Lenka Vlasáková: Stíny a světla české hvězdy

Praha, duben 1972. Město ještě dýchá atmosférou normalizace, kdy sny o svobodě se skrývají v stínech režimu. Do této reality vstupuje Lenka Vlasáková, dcera dvou ekonomů, vnučka Františka Vlasáka, který krátce působil jako ministr plánování v bouřlivých letech 1968–1969. Její dětství v Praze Střešovicích není poznamenáno dramatickými zvraty, ale spíš klidným rytmem rodinného života. Základní škola v Horních Počernicích, gymnázium v Praze 9 – to jsou místa, kde se formuje její citlivost k světu okolo. Ale uvnitř ní klíčí touha po něčem větším, po příbězích, které přesahují obyčejnost.

Jako teenagerka Lenka objevuje divadlo. Není to náhoda; je to jako osudový setkání s dlouho ztraceným přítelem. Přihlásí se na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) v Praze, kde studuje herectví od roku 1989 do 1994. Během studií hostuje v Divadelním spolku Kašpar, kde se učí řemeslu pod dohledem zkušených mistrů. Je to období plné intenzivních zkoušek, kde se učí nejen repliky, ale i to, jak se skrývat za maskou postavy, zatímco vlastní já zůstává v bezpečí. Její spolužáci vzpomínají na ni jako na tichou, ale hluboce vnímavou dívku, která dokáže v jednom okamžiku proměnit emoce v něco hmatatelného.

První kroky na profesionální scéně jsou opatrné, ale rozhodné. Po absolvování DAMU získává angažmá v Divadle Rokoko, kde stráví sedm let. Je to doba, kdy se Praha otevírá světu po sametové revoluci, a Lenka se stává součástí nové vlny českého divadla. Hraje v inscenacích, které zkoumají lidské vztahy, jako by to byly složité šifry čekající na rozluštění. Ale divadlo není jediným polem; brzy přichází film.

Rok 1990. Lenka je ještě studentkou, když přichází nabídka, která změní všechno. Režisérka Věra Plívová-Šimková ji obsadí do hlavní role v psychologickém dramatu „Houpačka“. Film vypráví příběh mladé dívky Lucie, která se ocitne v síti složitých rodinných vztahů a osobních krizí. Lenka do role vloží svou vlastní nevinnost, ale i hloubku, kterou si vybudovala během studií. Je to debut, který není bombastický, ale subtilní – jako první kapka deště před bouří. Kritici si všimnou její přirozenosti, schopnosti ztělesnit bolest bez přehánění.

Následují menší role, které ji formují. V roce 1993 hraje v „Zpráva pro příští století“, kde ztvárňuje Kateřinu, postavu zapletenou do historických událostí. Je to film plný reflexí minulosti, a Lenka se v něm učí, jak pracovat s kostýmy a dialogy, které evokují dávné éry. O rok později přichází „V den psa“, studentský film, kde opět hraje Kateřinu – tentokrát v moderním kontextu. Tyto rané projekty jsou jako trénink na maratón; učí ji vytrvalosti, protože filmový průmysl v postkomunistickém Česku je plný nejistot.

Ale skutečný zlom přichází v roce 1996 s filmem „Lea“. Režisér Ivan Fíla ji obsadí do titulní role Ley, mladé ženy, která prožívá traumatický vztah plný násilí a touhy po svobodě. Je to příběh inspirovaný skutečnými událostmi, kde Lenka musí čelit temným stránkám lidské psychiky. Natáčení je intenzivní; scény plné emocí ji vyčerpávají, ale zároveň osvobozují. Film získává mezinárodní ohlas, a Lenka za svůj výkon dostává Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli v roce 1997. Je to moment triumfu, kdy se z neznámé herečky stává hvězda. Ale jako v každém dobrém příběhu, úspěch přináší i stíny – tlak očekávání, který ji donutí pečlivě vybírat další role.

Po úspěchu „Lea“ se otevírají dveře k novým příležitostem. V roce 1997 hraje v „První a poslední“, televizním filmu, kde ztvárňuje Lucii, postavu hledající smysl v chaotickém světě. Je to role, která odráží její vlastní zkušenosti s přechodem od studentského života k profesionální kariéře. Následuje „Na lavici obžalovaných justice“ v roce 1998, seriál, kde hraje Danu Váchovou, zapletenou do soudních intrik. Zde se učí pracovat s dlouhými dialogy a složitými postavami, které mají vrstvy jako cibule.

Devadesátá léta končí rolí v „Ošklivá princezna“ (1999), televizním filmu, kde Lenka prokazuje svou všestrannost v pohádkovém žánru. Ale je to i doba osobních změn. Vstupuje do manželství s výtvarníkem Egonem Tobiášem, z kterého se narodí dcera Sofia. Je to kapitola plná radosti, ale i výzev – balancování mezi kariérou a mateřstvím se stává jejím každodenním bojem.

Rok 2001 přináší „Paralelní světy“, film, kde hraje Terezu, postavu žijící v alternativních realitách. Je to metafora jejího života – herečka, která žije mnoho životů najednou. V této době se setkává s hercem Janem Dolanským na konkurzu. První dojem není ideální; oba si myslí něco nelichotivého o „hvězdách“. Ale osud má jiné plány. Začínají vztah, který trvá 19 let, než se v roce 2020 vezmou. Společně mají tři děti: Amélii, Maxe a Johana. Rodina se stává jejím útočištěm, místem, kde se skrývá před světly kamer.

Filmová kariéra pokračuje. V roce 2002 hraje v „Udělení milosti se zamítá“, kde ztvárňuje Blajerovou, a v „Útěk do Budína“, kde je studentkou Janou. Tyto role ji vedou k hlubšímu porozumění historickým kontextům. „Jak básníci neztrácejí naději“ (2004) ji ukazuje jako sestru Ladislavu, v komediálním tónu, který kontrastuje s jejími dřívějšími dramatickými rolemi.

Rok 2007 je bohatý: „Pusinky“, „Tajnosti“, „Hraběnky“. V „Hraběnkách“ hraje jednu z dcer pana Hraběte, role, která ji proslaví mezi televizními diváky. Je to seriál plný rodinných tajemství, zrad a lásky – témata, která rezonují s jejím vlastním životem.

V roce 2008 přichází „O rodičích a dětech“, kde je doktorkou, a „U mě dobrý“, kde hraje Andulu. Tyto filmy zkoumají mezilidské vztahy s jemností, kterou Lenka ovládá mistrovsky. „Kawasakiho růže“ (2009) je dalším vrcholem; hraje Lucii, postavu zapletenou do politických intrik. Film získává ocenění, a Lenka opět ukazuje svou schopnost ztělesnit složité emoce.

S narozením dětí přichází pauza. Lenka se věnuje rodině, ale neopouští umění úplně. Hostuje v divadlech jako Bez zábradlí, Na Jezerce nebo ABC. Je to doba reflexe, kdy se učí, že život není jen o rolích na plátně, ale i o těch skutečných – matky, manželky.

V roce 2010 se vrací s „Ženy v pokušení“, kde hraje vedlejší roli, ale její přítomnost je nezapomenutelná. Následují „Dešťová víla“, „Rodinka“. V „Rodince“ hraje v seriálu, který odhaluje rodinné dynamiky s humorem i dramatem.

Dvacátá léta přinášejí nové role. V roce 2014 „Hodinový manžel“, kde je Martou, komedie plná zvratů. „Lída Baarová“ (2016) ji staví do role Magdy Goebbelsové, temné postavy z historie. Je to role, která vyžaduje hluboký výzkum, a Lenka ji zvládá s precizností.

V seriálech jako „Polda“, „Doktor Martin“, „Bohéma“ (2017) hraje Elenu Hálkovou, postavu inspirovanou skutečnými událostmi. „Život a doba soudce A. K.“ ji ukazuje jako Zoru Boháčovou.

Rok 2018 je plný: „Po čem muži touží“, „Chvilky“, „Rašín“, „Věčně tvá nevěrná“, „Všechno bude“. Každá role přidává vrstvu k jejímu repertoáru.

V roce 2019 „Marie Terezie“, „Bez vědomí“. Pandemie 2020 ji nutí zpomalit, ale vrací se s „Bábovky“, „Místo zločinu Ostrava“.

2021: „Zločiny Velké Prahy“, kde je Ilonou Budíkovou, manželkou inspektora. „Hlava Medúzy“, „Jedině Tereza“, „Kurz manželské touhy“.

Poslední léta jsou dynamická. V roce 2023 „Krvavý Johann“, horror komedie, kde si užívá natáčení. „Děti Nagana“ ji spojí se spolužákem Hynkem Čermákem.

2024: „Matka v trapu“, kde hraje Annu, ptáka Fénixe, který povstává z popela. V rozhovoru pro Český rozhlas říká: „Jestli něco na svojí profesi miluju, tak to, že můžu zažívat příběhy.“ Je to role, kde objevuje nové barvy ženskosti – jezdí na motorce, pije pivo, ale zůstává matkou.

2025: „Neporazitelní“, film Dana Pánka, o kterém mluví ve Varech. „Se svými postavami nemám nic společného,“ prozrazuje v interview pro Novinky. Také „Noční operatér“, „Invincibles“ (jako Dana), „Docent“ (Anna Stehlíková).

V roce 2026 hraje v „Bratři a sestry“, seriálu plném rodinných intrik. A oznámený „Lady Dermacol“ na 2027.

Za kamerami je Lenka matkou čtyř dětí. Sofia z prvního manželství, Amélie, Max (nyní herec) a Johan. Žijí v domku za Prahou, kde Jan se stará o nejmladšího. Lenka si užívá volný čas – cvičení, kino, divadlo. V roce 2025 na Českém lvu září štěstím s Janem. „Čekala by mě smrt nebo žebrota,“ žertuje o životě bez herectví.

Její život je jako román Fredericka Forsytha – plný detailů, napětí, ale založený na skutečnosti. Každá role je kapitolou, každý den výzvou.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lenka_Dolansk%C3%A1_Vlas%C3%A1kov%C3%A1

https://www.csfd.cz/tvurce/1388-lenka-vlasakova/biografie/

https://www.imdb.com/name/nm0900653/

https://dvojka.rozhlas.cz/herecka-lenka-vlasakova-jestli-neco-na-svoji-profesi-miluju-tak-ze-muzu-zazivat-9180148

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-mff-kv-studio-vary-lenka-vlasakova-40529097