Pavel Nový: Muž, který se třikrát vrátil

Příbramáci ho znají jako výstředníka v krátkých kalhotách. Filmový svět ho zná jako zvukaře Pepu z komedie, která se stala součástí národní paměti. Divadelní kritici ho znají jako člena Ypsilonky, který na prknech nezestárne. A lékaři z rehabilitačního centra v Kladrubech ho znají jako člověka, u nějž medicína přestala rozumět tomu, co umí lidská vůle.

Pavel Nový je v sedmdesáti sedmi letech mužem, jehož životopis vypadá jako scénář, který by žádný producent nepřijal - příliš nevěrohodný. Třikrát odmítnut na DAMU, vyučen soustružníkem, herec z povolání až po třicítce, paralyzován vzácnou chorobou, bojovník s rakovinou. A přesto - nebo právě proto - jeden z nejpřesvědčivějších herců, jaké česká kinematografie v posledních dekádách viděla.

Šumava, rok 1948. Do plzeňské porodnice přichází na svět chlapeček, který bude celý život tíhnout k přírodě, k chladné vodě a k volnosti. Pavel Nový vyrůstá v bytě uvnitř pivovaru v Železné Rudě, kde jeho otec pracuje jako sládek. Dětství v takovém prostředí nese s sebou zvláštní atmosféru - vůni sladu, chlad sklepů a přirozený kontakt se zemí, s řemeslem, s tělesností práce. Nový sám o sobě s humorem říká, že je „odkojený pivem.“

Jenže idyla má krátké trvání. Rok 1954 přinese rodině zlom, který se pak jako tichý stín táhne celým životním příběhem herce. Komunistický režim zavře otce do pracovního tábora Vojna - toho samého Vojna u Příbrami, kde byly v 50. letech internováni političtí vězni i tzv. mukli z uranových dolů. Otec si odsedí čtyři a půl roku. Rodina musí opustit pivovar, stěhuje se, chlapec Pavel tráví část dětství u babičky v Jindřichově Hradci.

Tenhle životní začátek není detail. Formuje člověka, který nebude mít přirozený respekt před autoritami, který bude vědět, že systémy selžou, ale lidé nemusejí. Který bude v sobě nosit zdravou nedůvěru ke všemu, co se tváří příliš hladce.

Babičce patří ještě jedna zmínka: prababička Nového ovládala jidiš - jazyk, jenž v Čechách téměř zmizel spolu se svými mluvčími. Pavel Nový dnes lituje, že se ho od ní nenaučil. Tahle lítost sama o sobě ledacos říká o člověku, který dokáže litovat věcí, jichž si ostatní ani nevšimnou.

Touha hrát přišla brzy. Jako třináctileté dítě se Pavel Nový objeví před kamerou ve filmu Václava Vorlíčka Kuřata na cestách - je to dětská epizoda, ale cosi se tehdy rozhodne. Po maturitě přijde první pokus dostat se na pražskou DAMU. Neúspěch. Druhý pokus. Neúspěch. Třetí pokus. Neúspěch.

Na místě jiného člověka by to byl signál změnit plány. Pavel Nový místo toho změní taktiku. Vyučí se soustružníkem, nastoupí do továrny, absolvuje vojnu. Ale nevzdá se. Herectví se k němu nakonec dostane oklikou přes oblastní divadelní scény - v roce 1969 nastoupí do Krajského divadla v Příbrami. Má jednadvacet let a je mu jedno, že Příbram není Praha.

Tahle etapa trvá sedm let, pak přijde angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Další roky na provinčních scénách, kde se herectví učí poctivě, bez pozlátka a bez zkratek. Herci, kteří prošli oblastními divadly 70. a 80. let, mají v těle cosi, co pražská absolventská linie nezná - fyzické herectví, schopnost udržet pozornost sálu i bez zvukové techniky, bez světelných triků, jen hlasem a tělem.

Filmová kariéra se rozjíždí koncem 70. let. V Baladě pro banditu ho režisér Vladimír Sís obsadí jako zamilovaného četníka Kubeše - role, která odhaluje Nového schopnost pohybovat se mezi komičnem a vážností, aniž by si protiřečil. Ve Řetězu z roku 1981 pak přijde role, která ukáže tmavší strunu: kriminálník Dolfi, záporák s rysy, v nichž není nic karikaturního. Nový nehraje zlé lidi jako karikatury - hraje je jako lidi, kteří se rozhodli špatně.

Rok 1982. Marie Poledňáková natáčí rodinnou komedii S tebou mě baví svět. Nový dostane roli zvukaře Pepy - postavy na první pohled vedlejší, na druhý pohled klíčové. Pepa je chlapák se srdcem na dlani, komický bez toho, aby byl hloupý, sympatický bez toho, aby byl slizký.

Film se stane jednou z nejsledovanějších komedií normalizační éry. Funguje dodnes, protože Poledňáková dokázala napsat postavy, které nejsou produktem své doby, ale lidskými typy. A Nový v tom šel s ní celou cestu - jeho Pepa není dobová zkratka, ale skutečný člověk z masa a kostí.

To, co odlišuje dobré herce od průměrných, je schopnost dát postavě váhu i ve chvílích, kdy scénář žádnou váhu nenabízí. Nový tuto schopnost má - proto si diváci Pepu pamatují přesněji než děj, v němž Pepa figuruje.

Osmdesátá léta jsou pro Nového produktivní, byť ne hvězdná. Hraje ve filmech ročně, ve sborech a vedlejších rolích. Zároveň buduje televizní kariéru - hlavní roli hrázného Jana Palyzy v seriálu Velké sedlo z roku 1984 a pak ve volně navazujících komediích Hynka Bočana. Velké sedlo má v době vysílání solidní sledovanost a dává Novému prostor, jaký do té doby neměl.

Rok 1989 přinese dva zásadní zlomy - jeden pro celou zemi, druhý pro Pavla Nového osobně. V roce Sametové revoluce nastoupí do pražské Ypsilonky a poprvé v životě pocítí, že je tam, kde má být.

Ypsilonka je divadlo, jež nikdy nehraje jen příběhy. Hraje způsob pohledu na svět - ironický, hravý, inteligentní, nesentimentální. Pro herce jako Pavel Nový, který celý život balancoval mezi komičnem a vážností, je to přirozené prostředí. Získá tam role, které ho naplňují: Prodaná nevěsta, Horké to někdo rád, Pygmalion.

V divadle platí jiná pravidla než ve filmu. Kamera odpouští opakování, divadelní publikum ne. Každé představení je jedinečné a neopakovatelné. Herec, který to myslí vážně, se musí pokaždé rozhodnout znovu - jakou energii do toho dnes dám, co v sobě najdu pro tuhle postavu právě teď. Nový tuto filozofii sdílí zjevně, protože v Ypsilonce zůstává přes třicet let.

Devadesátá léta přinesou ještě jednu nečekanou odbočku: Nový se stane moderátorem sportovních pořadů v televizi. Je to na první pohled zvláštní skok - od dramatických rolí k moderování. Na druhý pohled je to dokonale logické: moderátor potřebuje přirozenost před kamerou, schopnost improvizovat a fyzickou přítomnost. Nový to má vše a moderátorské angažmá mu dává nový druh kontaktu s publikem.

Konce 90. let a první dekáda nového tisíciletí přinesou Novému spolupráci, na níž lecjaký herec zapomene jako na epizodu. Jan Švankmajer - jeden z nejvýraznějších světových surrealistů a tvůrce, jenž funguje zcela mimo logiku mainstreamové kinematografie - ho obsadí ve Spiklencích slasti (1996) a pak v Otesánkovi (2000).

Spolupráce se Švankmajerem je pro herce vždy zvláštní zkušenost. Švankmajerovy filmy nevyprávějí příběhy způsobem, na nějž je divák zvyklý - pracují s obrazem, s tělesností, s archetypálními strachem a touhou. Herec v takovém prostředí nemůže spoléhat na psychologické budování postavy v tradičním smyslu. Musí být ochoten být součástí obrazu, ne jeho centrem.

Nový tuto zkušenost nikdy nevyzdvihuje jako výjimečnou - mluví o ní jako o jedné z mnoha. Ale to, že ho Švankmajer obsadil, o něčem vypovídá. Švankmajer nesází na celebrity, sází na tváře.

V roce 2006 přijde ještě jedna výjimečná spolupráce: Jiří Menzel a film Obsluhoval jsem anglického krále podle Bohumila Hrabala. Nový hraje roli generála - menší, přesnou, nezapomenutelnou. Menzel byl mistrem obsazování: věděl, kdo v záběru žije a kdo jen stojí.

Září 2007. Pavel Nový je na dovolené na Kypru. Štípne ho komár. Obyčejná věc, která se stává každý den tisícům lidí. Jenomže tenhle komár nese virus - flavivirus západonilské horečky, patogen, který v Evropě nebyl dosud příliš znám. Nový ochrnout. Přestane hýbat tělem.

Popis toho, co prožil, je lakonický a přitom děsivý: totální zánět nervové soustavy. Pro polovinu nakažených s takto těžkým průběhem je to smrtelné. Nový se dostane do kómatu - spal, jak sám říká, tři a půl měsíce. „Naštval jsem se, dostal vztek a odešel jsem do kómatu, šťasten, že odcházím,“ popisuje to s odzbrojující přímostí.

Zachránila ho kombinace okolností: kolaps nastane přímo na nemocničním pokoji v přítomnosti zdravotní sestry, která okamžitě zavolá lékaře. Rychlá resuscitace, kyslík, antibiotika. Štěstí v neštěstí.

Pět měsíců stráví v rehabilitačním centru v Kladrubech. Toto zařízení, specializované na neurorehabilitaci, je místem, kde se lidé učí znovu chodit, mluvit, fungovat. Nový odchází v dubnu 2008 - o francouzských holích, ale po svých.

A pak - protože je to Pavel Nový - se vrátí. Nejprve do divadla, pak před kameru. Lékař mu řekl, že přežil pravděpodobně díky svému fyzickému kondici. Celý život se věnoval otužování, sportu, pohybu. Tělo, které bylo zvyklé na zátěž, se dokázalo vrátit. Mysl, která nikdy nehledala výmluvy, ho nenechala vzdát.

Rok 2017. Bohdan Sláma - jeden z nejvýraznějších představitelů současné české kinematografie - natáčí Bábu z ledu. Film o třech generacích, o samotě uprostřed rodiny, o tom, že je nikdy pozdě. Ústřední mužská postava se jmenuje Broňa a je to otužilec z Vltavy - svérázný, svobodný, trochu výstřední člověk, který nesleduje hodiny a neřídí se tím, co si ostatní myslí.

Producenti Petr Oukropec a Pavel Strnad hledají pro tuto roli správného herce. Testovací scéna je vyznání lásky. Pavel Nový ji zahraje tak, jak by to žádný jiný chlap nedokázal - říkají producenti. Je obsazen.

Tato shoda je téměř příliš symbolická, než aby byla náhodná. Nový hraje Broňu jako by hrál sám sebe - ne jako by hrál postavu podle sebe vymodelovanou, ale jako by se Sláma podíval na Nového a napsal kolem něho příběh. Otužilec, který celý život chodí v kraťasech za každého počasí. Člověk, který klidně skočí do ledové Vltavy a pak se diví, proč se ostatní třesou. Muž, jenž svou svobodu nerozkřičí, ale žije ji.

Film sbírá na Českém lvu téměř vše, na co si ukáže. Nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář. A nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli - Pavel Nový konečně dostane Českého lva. Má skoro sedmdesát let. Čekal na to přes půl století aktivní herecké kariéry.

Na galavečeru je klidný. Nepůsobí dojmem člověka, který si konečně bere, co mu patří. Spíše člověka, který je rád, že film vznikl, a cena je příjemný bonus.

Červen 2022. Na tiskové konferenci k muzikálu Vánoční zázrak se Pavel Nový objeví s čerstvou ránou za levým uchem. Novináři se ptají. Herec odpoví přímo, jak je u něj zvykem: „Dnes jsem se dozvěděl, že je to rakovina. Tak mi držte palce.“

Tuhle větu říká bez dramatizace, bez patosu. S tím samým nadhledem, s nímž kdysi mluvil o kómatu a paralýze. „Mám se kvůli tomu posrat? Medicína dělá mílové kroky vpřed, tak na ně spoléhám,“ dodá.

Je to buď neobyčejná statečnost, nebo neobyčejná moudrost - nebo obojí najednou, protože ty dvě věci jsou si příbuzné. Nový odmítá dát nemoci moc nad sebou tím, že by ji zahrnoval pozorností. Neznamená to, že ji ignoruje. Znamená to, že ji nezveličuje.

Tenhle postoj k životu - který filosof by možná nazval stoickým, ale Nový by pravděpodobně řekl prostě „normální“ - se táhne celým jeho veřejným vystupováním. Rodiče zavřeni do tábora? Přežije se. Tři odmítnutí na DAMU? Přejde se. Ochrnout po komářím štípnutí? Rozcvičí se. Rakovina? Uvidíme.

Pavel Nový není herec, který by se snažil o nesmrtelnost. Nehraje velká gesta, nevyhledává kontroverze, nepublikuje na sociálních sítích manifesty o smyslu umění. Dělá svou práci - v divadle, ve filmu, v televizi - a pak si jde zaplavat do studené vody.

A přitom zanechal stopu, která je hlubší než mnohé cílené pokusy o odkaz. Zvukař Pepa z S tebou mě baví svět je pro celé generace Čechů tváří jisté dobroty bez přetvářky. Broňa z Báby z ledu je obrazem toho, co může starý člověk být - ne dementní, ne neviditelný, ale živý, zamilovatelný, potřebný. A desítky vedlejších rolí, záporáků, výstředníků a komediálních postav tvoří dohromady portrét herce, který nikdy nepovažoval žádnou roli za příliš malou.

Existuje jeden detail, který se v životopise Nového opakuje: celý život chodil v Příbrami - a nejen tam - v krátkých kalhotách za každého počasí. Lidem, kteří se nad tím podivovali, odpovídal jednoduše: je mu dobře. Nevysvětloval, neospravedlňoval se, nekonvertoval nikoho na svou víru.

To je snad nejpřesnější portrét člověka, jaký si lze představit: dělá, co mu dělá dobře, a netráví čas tím, aby to ostatním vysvětloval.

V sedmdesáti sedmi letech hraje dál. Padá - jak sám přiznává - třikrát denně, protože nemoc zanechala stopy na rovnováze. Vstává. Jde na jeviště. Skočí do studené vody.

Zdroje: