Marek Taclík: Herec, který přežil sám sebe

Jsou lidé, kteří se zdají být stvořeni k pádu. Žijí příliš intenzivně, hledají příliš zuřivě, a kde jiný by zabrzdil, oni přidají plyn. Marek Taclík je jedním z nich - jenže také jedním z mála, kteří se z každého pádu zvedli, ošetřili si odřeniny a šli dál. A že jich bylo.

Narodil se 9. května 1973 v Ústí nad Labem, ale dětství prožil v Chlumci, malé obci dvanáct kilometrů od průmyslového města na severu Čech. V rozhovorech se k tomuto místu vždy vrací s nostalgií - jako k synonymu pohody, hledání pokladů, topení se v rybníce, nekončících prázdnin. Otec byl policejní technik a fotograf, a malý Marek si chvíli vážně pohrával s myšlenkou, že půjde v jeho stopách. Přihlásit se na policii - to byl jeden z plánů. Než nastoupil jiný.

„Než jsem mohl začít o práci u policie vůbec přemýšlet, rychle u mě nastala fáze alkohol, drogy, rock and roll,“ vysvětloval s typickým taclíkovským humorem, za kterým se skrývá plně vědomá sebeironická distance. Na gymnáziu v Duchcově odmaturoval a pak začal hledat. Moderoval hudební pořady v ústeckém Radioclubu, spin v disku, uvítání hostů, živé vysílání. Jednou v noci usnul ve vysílání. Probudil ho kolega přicházející na vystřídání - v éteru bylo ticho a svět se točil dál bez Taclíka u mikrofonu.

Zlom přišel nečekaně, jako všechny skutečné zlomy. Do Ústí přijel soubor z pražské DAMU, Taclík si jejich herce pozval na rozhovor. Oni ho na oplátku vzali na představení Lháři. Bylo to poprvé, co vůbec byl v divadle. A bylo to dost.

„Pak jsem jim pořád volal, jestli nemají místo. Zaměstnali mě jako kulisáka. Já dal výpověď v rádiu, protože divadlo byla láska na první pohled,“ vzpomínal. Kulisák. Člověk, který tahá rekvizity, staví scénu, nosí kulisy a kouká, jak to dělají jiní. Ale Taclík věděl, co chce.

Jenže než se dostal na ta prkna jako herec, přišla krátká, ale výmluvná epizoda. Rok 1993, česko-německá hranice na Rozvadově. Marek Taclík se vrací z výletu z Amsterdamu a v batohu má kus trávy. Nebyl dealer, měl ji jen pro sebe. Němci ji ale vyhmátli a mladý muž dostal podmínku na tři roky.

Tohle je detail, který si málokdo ze sledování Kriminálky Anděl dovede spojit s uvolněným hercem, jenž hraje komisaře Hajna. Ale Taclík o tom mluví otevřeně a bez moralizování - koketoval s LSD, speedem, kokainem, perníkem. „Nikdy jsem se nedostal do situace, že by se mi to vymklo kontrole. Žádné problémy jsem neřešil. Koketoval jsem s tím jako většina mladých lidí,“ řekl v jednom z rozhovorů. Tím nechce nic glorifikovat - jen konstatuje, jak tehdy věci byly.

Naopak je fascinující, s jakým klidem dokáže o těchto epizodách vyprávět člověk, který se z nich vymanil a šel jinam. Možná právě tato schopnost konfrontovat vlastní minulost bez sebelítosti nebo posturování dělá z Taclíka tak přesvědčivého interpreta složitých postav. Ví, jak vypadá slabost zevnitř. Ví, co to znamená stát na hraně.

Na DAMU ho napoprvé nevzali. To je druhý důležitý detail v jeho příběhu - musel se pokusit znovu. A teprve napodruhé uspěl. Absolvoval v roce 2000 a nastoupil do divadelního souboru CD94 v Celetné, pak do pražského Činoherního klubu, kde si musel vybojovat své místo. „Ze začátku mě nechtěli vůbec. Já jsem se nebál jich, oni se báli mě. Musel jsem je přesvědčit, že jsem herec,“ vzpomínal pro Radiožurnál. Spolupracoval také s Dejvickým divadlem, Divadelním spolkem Kašpar, Divadlem Na Jezerce i Divadlem v Celetné.

Ve filmu se Taclík poprvé objevil ještě jako student - v roce 1998 v televizním seriálu Na lavici obžalovaných justice. Ale první výraznější filmová role přišla ve snímku Jedna ruka netleská, a to ještě s jednou zajímavostí na okraji: název toho filmu vymyslel sám Taclík. Film se měl původně jmenovat Hvězdy v očích, jenže to se nikomu nelíbilo a herci dávali nápady na ledničku. Taclík tam hodil citát z buddhistického učení. „Do čtrnácti dnů se ten film tak bude jmenovat,“ prohlásil tehdy. A měl pravdu.

Přelomový byl rok 2006 a film Grandhotel - komedie situovaná přímo na Ještěd, kde Taclík ztvárnil podivínského údržbáře a amatérského meteorologa jménem Fleischman. Role jako vystřižená z jeho přirozené dispozice k „svéráznosti“ - slovo, které se u Taclíka opakuje tak často, že z adjektiva přešlo téměř do kategorie podstatného jména. Není to popis, je to charakteristika. Tácek - tak ho přátelé a kolegové přezdívají - skutečně není herec, který by hrál jednoduché, schematické postavy. A není to ani herec, který by se sám prezentoval jako životní styl.

V roce 2007 přišla Operace Silver A pod režií Jiřího Stracha, historické drama o parašutistech. A pak rok 2008 - začátek éry, která Taclíkovo jméno propojila s TV Nova a seriálem Kriminálka Anděl natrvalo.

Oliver Hajn. Kriminalista, který na první pohled vypadá jednoduše, až křupansky - a právě ten přitom dovede odhalit drobný detail vedoucí k pachateli. Je to postava psaná jako kontrapunkt k jakémukoliv hrdinství, a Taclík ji hraje s vědomím, že herectví není o tom být dokonalý. Je o tom být věrohodný.

Seriál začal v roce 2008 a Taclík v něm natočil mnoho řad. „Natáčení mě bavilo, strávil jsem s kriminálkou velkou část svého hereckého života,“ přiznával v rozhovorech. S rolí komisaře má zároveň osobní vazbu, která přesahuje profesionální identifikaci - jeho otec byl policejní fotograf, takže svět policejního vyšetřování mu nebyl cizí ani jako chlapci. Navíc jej zná i z druhé strany: ve školních letech skončil na výslechu kvůli krádeži prezervativů na škole v přírodě, na Rozvadově to byla tráva. Policie ho jako herce formovala i jako člověka - z obou stran barikády.

Sám ale přiznává, že roli vyšetřovatele by v reálu nezvládl. „Já bych nevyšetřil vůbec nic,“ smál se v rozhovoru pro TV Nova. Postava Hajna je v tomhle smyslu protipólem - a možná právě proto funguje. Taclík do ní vkládá věci, které sám nemá, a to je v herectví osvobozující.

Kriminálka Anděl mu přinesla popularitu, která přetrvává dodnes. Ale bylo by nespravedlivé redukovat Taclíka na jednu televizní roli. Byl by to stejný omyl jako říct, že Jiří Bartoška je Chalupář.

Filmový Taclík a televizní Taclík jsou dvě odlišné entity, přičemž ta filmová je možná hodnotnější - a méně viděná. V roce 2012 přišel thriller Ve stínu režiséra Davida Ondříčka, film oceňovaný mezinárodně. Taclík v něm hrál estébáka Bareše - tedy postavu z morálně temných zákoutí komunistické moci. Herec, který hraje komisaře, v té roli ukázal, že mu není cizí ani temná strana státní moci. Estébák Bareš byl přesný, tichý, chladný. Žádné komediantství.

O rok později přišla romantická komedie Martin a Venuše - a Taclík v ní vyhrál na Festivalu české filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Ocenění za romantiku od herce, který hrává kriminalisty a podivíny. Znovu ta neochota nechat se „zaškatulkovat“.

A pak 2015 a snímek Ztraceni v Mnichově - drama o českých novinářích a mnichovské konferenci z roku 1938. Za roli novináře Jakuba získal Taclík nominaci na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. To je věc, která se v jeho životopise ztrácí za zmínkami o exekucích a dluhu, ale je zásadní: nominace na Českého lva je míra kvality, ne populárního přijetí. Porotci volí. A volili Taclíka.

Nominace přišla z 23. ročníku výroční ceny v roce 2016 - a je symbolicky správné, že šlo o roli historického svědka jedné z největších zrad 20. století. Jako by film, v němž se hraje o zradě ideálů, potřeboval herce, který na vlastní kůži ví, jak vypadá situace, kdy se věci vymknou kontrole.

Málokdo ví, že Marek Taclík trpí prosopagnózií - poruchou rozpoznávání obličejů. Lidé si myslí, že je namyšlený, když je nepozdraví nebo se neozve. On je prostě nepozná. „Ale já je prostě nepoznám,“ opakoval v rozhovorech s určitou bezmocností. V práci se dá tento hendikep maskovat - herci znají kolegy z kontextu. Ale mimo herní prostor, na ulici, v metru, na večírku - to je jiná věc.

Tento detail se hodí do celkového obrazu člověka, který se vždy pohyboval trochu mimo hlavní proud. Herec, který trpí poruchou rozpoznávání tváří. Herec, který má komisarskou roli zevnitř, protože ho jako kluka vyslýchali. Herec, který vymyslel název pro cizí film.

Věci se ale nakonec poskládaly. Partnerku Pavlu Růžičkovou poznal v baru v Českém Krumlově, kde pracovala. Netušila, kdo to je. On ji oslávit nedokázal - sám přiznával, že se neumí klasicky seznamovat s ženami. „Nejsem schopen přijít za cizí ženou v metru, v klubu nebo baru a pozvat ji na drink.“ Přesto to nějak vyšlo. Mají spolu dceru Matyldu a syna Antonína.

Krátce před příchodem prvního dítěte přiznával v rozhovoru, že si říká, jestli není pozdě. Jestli neproplul tím nejdůležitějším. „Nemám rodinu, a tak mě chvílemi napadá, jestli už náhodou není pozdě,“ svěřoval se tehdy. Nebylo. Ale bylo to o vlásek.

Bylo by neúplné mluvit o Taclíkovi a nemluvit o penězích. Přesněji - o jejich nepřítomnosti. O dluzích, exekucích a osobním bankrotu.

Příběh začal v roce 2004, kdy herec přestal splácet bankovní úvěr. Tehdy natočil jediný film - Milenci a vrazi. Nedostatek práce, nedostatek příjmů, a dluhy začaly narůstat jako sněhová koule. Pohledávku koupila firma obchodující s dluhy, a Taclík si zřejmě myslel, že se z toho nějak vybruslí. Nevybruslil.

Dluhy se nabalovaly. Přibyly další - bance, sociálce, dopravnímu podniku. V roce 2016 ho v Brně chytil revizor bez jízdenky za 25 korun - a dluh narostl na tři tisíce. Maličkost, ale výmluvná: i v maličkostech se tehdy projevovalo, že Taclíkovy finance byly v permanentním chaosu. Celková dluhová smyčka dosáhla bezmála pěti milionů korun. Bylo proti němu vedeno hned několik exekučních řízení, majetek skončil v dražbě, byt v pražských Strašnicích byl prodán.

Taclík se ocitl bez střechy nad hlavou. Byl bezdomovcem. „Chlastal jsem první ligu,“ přiznal s odstupem let v jednom z rozhovorů, jak tehdy řešil situaci.

Pokus o osobní bankrot v první verzi ztroskotal - insolvenční návrh byl sepsán chybně, nepodal ho přes akreditovanou osobu. Soud ho zamítl. Teprve v roce 2019 mu soud schválil splátkový kalendář: 24 000 korun měsíčně po dobu pěti let, nebo do úplného zaplacení všech závazků. Celková výše insolvence dosáhla 4,5 milionu korun.

Taclík splácí. Je pracovitý - točí seriály, filmy, reklamy, hraje divadlo. Pandemie covidu-19 ho dočasně paralyzovala, v roce 2021 měl v rámci splátek manko sedmdesát tisíc korun. Ale nepřestal. A nakonec - podle dostupných informací - svůj osobní bankrot dotáhl do konce. Dluhy zaplatil.

Je to příběh, který se v českém showbyznysu opakuje s nepěknou pravidelností - herci na volné noze, sezónní práce, pokušení spotřebitelských úvěrů, iluze, že příjmy budou vždy takové, jaké jsou teď. Taclík není výjimka. Je spíše příklad. Příklad toho, jak se dá z dluhové pasti dostat, pokud se člověk neschová a nezdivočí.

Co je na Taclíkově kariéře skutečně pozoruhodné, je její žánrová neuchopitelnost. Není klaďas, není záporák. Hraje podivíny, komisaře, estébáky, romantické hrdiny, historické svědky. Grandhotel vedle Ve stínu. Martin a Venuše vedle Ztraceni v Mnichově. Kriminálka Anděl vedle Krajiny ve stínu - posledně jmenovaného dramatu z roku 2020, které se věnuje kolektivní vině za nacistické zločiny.

V roce 2015 se objevil v seriálu Atentát, v roce 2017 v Lajně, v roce 2018 v historickém dramatu Dukla 61. Pohádky - Anděl Páně 2, Svatojánský věneček. Komedie Bábovky s Jiřím Langmajerem a Ondřejem Vetchým v roce 2020. Seriál Zoo, kde jeho postavu zabila vlna tsunami v Thajsku - a seriálová kolegyně Sabina Laurinová vzpomínala na „dost smutné scény“ s tím, že Taclík jí bude chybět.

Přitom sám přiznával, že by rád dělal i jiné věci než kriminálky. „Samozřejmě bych rád dělal i něco jinýho, ale jsem za tu práci vděčný.“ Vděčnost místo hořkosti - to je věta, která v českém hereckém prostředí nezní samozřejmě.

Má zvláštní způsob přípravy na role. Jednou se pro postavu v Činoherním klubu vydal do psychiatrické léčebny a trávil čas s konkrétním pacientem, aby si ho mohl vzít jako základ charakteru. Režisér mu po dvouměsíčním studiu řekl: Hotový. Tři týdny před premiérou. „Takovej majstrštyk se mi od tý doby nepovedl,“ vzpomínal v rozhlasovém rozhovoru s Janem Rosákem.

Je jedna věc, která se v rozhovorech s Taclíkem opakuje - zájem o zvony. Jako chlapec měl klíč od místního kostela v Chlumci a chodil natahovat hodiny. Pak sázel v různých místech, jestli zvony rozezvoní přesně v poledne. A jednou se dostal ke zvonu Zikmunda na Pražském hradě - nezvonilo se, jen se vyfotil. „Měl jsem strašnou chuť, ale když jsem se tam z protekce dostal, tak to by mi bylo trapný,“ vysvětloval.

Je to detail, který sedí k celkovému obrazu. Člověk, který se umí zastavit těsně před tím, než přejde hranici. Nebo ne vždy - ale postupně se to naučil. Zvony jako symbol slavení - Taclík je zvonil vždy, když se mu něco povedlo nebo měl radost ze života. Je to hezká metafora pro kariéru člověka, který prošel spoustou temných komnat a přesto si zachoval schopnost radovat se.

Dnes je dvojnásobným otcem, splácí (nebo splatil) dluhy, hraje v divadle i ve filmech. „Ty dvě malé děti, to je strašný záhul,“ přiznal s humorem, zároveň dodal, že kdybyl mladší, zvládal by je s větším elánem. Lituje jen jednoho: že si rodinu nepořídil dříve.

Je to věta člověka, který má za sebou dost. A ví, co důležité.

Marek Taclík není typický český herec. Není to sympaťák bez hran. Není to unavený stálý host talkshow. Není to ani ten tragický případ, o kterém se píše jen kvůli dluhům.

Je to herec, který přežil sám sebe - a z každé etapy si přinesl něco použitelného. Drogy přinesly pochopení mezí. Exekuce přinesly pokoru. Divadlo - a to je podstatné - mu zůstalo. Přes všechno. Přes dluhy, přes dny bez bytu, přes covidové výpadky.

Nominace na Českého lva, festival v Novém Městě nad Metují, roky po boku nejlepších českých herců - to je výsledek práce člověka, který se dostal do herectví přes kulisy, na DAMU šel napodruhé, a v Činoherním klubu musel nejprve přesvědčit nedůvěřivé kolegy, že má co nabídnout.

Má. A nabídl. A nabízí dál.

Příště, až se v pondělí večer na Nově rozezní znělka Kriminálky Anděl a Oliver Hajn vstoupí do záběru s tím svým specifickým, ne zcela vybrušeným klidem - vzpomeňte, že za tím stojí člověk, který ví, jak vypadá výslech z druhé strany. Který prošel hranicí a dostal podmínku. Který prodal byt a žil bez střechy. Který si rozezvonil zvon Zikmunda - ale nezachoval si klid jen tak.

Zachoval si ho tvrdě. Léta. A pořád pokračuje.

Zdroje: