Článek
Aristokrat v bouři dějin: Od pražského narození k exilu
Když se Karel Schwarzenberg narodil 10. prosince 1937 v Praze, svět už cítil stín války. Jako nejstarší syn Karla VI. Schwarzenberga a princezny Antonie z rodu Fürstenbergů vyrůstal v prostředí, kde se starobylá šlechta prolínala s politickými turbulencemi. Rod Schwarzenbergů, jehož kořeny sahají do 12. století v Franconii, se usadil v Čechách v 17. století a stal se jedním z nejbohatších vlastníků půdy v Habsburské říši. Jejich majetky zahrnovaly zámky jako Orlík nad Vltavou, Hluboká nad Vltavou, Čimelice či Schwarzenberský palác v Praze, ale také statky v Bavorsku a Štýrsku. Karelův otec, heraldik a odpůrce nacismu, byl svědkem konfiskace majetku nacisty během druhé světové války, což rodinu poznamenalo hluboce.
Dětství na zámcích Orlík a Čimelice bylo idylické, ale krátké. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl rodinný majetek znárodněn – speciálním zákonem Lex Schwarzenberg pro hlubockou větev – a rodina musela emigrovat. Nejprve do Rakouska, kde žili u babičky Marie Festetics de Tolna nedaleko Salcburku, pak do Vídně. Karel, tehdy desetiletý, prožil ztrátu domova jako vyhnanec, což formovalo jeho celoživotní averzi k totalitním režimům. Ve Vídni navštěvoval gymnázium, kde se setkával s exilovými intelektuály, a rodinný byt se stal salonem pro diskuse o svobodě.
Mladý Karel studoval právo na univerzitách ve Vídni a Grazu, později přešel na lesnictví v Mnichově – obor, který odrážel jeho lásku k přírodě a rodinným lesním statkům. Studia však nedokončil; v roce 1960 ho adoptoval strýc Jindřich ze Schwarzenbergu, což mu přineslo odpovědnost za správu rozsáhlého dědictví po jeho smrti v roce 1965. Tento majetek, odhadovaný na stovky milionů eur, zahrnoval nejen české zámky, ale i rakouské panství Obermurau a bavorský Scheinfeld. Adoptivní sestra Alžběta Pezoldová s ním vedla dlouholeté soudní spory o dědictví, které skončily až v roce 2012.
Jeho titul – kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, okněžněný hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský – nebyl jen ozdobou. Schwarzenberg ho vnímal jako povinnost sloužit společnosti. „Šlechta není o privilegích, ale o odpovědnosti,“ opakoval v rozhovorech. Tato filozofie ho vedla k angažmá v politice již v exilu, kde se připojil k Rakouské lidové straně (ÖVP) a přispěl k její reformě před volbami v roce 1966. Dokonce byl zvažován na post rakouského ministra zahraničí, ale jeho české občanství to znemožnilo.
Podpora disentu: Z exilu do srdce odporu proti totalitě
Šedesátá léta přinesla Schwarzenbergovi hlubší zapojení do boje za svobodu. Po potlačení Pražského jara v srpnu 1968 se stal klíčovou figurou v podpoře československých disidentů. Založil Dokumentační centrum pro nezávislou československou literaturu na zámku v Scheinfeldu, které sloužilo jako archiv zakázaných knih a materiálů. Tento archiv daroval po revoluci Národnímu muzeu v Praze. Jeho domov ve Vídni a později v Klagenfurtu se stal uzlem sítě, která spojovala exilanty s undergroundem v Československu.
V letech 1984 až 1991 byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, kde koordinoval monitorování porušování práv v komunistických zemích. Riskoval osobně – pašoval literaturu přes hranice a setkával se s disidenty jako Václav Havel, s nímž navázal hluboké přátelství. V roce 1989 přijal Evropskou cenu za lidská práva jménem federace. Jeho aktivity ho učinily symbolem solidarity; v květnu 2005 byl vyhoštěn z Kuby při pokusu navštívit disidenty proti Castrovi, společně s německým poslancem Arnoldem Vaatzem.
Schwarzenbergova disidentská činnost nebyla jen teoretická. Podporoval samizdat, organizoval konference a lobboval u západních vlád. Jeho víra v demokracii a humanism ho vedla k kritice jak nacismu, tak komunismu. „Totalita ničí duši národa,“ řekl v jednom z interview. Tato éra ho připravila na návrat domů, když v listopadu 1989 propukla sametová revoluce.
Návrat do Prahy: Kancléřem u Havla a budovatelem demokracie
S revolucí v roce 1989 se Schwarzenberg okamžitě vrátil do Prahy. V lednu 1990 se stal členem kolegia poradců prezidenta Václava Havla a v červenci 1990 kancléřem prezidentské kanceláře, kde působil do července 1992. V této roli byl klíčovým architektem nové demokracie: organizoval státní správu, navazoval diplomatické kontakty a pomáhal s přechodem k tržní ekonomice. Jeho exilové zkušenosti mu umožnily budovat mosty k Západu, což bylo pro mladou republiku neocenitelné.
Během této doby čelil osobním výzvám. Rodinný majetek byl vrácen v restitucích – orlická větev získala zpět zámky Orlík, Čimelice a další, ale s tím přišly spory. Schwarzenberg se soustředil na veřejnou službu; jeho vztah k Havelovi byl bratrský. „Havel mě naučil, že politika je o principech, ne o moci,“ vzpomínal. V roce 1992 vedl první delegaci OBSE do Náhorního Karabachu, což ukázalo jeho diplomatický talent.
Po odchodu z Hradu se vrátil k soukromému životu, ale zůstal aktivní. V letech 1992–2004 působil neformálně: podílel se na Česko-německé deklaraci z roku 1997, která řešila poválečné vyhnání Němců, a jeho zámek Dřevíč hostil setkání politiků – zde byla podepsána Dřevíčská výzva v roce 1999, volající po proevropské politice. Byl členem Občanské demokratické aliance (ODA) od 1996 do 2007 a podporoval Unii svobody – Demokratickou unii (US-DEU).
Senátorská éra: Hlas pro Evropu a transparentnost
V roce 2002 neúspěšně kandidoval do Senátu za US-DEU ve Strakonicích, ale v roce 2004 zvítězil jako nezávislý v obvodu Praha 6, kde sloužil do roku 2010. Jako senátor se zaměřil na zahraniční politiku, kulturu a ochranu přírody. Jeho projevy byly vtipné a přímé; kritizoval korupci a prosazoval transparentnost. Podporoval restaurování památek a bojoval proti ničení krajiny.
V této době se projevila jeho vášeň pro umění. Byl sběratelem moderní architektury, starých knih a současného umění – podporoval Centrum DOX a Respekt Institut. V roce 2008 otevřel výstavu vídeňských akcionistů, což vyvolalo kontroverze, ale ukázalo jeho otevřenost. Jeho senátorský mandát skončil rezignací v roce 2010 kvůli poslaneckému postu.
Spolu s Miroslavem Kalouskem založil v roce 2009 stranu TOP 09 (Tradičně, Odpovědně, Prosperující 09), kterou vedl jako předseda do roku 2015 (s 99,4 % hlasů v roce 2009). TOP 09 se stala hlasem proevropských konzervativců; Schwarzenbergův leadership byl poznamenán humorem – slavný citát o komunistech jako „vajglech v hajzlu“ se stal legendou.
Diplomat na vrcholu: Ministr zahraničí v bouřlivých letech
Schwarzenbergova kariéra kulminovala postem ministra zahraničních věcí. Poprvé v letech 2007–2009 v Topolánkově vládě (nominován Zelenými, nestraník), podruhé 2010–2013 v Nečasově vládě (za TOP 09, zároveň první místopředseda). Prosazoval integraci do EU a NATO, uznal nezávislost Kosova v roce 2008 a podepsal smlouvu o americké radarové základně s Condoleezzou Riceovou.
Řešil globální krize: arabské jaro, válku v Libyi (2011 evakuoval české občany), vztahy s Ruskem. Byl tvrdým kritikem Putina, podporoval sankce proti autoritářským režimům. V roce 2012 navštívil Myanmar a předal Aun Schan Su Ťij „Havlovu růži“. Kritizoval izraelskou politiku osad (2013) a hlasoval proti rezolucím OSN o ochuzeném uranu. V roce 2016 vyzval k propuštění ukrajinské pilotky Nadi Savčenkové.
Jeho styl byl přímý: „Evropa musí být jednotná, jinak nás rozdrtí.“ Rezignoval v roce 2009 kvůli koaličním sporům, ale vrátil se silnější. V roce 2009 byl nejoblíbenějším českým politikem podle průzkumů.
Prezidentský souboj: Blízko k Hradu, ale ne dost
Rok 2013 přinesl vrchol ambicí – kandidaturu na prezidenta za TOP 09. Kampaň byla moderní: transparentní účet, podpora celebrit jako Miloš Forman, Jiří Menzel, koncerty „Noc s Karlem“ a „Koncert za slušného prezidenta“ s 10 000 diváky. Získal podporu skautů, hospod a iniciativ jako „Hospody volí Karla“.
V prvním kole získal 23,4 % hlasů (1 204 195), postoupil jako druhý za Milošem Zemanem. Byl úspěšný v Praze (43 %) a zahraničí (54 %). Ve druhém kole dostal 45,19 % (2 241 171 hlasů), prohrál s 54,8 % pro Zemana, ale dominoval v Praze (66 %) a zahraničí (84 %). Analýzy ukázaly podporu u mladých, vzdělaných voličů. Kampaň financovali dárci jako Zdeněk Bakala, Schwarzenberg přispěl 2 miliony Kč.
Po volbách pokračoval jako poslanec (2013–2021), předseda zahraničního výboru (2013–2017). V roce 2017 obhájil mandát s 19 370 preferenčními hlasy, v 2021 nekandidoval kvůli zdraví.
Osobní život: Rodina, zájmy a každodenní noblesa
Mimo politiku byl Schwarzenberg rodinným mužem. S manželkou Theresou (rozenou hraběnkou z Hardeggů) se setkal v roce 1957, vzali se 1967 v Seefeldu, rozvedli 1988 kvůli aféře (syn Karel Philipp byl adoptován Thomasem Prinzhornem), ale znovu se vzali 2008 na Obermurau. Měli tři děti: Jana Nepomuka (nástupce, oženěn s Francescou Riario-Sforza), Annu Karolínu (provdaná za Petera Morgana, režisérka dokumentu o otci) a Karla Philippa.
Žili na Orlíku, kde Karel zahradničil a četl. Byl sběratelem moderního umění (avantgardisté), podporoval ekologické projekty a vinařství. Známý humorem – „Jsem starý, ale ne moudrý“ – kontrastoval s jeho vážností. Měl české a švýcarské občanství, mluvil pěti jazyky.
Po odchodu z politiky psal memoáry, přednášel. Zdraví sláblo; hospitalizován v srpnu 2023, zemřel 12. listopadu 2023 ve Vídni. Pohřeb na Orlíku shromáždil elitu.
Trvalý odkaz: Od nábřeží po evropskou inspiraci
Dva roky po smrti rezonuje Schwarzenbergův vliv. 1. září 2025 schválili pražští radní pojmenování dosud bezejmenné části nábřeží na Malé Straně mezi Karlovým mostem a Lichtenštejnským palácem „Nábřežím Karla Schwarzenberga“. Podnět dala Praha 1, starostka Terezie Radoměřská (jeho příbuzná) zdůraznila, že místo u Karlova mostu důstojně uctí jeho skromnost a přínos. Pojmenování pomáhá i orientaci; vznikla petice a TOP 09 umístila provizorní tabuli.
Jeho dědictví žije v TOP 09, kde ho citují jako vzor. Získal vyznamenání: Marion-Dönhoff-Preis (2012), Velký kříž Záslužného řádu Německa (2008), Řád Maďarska (2009), polský Řád zásluh (2013) a další. Byl symbolem boje za demokracii; jeho varování před autoritářstvím rezonují v době ukrajinské války.
Schwarzenberg nebyl bezchybný – kritici mu vyčítali aristokratický odstup –, ale byl vizionářem. Z exilového bojovníka se stal státník, který ukázal, jak šlechta slouží demokracii. Jeho příběh inspiroval generace; v polarizovaném světě je jeho hlas o jednotě Evropy klíčový.
Zdroje:
