečka žijící tři sta šedesát kilometrů od Prahy patřila k nejžádanějším tvářím tuzemského trhu. Dnes to možné je - a Kristýna Ryška to dokazuje každým dalším projektem.

Český lev za rok 2025, převzatý v březnu 2026, není v jejím případě překvapivým průlomem. Je spíš potvrzením trajektorie, která začala odchodem z Ulice a pokračovala trpělivým budováním role za rolí, projektu za projektem. Ocenění za Krále Šumavy přichází za výkon v seriálu, kde fyzická náročnost byla jen podmínkou - skutečným výkonem byla psychologická hloubka postavy, její vnitřní rozpolcenost, její neschopnost být šťastná v životě, který si nevybrala.

Sama říká, že role, které se jí nejlépe hrají, jsou ty kontroverzní: ženy, které nedělají populární rozhodnutí, ženy, které nejsou líbivé, ženy, u nichž divák neví, jestli je má mít rád. Irena Mašková ze Zlaté labutě. Vlasta z Krále Šumavy. Kriminalistka ze Stvůr. Ve všech těchto postavách je cosi nepřizpůsobivého - a právě to je v jejím herectví nejzajímavější.

Na závěr se vraťme k poezii. Kristýna Ryška recituje básně ne proto, že je to módní nebo prestižní - je to přesně naopak. Recitace básní na poetických večerech není ani zdaleka tak viditelná jako seriálová role. Nenaplní haly. Nevzniká z toho virální video.

Ale je tam cosi podstatného: schopnost zpomalit, naslouchat jazyku, dát slovu prostor, který mu v televizním tempu nikdo nedá. Absolventka hudebně-dramatického oboru, která umí nejen hrát, ale i zpívat, hrát na klavír a flétnu, a která vyrostla v prostředí valašského folklóru, kde se písničky a básničky předávaly z generace na generaci - tato žena přirozeně slyší, co je za slovy. Co je pod povrchem.

A to je možná nejpřesnější odpověď na otázku, proč se Kristýna Ryška za poslední roky stala tím, čím se stala: herečkou první ligy, laureátkou Českého lva, oblíbenou tváří televizních obrazovek. Nejde o strategii, nejde o plán. Jde o hlubokou pozornost věnovanou lidskému nitru - ať už v básni Jana Skácela, nebo v postavě nešťastně vdané ženy, která se topí v šumavské bažině.

Zdroje: