Krtonožka: obávaný škůdce ze zahrady, který v Evropě tiše mizí

Když František Hlubocký z Pardubic poprvé uviděl na svém záhoně klikatou vyvýšeninu, jak se sama od sebe plíží mezi řádky mrkve, netušil, že se dívá na jedno z posledních velkých tajemství české zahrady. Půda se pod jeho nohama hýbala, jako by pod ní žil samostatný organismus. Ve skutečnosti tam byl tvor, který v sobě spojuje krtka, cvrčka a raka - a který dokáže během jediné noci proměnit pečlivě vypěstovaný záhon v pole zdevastovaných sazenic.

Je to krtonožka obecná, latinsky Gryllotalpa gryllotalpa, a patří k nejzvláštnějším a nejméně pochopeným tvorům, kteří žijí přímo pod povrchem českých zahrad. Jméno prozrazuje vše podstatné - vzniklo ze slov gryllus (cvrček) a talpa (krtek), protože příroda jako by se rozhodla spojit dva zcela odlišné živočišné plány do jednoho těla. Výsledkem je hmyz, který se vzhledem podobá spíš rakovi nebo malému štírovi než čemukoli, co si člověk běžně představí pod slovem „brouk“.

Tělo jako z jiné éry

Krtonožka patří mezi největší druhy hmyzu, které se v Česku vyskytují. Samci měří 35 až 45 milimetrů, samice dorůstají až 60 milimetrů, což z ní dělá skutečného obra mezi rovnokřídlým hmyzem. Válcovité tělo pokrývá hustý semišový poprašek jemných chloupků, který má jednu pozoruhodnou vlastnost - je hydrofobní, tedy nesmáčivý. Díky tomu se na krtonožku nelepí vlhká hlína, ve které tráví většinu života, a zvíře dokáže procházet podzemními chodbami, aniž by se v nich doslova utopilo v bahně.

Nejnápadnějším znakem jsou ale přední nohy. Jsou mohutné, plošně rozšířené a vybavené silnými drápky - téměř dokonalá kopie krtčích tlapek, jen v hmyzím provedení. Tento orgán vznikl nezávisle na krtkovi úplně jiným vývojovým směrem, což z krtonožky dělá učebnicový příklad konvergentní evoluce - jevu, kdy dva nepříbuzné druhy dojdou k téměř identickému řešení stejného problému, protože oba potřebují prohrabávat se zemí.

Zajímavé je, že samice krtonožky na rozdíl od téměř všech ostatních druhů cvrčků a kobylek postrádají kladélko, tedy jehlovitý orgán pro kladení vajíček do půdy nebo rostlinných pletiv. Místo toho si samice vyhrabává v zemi speciální komůrku, kam naklade 100 až 300 vajíček najednou, a poté se o snůšku i o vylíhlé larvy pečlivě stará - chování, které je mezi hmyzem poměrně vzácné.

Život, který se odehrává potmě

Většinu roku krtonožka stráví hluboko pod povrchem. Ve dne odpočívá v chodbičkách těsně pod zemí, v noci se plíží po povrchu za potravou a jen v období páření, tedy v květnu a červnu, se odváží zcela na světlo - tehdy dokonce vzlétá a hledá si partnera pomocí zvuku. Samečci cvrčí třením předních křídel o sebe, přičemž zvuk zesilují stavbou speciální akustické komůrky, která funguje jako přirozený reproduktor zapuštěný do země. Někteří pozorovatelé přirovnávají tento zvuk k volání lelka lesního - tichému, vytrvalému vrrr, které se nese teplým večerem nad loukou.

Zimu přečkává krtonožka jako téměř dospělá larva, zahrabaná často až dva metry pod povrchem, kam nedosáhne mráz. Teprve na jaře dokončí vývoj a stane se z ní dospělý jedinec připravený k páření. Celý životní cyklus tak trvá zhruba rok až dva, podle podnebí a kvality prostředí.

Nejvíc jí vyhovují vlhké, kypré, humusem bohaté půdy v nivách řek, na březích rybníků a přehrad, ale také v pískovnách, cihelnách nebo starých hliništích. Naopak suché, písčité a kamenité půdy jí prakticky nesvědčí. Právě proto je její výskyt v Česku extrémně nerovnoměrný - v některých oblastech, hlavně v nížinách, bývá krtonožka lokálně přemnožená, zatímco jinde na ni člověk nenarazí vůbec, ani kdyby prohledal celou zahradu.

Postrach záhonů, nebo přehnaná pověst?

Pro drtivou většinu lidí je krtonožka spojená s jediným slovem: škůdce. A není to nespravedlivé - krtonožka je opravdu všežravec, který nerozlišuje mezi kořínkem plevele a kořenem cenné sazenice. Živí se žížalami, larvami hmyzu i rostlinnými pletivy, přičemž obzvlášť ráda okusuje kořeny jahod, rajčat, zelí, dýní, mrkve, okurek a luštěnin. Škodí přitom hned dvojím způsobem - jednak přímým žírem na kořenech, jednak nepřímo tím, že při hloubení chodeb nadzvedává a naruší kořenový systém rostlin, takže ty i bez přímého okousání vadnou a hynou.

Zvlášť citlivé jsou mladé sazenice a semenáčky. Podle odborných zdrojů může při masivním výskytu krtonožka zahubit až polovinu vysazených sazenic na dané ploše. V lesních školkách dokáže poškodit i dřeviny do stáří dvou let, protože samice svými podzemními hnízdy narušují mechanickou stabilitu kořenového systému mladých stromků. Přesto je důležité říct, že se jedná o lokální problém - naprostá většina zahrad a polí v Česku se s výraznější škodou nikdy nesetká, protože krtonožka je vázaná na konkrétní typ vlhké půdy a jinde se prostě neuchytí.

Přítomnost krtonožky prozradí typické znamení - jemné, klikaté vyvýšeniny na povrchu půdy nebo trávníku, které vypadají, jako by se pod zemí něco pomalu sunulo. Pro člověka samotného přitom krtonožka nepředstavuje žádné vážné nebezpečí. Kousnutí, ke kterému dochází jen vzácně a téměř výhradně při přímém uchopení zvířete do ruky, není jedovaté, i když může být kvůli síle jejích kusadel nepříjemně bolestivé. Krtonožka navíc disponuje celým arzenálem obranných mechanismů - dokáže vystříknout páchnoucí tekutinu, bleskurychle se zahrabat do země nebo kousnout, pokud se cítí ohrožená.

Tvor, který zmizel z Anglie a ubývá i jinde

Zatímco český zahrádkář dnes krtonožku vnímá především jako otravného škůdce, jinde v Evropě se příběh tohoto hmyzu obrací téměř na ruby. Ve Velké Británii je krtonožka obecná klasifikována jako ohrožený druh a je chráněná zákonem o divoké přírodě a krajině z roku 1981. Mezi lety 1970 a 2001 zde bylo potvrzeno pouhých několik ojedinělých nálezů a druh, kdysi rozšířený po celé jižní Anglii, jižním Walesu i části Skotska, se ocitl na pokraji úplného vymizení. Teprve v roce 2014 se podařilo objevit přežívající kolonii v lesním komplexu New Forest, což vyvolalo v britské entomologické komunitě téměř senzaci.

Podobně dramatický je vývoj v Dánsku, kde je krtonožka vedena jako kriticky ohrožený druh, a v německé spolkové zemi Dolní Sasko, kde se blíží úplnému vymizení. Odborníci se shodují na hlavních příčinách tohoto úbytku: intenzifikace zemědělství, masivní používání pesticidů, odvodňování mokřadů a přeměna vlhkých luk na pole nebo na plochy určené k senáži namísto tradiční pastvy. Tam, kde krtonožka kdysi žila v desítkách kolonií, dnes stojí odvodněné pole nebo zastavěná plocha.

Zajímavé srovnání nabízí i samotné Česko. Vědecká studie zabývající se modelováním vhodných stanovišť pro krtonožku upozorňuje, že plocha jejího výskytu na jižní Moravě se od 40. let minulého století sice teoreticky nezměnila, jenže početnost populace podle neoficiálních průzkumů výrazně klesla. Za hlavního viníka označují autoři studie razantní přeměny krajiny během komunistické éry - scelování polí, meliorace a vysoušení půdy, tedy přesně ty zásahy, které byly typické pro kolektivizované zemědělství druhé poloviny 20. století. Krtonožka tak nezmizela z mapy, ale zmizela z počtu - stala se vzácnější tam, kde byla dřív běžná.

Tento paradox - druh, který je na jednom místě považován za obtížného škůdce a na druhém za vzácnost hodnou přísné ochrany - není u hmyzu ničím neobvyklým, ale u krtonožky vynikne obzvlášť ostře. Ukazuje totiž, jak křehká je hranice mezi „přemnožením“ a "vymřením": stačí, aby se změnily vlhkostní poměry půdy, aby zmizela jediná mokřina nebo aby přibylo pesticidů v okolí, a populace se buď semkne na posledních vhodných místech, nebo se rozplyne úplně.

Jak s krtonožkou soužít, aniž by zahrada přišla o úrodu

Pro zahrádkáře, kteří s krtonožkou skutečně bojují, existuje řada způsobů, jak škody omezit, aniž by bylo nutné sahat po plošné chemii. Nejšetrnější metodou je použití parazitických hlístic rodu Steinernema nebo Heterorhabditis - mikroskopických organismů, které napadají larvy krtonožky, aniž by ublížily ostatním živočichům v půdě. Jejich účinnost je ovšem omezená především na dospělé jedince a mladé larvy jim často unikají, takže je třeba aplikaci časovat pečlivě, ideálně na jaře, kdy krtonožky teprve zahajují aktivitu.

Osvědčenou, byť pracnější metodou zůstává lapání do zapuštěných nádob s hladkými stěnami, umístěných mezi řádky ohrožených rostlin, doplněných o návnadu v podobě koňského trusu rozmělněného ve vodě. Chycené kusy je pak nutné každý den z pasti odstraňovat. Další tradiční trik využívá skutečnosti, že krtonožka hrabe těsně pod povrchem - stačí prstem nahmatat chodbu, najít místo, kde se stáčí prudce dolů, kápnout tam trochu saponátu a zalít vodou. Pokud se voda nevsakuje a chodba zůstává zaplavená, krtonožka po chvíli sama vyleze na povrch.

Přirozenou regulaci populace pak zajišťují i predátoři, kteří na krtonožku odedávna číhají - kočky, ježci, rejsci, krtci a ptáci jako špačci nebo kosi dokážou v zahradě udržet jejich počty na snesitelné úrovni bez jakéhokoli lidského zásahu.

Krtonožka pod mikroskopem vědy

Entomologové řadí krtonožku do čeledi krtonožkovití (Gryllotalpidae), která patří do řádu rovnokřídlých - tedy stejné skupiny, do níž patří i kobylky a saranče. Zatímco na celém světě existuje přes sto popsaných druhů krtonožek, v Evropě jich žije zhruba čtrnáct a na území Česka se vyskytuje pouze jediný - právě krtonožka obecná. To je samo o sobě zajímavé číslo: znamená to, že u nás nehrozí záměna s žádným příbuzným druhem, protože přední hrabavé nohy jsou natolik nezaměnitelný znak, že krtonožku nelze splést s žádným jiným domácím hmyzem.

Dominik Vondráček z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy popisuje tělesnou stavbu krtonožky jako dokonale přizpůsobenou podzemnímu způsobu života. Mohutná předohruď, tedy přední část hrudi, slouží jako jakýsi klín, který krtonožce umožňuje prorážet tunely v zemině a zároveň se v nich snadno pohybovat. Zmíněný hustý povrch jemných chloupků pak nemá jen tepelněizolační funkci, ale především onu zmíněnou hydrofobní vlastnost - odpuzuje vlhkou půdu, takže se na tělo krtonožky nelepí bahno, což by jinak zvíře zpomalovalo a znesnadňovalo mu pohyb chodbami.

Málokdo si uvědomuje, že krtonožka je navzdory svému téměř výhradně podzemnímu životu překvapivě všestranná. Kromě hrabání totiž dokonale zvládá i létání a plavání. Její blanitá zadní křídla jsou při klidu složená do jemných záhybů pod krátkými krovkami, ale při potřebě přeletět na nové stanoviště je krtonožka dokáže rozevřít a odletět - nejčastěji právě v období páření, kdy samci i samice hledají nová teritoria a partnery. Schopnost plavat jí pak umožňuje přežít i krátkodobé zaplavení chodeb při jarním tání nebo přívalových deštích, což je vlastnost, kterou její suchozemští příbuzní, kobylky a saranče, postrádají.

Zvukový svět skrytý pod zemí

Cvrkot krtonožky patří k nejzajímavějším akustickým projevům celé naší entomofauny. Sameček si v období páření vyhrabává speciální podzemní komůrku ve tvaru dvojitého trychtýře, jejíž stěny fungují jako rezonanční skříň - podobně jako ozvučnice hudebního nástroje. Zvuk samotný vzniká třením předních křídel o sebe, přičemž jedno křídlo je opatřeno drsnou lištou a druhé funguje jako smyčec. Díky akustické komůrce se cvrkot nese na mnohem větší vzdálenost, než by se dalo u tak malého zvířete čekat, a v tichých květnových a červnových večerech jej lze zaslechnout i z desítek metrů.

Samice si podle síly a vytrvalosti cvrkotu vybírají partnera - platí zde jednoduché pravidlo, že hlasitější a vytrvalejší samec signalizuje lepší kondici a kvalitnější teritorium. Tento typ akustického „soutěžení“ mezi samci je v živočišné říši běžný, u krtonožky je však o to nápadnější, že se odehrává téměř výhradně ve tmě a pod zemí, takže vizuální signály zde nehrají prakticky žádnou roli. Sluch je tak jediným smyslem, kterým si samice dokáže vybrat vhodného partnera z mnoha soupeřících hlasů v okolí.

Zajímavostí je, že podobný zvuk, jaký vydává krtonožka, produkuje i pták lelek lesní, který cvrká za soumraku na loukách a mýtinách. Oba zvuky si jsou natolik podobné, že je i zkušení pozorovatelé přírody dokážou snadno zaměnit - rozdíl je v tom, že lelek zpívá z větve nebo ze země viditelně, zatímco krtonožka zůstává celou dobu skrytá v podzemní komůrce.

Péče o potomstvo, která je mezi hmyzem výjimkou

Většina hmyzu se o svá vajíčka nebo larvy nestará vůbec - samička je naklade na vhodné místo a její rodičovská role tím končí. Krtonožka je v tomto ohledu výjimkou. Po nakladení až tří set vajíček do speciální hnízdní komůrky zůstává samice v její blízkosti a aktivně snůšku hlídá, reguluje vlhkost prostředí a v případě potřeby vajíčka přemísťuje do bezpečnějších částí chodbového systému, pokud dojde k narušení hnízda, například krtkem nebo hrabáním jiného živočicha.

Po vylíhnutí zůstávají larvy - odborně nazývané nymfy, protože krtonožka prochází takzvanou nedokonalou proměnou bez stádia kukly - ještě určitou dobu pod dohledem matky. Bělavé až světle žluté, zpočátku zcela bezkřídlé nymfy rostou překvapivě pomalu a jejich vývoj až do dospělosti může trvat i více než rok, v závislosti na teplotě a dostupnosti potravy. Během tohoto období jsou téměř neustále hladové a spotřebují enormní množství rostlinné i živočišné potravy, což je také hlavní důvod, proč právě larvální stádia bývají pro zahrádkáře nejobtížnějším obdobím z hlediska škod na sazenicích.

Odkud se vzal strach z krtonožky

Zvláštní vzhled krtonožky - kombinace krtčích tlapek, cvrččího těla a rakovitého vzezření - z ní odedávna dělala tvora, kterého lidé vnímali s jistou dávkou nedůvěry, ne-li přímo odporu. V lidové tradici bývala krtonožka řazena mezi škodlivé a „nečisté“ tvory, podobně jako třeba stonožka nebo štír, přestože její kousnutí je pro člověka prakticky neškodné. Tato pověst přetrvává dodnes - řada zahrádkářů, kteří krtonožku najdou při rytí záhonu, na ni reaguje instinktivním odporem, přestože o jejím skutečném způsobu života a chování vědí jen málo.

Odborníci na hmyz přitom upozorňují, že podobný strach je do značné míry nepodložený. Krtonožka není jedovatá, není agresivní vůči člověku a ke kousnutí dochází prakticky výhradně tehdy, když ji člověk sám vezme do ruky a ona se cítí ohrožená na životě. I tehdy jde spíše o obrannou reakci silných kusadel než o útok - krtonožka se snaží uniknout, ne napadnout. Přesto zůstává v očích veřejnosti symbolem cosi odpudivého, což je škoda, protože jde o jeden z nejpozoruhodnějších příkladů evoluční adaptace, jaké lze v české přírodě potkat.

Proč na krtonožce záleží víc, než by se zdálo

Krtonožka nehraje v ekosystému jen roli potenciálního škůdce - je také důležitou součástí půdní potravní sítě. Svým vlastním způsobem prokypřuje půdu podobně jako žížaly nebo krtci, čímž zlepšuje provzdušnění a vsakování vody. Zároveň je sama kořistí celé řady predátorů, od ptáků přes savce až po dravý hmyz, takže její přítomnost, nebo naopak nepřítomnost, může sloužit jako jeden z ukazatelů zdraví vlhkých lučních a nivních ekosystémů.

Právě proto vědci, kteří sledují úbytek krtonožky v severozápadní Evropě, varují, že jde o signál mnohem širšího problému - postupující ztráty vlhkých stanovišť, mokřadů a extenzivně obhospodařovaných luk, na kterých je závislá nejen krtonožka, ale desítky dalších druhů hmyzu, obojživelníků a ptáků. Krtonožka se tak v tomto smyslu podobá kanárkovi v uhelném dole - jejím mizením příroda naznačuje, že se v krajině děje něco, co dřív nebo později pocítí i člověk, byť v mnohem méně nápadné podobě, než je zdevastovaný záhon jahod.

Krtonožka jako symbol proměny české krajiny

Osud krtonožky na jižní Moravě je zvlášť výmluvný, protože ukazuje, jak citlivě reaguje na změny, které se na první pohled zdají téměř neviditelné. Plocha, na které se krtonožka v Boskovické brázdě vyskytovala, se od čtyřicátých let minulého století téměř nezměnila - stále jde o stejný pruh krajiny podél vodních toků. Jenže hustota populace uvnitř tohoto území podle neoficiálních pozorování entomologů výrazně klesla. To je rozdíl, který na běžné mapě rozšíření nikdy nepoznáte, protože mapa zachycuje jen to, kde druh je, nikoli kolik ho tam skutečně zbývá.

Vysvětlení nabízejí historici krajiny společně s ekology: kolektivizace zemědělství ve druhé polovině 20. století přinesla scelování drobných polí do rozsáhlých lánů, meliorace vodních toků a systematické vysoušení podmáčených niv, které byly pro zemědělskou velkovýrobu považovány za „nevyužitou“ půdu. Tím zmizely přesně ty mokřadní enklávy, na kterých byla krtonožka závislá - a i tam, kde formálně dodnes žije, se často jedná jen o zbytkové, značně oslabené populace, tísnící se na posledních vlhkých ostrůvcích uprostřed vysušené krajiny.

Podobný scénář se v různých obměnách odehrál po celé západní a severní Evropě, jen s jinou časovou osou a jinými hybateli - v Británii to byla poválečná intenzifikace zemědělství a rozsáhlé používání pesticidů, v Dánsku odvodňování pobřežních niv, v Dolní Sasku kombinace obojího. Výsledkem je stejný obrazec: druh, který byl ještě před sto lety běžnou součástí venkovské krajiny, se dnes stahuje do izolovaných reliktních ostrůvků, kde jeho přežití závisí na tom, zda se právě tam zachová dostatečně vlhká a nenarušená půda.

Co s tímto poznáním dělat

Ochranáři, kteří se snaží zvrátit úbytek krtonožky v zemích, kde je již kriticky ohrožená, sázejí především na obnovu vhodných stanovišť - tedy na návrat vlhkých luk, omezení intenzivní pastvy v citlivém období a šetrnější hospodaření s vodou v krajině. Ve Velké Británii existuje dokonce akční plán, jehož cílem je nejen udržet poslední přežívající kolonie, ale dlouhodobě založit i program odchovu v zajetí a případně navrátit druh zpět do částí jeho původního areálu, odkud už zcela vymizel.

V Česku, kde krtonožka zatím není bezprostředně ohrožena vyhynutím, jde spíše o otázku prevence než záchrany. Vědci, kteří vytvořili modely vhodnosti stanovišť pro tento druh, doporučují, aby se při plánování melioračních zásahů a úprav vodních toků braly v potaz i drobné mokřadní enklávy, které se na první pohled mohou jevit jako bezvýznamné, ale právě ony často představují poslední útočiště pro druhy jako krtonožka. Jinými slovy - není třeba čekat, až se z běžného hmyzu stane vzácnost, na kterou by bylo nutné teprve dodatečně reagovat záchrannými programy podobnými tomu britskému.

Pro obyčejného zahrádkáře pak z celého příběhu plyne jedno prakticky použitelné poučení: než sáhne po nejradikálnějším způsobu likvidace krtonožky na svém pozemku, stojí za to zvážit, zda skutečně čelí přemnožení, které ohrožuje úrodu, nebo jen jednotlivým kusům, jejichž přítomnost je spíše kuriozitou než hrozbou. Šetrné metody, jako jsou pasti nebo parazitické hlístice, totiž dokážou udržet škody na přijatelné úrovni, aniž by bylo nutné plošně zasahovat do půdy chemickými prostředky, které by mimochodem stejně tak zasáhly i všechny prospěšné půdní organismy v okolí.

Hmyz, který si zaslouží víc než pověst škůdce

Krtonožka obecná je paradoxní tvor. Působí děsivě, dokáže znepříjemnit život každému, kdo se snaží vypěstovat vlastní zeleninu, a přesto patří mezi druhy, jejichž osud v mnoha částech Evropy visí na vlásku. Je to připomínka toho, jak relativní je samotné slovo „škůdce“ - záleží jen na tom, jestli se díváte na záhon, který krtonožka právě zdevastovala, nebo na mokřad, ze kterého kdysi zmizela úplně.

Ať už ji člověk potká jako nepříjemného vetřelce v truhlíku s jahodami, nebo jako vzácnost, kterou by stálo za to chránit, jedno je jisté - tenhle podivný křížence krtka a cvrčka si díky své nenápadné, skryté existenci hluboko pod povrchem půdy zaslouží mnohem víc pozornosti, než kolik jí obvykle věnujeme.

Zdroje: