Článek
Šlechtický původ v bouřlivých časech
Narozený 10. prosince 1937 v Praze do starobylého rodu Schwarzenbergů, Karel vyrůstal v prostředí, kde se tradice šlechty prolínala s politickými bouřemi 20. století. Rodina Schwarzenbergů, jejíž kořeny sahají až do 12. století, vlastnila rozsáhlé statky v jižních Čechách, včetně zámků jako je Orlík nebo Hluboká. Karlův otec, Karel VI. Schwarzenberg, byl politikem a odpůrcem nacismu, což vedlo k konfiskaci majetku po druhé světové válce. Po komunistickém převratu v roce 1948 rodina emigrovala do Rakouska, kde Karel prožil dětství poznamenané ztrátou vlasti.
V exilu v Dolních Rakousích a později v Německu se mladý princ učil, co znamená být vyhnancem. Studoval práva na univerzitách ve Vídni a Grazu, ale brzy přešel k lesnictví v Mnichově, což odráželo jeho lásku k přírodě a venkovskému životu. Tyto roky nebyly jen o vzdělání; Schwarzenberg se zde formoval jako člověk s pevným smyslem pro spravedlnost. Již v 60. letech se angažoval v podpoře československých disidentů, což ho spojilo s Václavem Havlem a jinými odpůrci totality. Z Rakouska tajně pomáhal pašovat zakázanou literaturu a podporoval undergroundové hnutí, čímž se stal spojencem v boji za svobodu slova.
Jeho šlechtický titul, který v exilu nabyl plný význam, nebyl pro něj jen relikvií minulosti. Naopak, Schwarzenberg ho vnímal jako odpovědnost. V rozhovorech často zdůrazňoval, že šlechta má sloužit lidu, ne naopak. Tato filozofie ho provázela celý život a projevila se v jeho pozdější politické kariéře, kde se snažil o mosty mezi tradicí a modernitou.
Exilový boj za demokracii
Osmdesátá léta byla pro Karla Schwarzenberga vrcholem jeho disidentské činnosti. Jako generální sekretář Mezinárodního PEN klubu pro české a slovenské spisy koordinoval podporu pro perzekvované intelektuály. Jeho domov v rakouském Klagenfurtu se stal centrem sítě, která spojovala exilanty s těmi uvnitř Československa. Schwarzenberg osobně riskoval, když pašoval materiály přes hranice, a jeho jméno se stalo symbolem solidarity.
Když v listopadu 1989 vypukla sametová revoluce, Schwarzenberg se okamžitě zapojil. Vrátil se do Prahy a stal se kancléřem nově zvoleného prezidenta Václava Havla. V této roli, kterou zastával od února 1990 do července 1992, byl klíčovou figurou při budování nové demokracie. Pomáhal s organizací státní správy, diplomatickými kontakty a přechodem k tržní ekonomice. Jeho zkušenosti z exilu mu umožnily navazovat mezinárodní vazby, které byly pro malou zemi jako Česká republika neocenitelné.
Během této doby Schwarzenberg zažil i osobní výzvy. Rodinný majetek, konfiskovaný komunistickým režimem, byl vrácen, ale s ním přišly i spory o dědictví. Přesto se soustředil na veřejnou službu. Jeho vztah k Havlovi byl hluboký; často mluvil o prezidentovi jako o příteli a učiteli. „Václav Havel mě naučil, že politika není o moci, ale o principech,“ řekl jednou v interview. Tato éra položila základy jeho politické identity – liberální, proevropské, s důrazem na lidská práva.
Vstup do senátu: Od šlechtice k senátorovi
Po odchodu z Hradu se Schwarzenberg vrátil k soukromému životu, ale brzy ho politika znovu přitáhla. V roce 2004 kandidoval jako nezávislý do Senátu za oblast Orlík nad Vltavou, kde zvítězil s velkým náskokem. Jako senátor se zaměřil na zahraniční vztahy, kulturu a ochranu přírody. Jeho projevy v Senátu byly vždy výstižné a vtipné, což ho rychle učinilo oblíbencem veřejnosti.
V této fázi jeho kariéry se projevila i jeho vášeň pro umění. Schwarzenberg byl sběratelem moderní architektury a starých knih, což ovlivňovalo jeho politické priority. Podporoval restaurování kulturních památek a bojoval proti devastaci krajiny. Jeho senátorský mandát končil v roce 2010, ale do té doby se stal jedním z nejvýraznějších kritiků tehdejší vlády. Kritizoval korupci a prosazoval transparentnost, což ho přivedlo k založení strany TOP 09 v roce 2009 společně s jinými liberály.
TOP 09, kterou Schwarzenberg vedl, se stala hlasem proevropských sil. Jeho leadership byl charakteristický humorem a nekompromisností. V jednom z citátů, který se stal legendárním, přirovnal komunisty k „vajglům v hajzlu“ – spláchnete je, ale vždy vyplavou. Tento vtipný, ale ostrý styl ho odlišoval od suchých politiků.
Ministr zahraničí: Evropa v srdci politiky
Nejvýznamnější kapitolou Schwarzenbergovy kariéry bylo ministerstvo zahraničí. Poprvé ho zastával v letech 2007–2009 v koalici vedené ODS, poté znovu v letech 2013–2014 v kabinetu Petra Nečase a později Jiřího Rusnoka. Jako ministr prosazoval silnou integraci do Evropské unie a NATO, což bylo v době globálních krizí klíčové.
Během svého působení řešil Schwarzenberg krizi v Libyi, arabské jaro i vztahy s Ruskem. Byl zastáncem sankcí proti autoritářským režimům a hlasitým kritikem Putina. Jeho diplomatický styl byl přímý: „Evropa musí být jednotná, jinak nás rozdrtí,“ opakoval. V roce 2009 rezignoval kvůli sporům v koalici, ale vrátil se silnější.
Rok 2013 byl vrcholem jeho ambicí – kandidoval na prezidenta republiky. V prvním kole získal 23 procent hlasů, ale ve druhém prohrál s Milošem Zemanem. Kampaň byla plná kontroverzí, včetně sporů o financování, ale Schwarzenberg ji využil k prosazení svých myšlenek o toleranci a evropském idealismu. Po volbách pokračoval jako poslanec a vůdce TOP 09 až do roku 2019, kdy odešel do důchodu.
Jeho politická dráha nebyla bez chyb. Kritici mu vyčítali aristokratický přístup a nedostatek kontaktu s běžnými lidmi, ale jeho příspěvky k české zahraniční politice jsou nepopiratelné. Schwarzenberg pomohl změnit Česko z izolovaného státu na aktivního hráče v Evropě.
Soukromý život: Rodina, vášně a dědictví
Mimo politiku byl Karel Schwarzenberg rodinným mužem. Oženil se s Blankou Schwarzenbergovou, s níž měl tři děti: Johanna, Annu a Karla Philippa. Rodina žila na zámku v Orlíku, kde Karel rád trávil čas zahradničením a čtením. Jeho láska k lesům, kterou si osvojil během studií, ho vedla k ekologickým iniciativám. Byl zakladatelem nadací podporujících umění a přírodu.
Zajímavostí je jeho sbírka moderního umění, včetně děl českých avantgardistů. Schwarzenberg byl také známý svým humorem – v rozhovorech často vtipkoval o svém věku a spánku, což kontrastovalo s jeho vážnou rolí. „Jsem starý, ale ne moudrý,“ řekl jednou s úsměvem.
Po odchodu z politiky se věnoval psaní memoárů a veřejným přednáškám. Jeho zdraví sláblo, ale zůstal aktivní až do konce. Zemřel 12. listopadu 2023 ve věku 85 let po dlouhé nemoci. Pohřeb v Orlíku se stal událostí, na které se shromáždila evropská elita, včetně politiků a šlechty.
Dědictví v roce 2025: Nábřeží a vzpomínky
I dva roky po smrti Karel Schwarzenberg ovlivňuje českou společnost. V září 2025 magistrát Prahy schválil pojmenování nábřeží pod Karlovým mostem „Nábřežím Karla Schwarzenberga“. Tato čest oceňuje jeho příspěvky k demokracii a zahraniční politice. Podnět podala radnice Prahy 1 a komise ho jednohlasně doporučila. Nábřeží, protáhnuté podél Vltavy, symbolizuje Schwarzenbergovu roli v mostech mezi národy.
Další vzpomínky přinesl memorial v květnu 2025 na Karlově univerzitě, kde evropští intelektuálové diskutovali o budoucnosti demokracie v Evropě. Schwarzenbergovo dědictví žije i v TOP 09, kde mladí politici jako Miloš Ulrich ho citují jako vzor. Jeho slova o jednotě Evropy rezonují v době současných výzev, jako je válka na Ukrajině.
Karel Schwarzenberg nebyl dokonalý politik, ale byl vizionářem. Z exilového disidenta se stal státníkem, který ukázal, že šlechta může sloužit demokracii. Jeho životní příběh připomíná, že opravdová změna přichází z principů, ne z moci. V dnešní polarizované době je jeho hlas potřebnější než kdy dřív.
Zdroje:
