Muž, kterého poznáte po prvních slovech: příběh Luďka Soboty

Byl rok 1968 a Jan Schmid hledal herce pro svou libereckou Ypsilonku. Tehdy narazil na mladíka, který na DAMU profesorům nejdřív tvrdil, že dramatické role hrát neumí - a pak je samozřejmě zahrál výborně, protože jinak by ho ke zkouškám nepustili. Jenže jeho pravé já bylo jinde: v improvizaci, ve slovních hříčkách, v monolozích, které vznikaly téměř z ničeho. Jednoho večera ho Schmid prostě poslal na jeviště se slovy, ať tam jde a něco říká. Sobota začal vyprávět vlastní životopis. Publikum se smálo. Z náhody se stal styl - a styl přetrval více než půl století.

Luděk Sobota, narozený 27. května 1943 na pražském Žižkově, patří k těm hercům, jejichž jméno si divák okamžitě spojí s konkrétním obrazem: nesmělý, lehce zmatkující muž, jehož slova vycházejí trochu koktavě, ale o to přesněji míří na smíchový nerv. To není náhoda ani pouhá fyzická charakteristika - je to výsledek vědomé umělecké práce, která začala na průmyslové škole, prošla DAMU, Ypsilonkou, Semaforem a přes filmová ateliéry dospěla až na televizní obrazovky 21. století.

Sobota chtěl být hercem od chvíle, kdy mu spolužáci začali tleskat za historky, které vyprávěl o přestávkách. Učitelka ho tehdy nechávala mluvit záměrně - třída se aspoň uklidnila. Rodiče měli jiné plány: nastoupil na dopravní průmyslovku. Práce na dráze ho ale nikdy nelákala. Na pražskou DAMU se dostal až na druhý pokus, absolvoval v roce 1966 a hned od počátku věděl, že chce dělat komiku, nikoli charakterní role. Sám o sobě říkal, že by raději studoval vysokou školu smíchu - jenže taková instituce neexistovala, takže musel absolvovat tu skutečnou.

Začínal v ústeckém kulturním domě, pak přešel do tzv. Kladivadla. Teprve příchod do Ypsilonky v roce 1968 znamenal skutečný průlom. Jan Schmid vedl soubor na principu kolektivní improvizace - herci nebyli jen vykonavateli textu, ale spolutvůrci každého představení. Právě toto prostředí Sobotovi vyhovovalo nejvíc. Rozvíjel tam princip improvizovaných monologů, hrál si se slovy, vytvářel přesmyčky a asociace, budoval postavu muže, který se v životě trochu ztrácí, ale pořád drží hlavu nad vodou.

V Liberci si ho všimli Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák a nabídli mu hlavní roli ve svém filmu - přestože Smoljak byl proti jeho obsazení od začátku. Sobotův improvizační styl mu připadal nevhodný pro precizně vystavěný text. Prosadil si ho režisér Oldřich Lipský. A Smoljak mu po premiéře řekl přímo do očí, že mu výkonem celý film zkazil.

Film měl název Jáchyme, hoď ho do stroje!

Komedie z roku 1974 se stala okamžitě populární a dodnes patří mezi nejsledovanější česká filmová díla. Sobota v ní hraje automechanika Františka Koudelku - muže s dobrým srdcem, ale nesmírnou schopností zamotávat jednoduché situace. Byl to přesný obraz jisté části tehdejší české mentality: člověk, který se snaží, který chce správně, ale systém - a vlastní povaha - mu to pořád trochu hatí.

Souhra s ostatními herci fungovala přirozeně. Jeden z nejslavnějších momentů celého filmu - scéna v tělocvičně juda - vznikl naprostou náhodou: Sobota nechtěně povalil trenéra, pak mu zmatené podával ruku. Oba herci zaimprovisovali, Lipský záběr ponechal. Dnes se o něm píše jako o jedné z nejhezčích improvizovaných scén české kinematografie.

Sobota byl za natáčení zařazen do nejnižší platové kategorie pro začínající herce. Celkový honorář činil zhruba dvanáct tisíc tehdejších korun. Film diváci milují dodnes.

Po úspěchu Jáchyma přicházely další komedie v rychlém sledu. Zítra to roztočíme, drahoušku! (1976), Jen ho nechte, ať se bojí (1978), Co je doma, to se počítá, pánové… (1980). Sobota se v každém z těchto filmů pohyboval ve svém charakteristickém rejstříku - a diváci ho v tom vítali. Hlášky z těchto snímků se dostaly do obecného povědomí tak hluboce, že je cituje i generace, která filmy viděla poprvé na YouTubu.

Zatímco na filmová plátna přicházely komedie jedna za druhou, divadelní kariéra Soboty probíhala souběžně a s neméně velkou intenzitou. V roce 1973 přestoupil z Ypsilonky do pražského Semaforu, kde tehdy působil Miloslav Šimek. Ten po smrti svého dlouholetého partnera Jiřího Grossmanna hledal nového jevištního společníka a zdrcený uvažoval o tom, že s divadlem skončí úplně. Sobotův příchod vše změnil.

Šimek, tehdy hvězda Semaforu s jasně vypracovaným stylem ostrovtipného intelektuála, a Sobota, improvizátor s talentem pro rozjívené asociace a zdánlivou zmateností - tato dvojice fungovala dokonale. Poučující pedagog a roztržitý žák. Brzy k nim přistoupil i Petr Nárožný, tehdy spíše konferenciér, který v trojici přijal roli cholerického inspicienta, jemuž se představení soustavně rozpadá. Vznikla tak trojice, jež okamžitě získala věrné obecenstvo a v české zábavě obsadila místo, které se dodnes nepodařilo zaplnit ničím srovnatelným.

Scénky trojice Šimek-Sobota-Nárožný vznikaly na principu propracované, ale zdánlivě spontánní komiky. Šimek dodával intelektuální rámec, Nárožný nervózní energii, Sobota absurdní asociace a dokonale načasovaný zmatek. Výsledkem byly výstupy jako Kurz první pomoci, Nad dopisy diváků nebo Výměna bytu, které se staly součástí zlatého fondu české zábavy. Nahrávky z tohoto období vydal Supraphon opakovaně - vždy s úspěchem.

Vydavatelská producentka Supraphonu Naďa Dvorská vzpomínala, jak si Sobotu pamatuje ještě z konce šedesátých let v Ypsilonce: jako herce, který zářil mezi kolegy díky tvořivému principu improvizace. Přenos takto inspirovaného herectví do zcela nového společenství, v němž se Sobotova metoda sešla se Šimkovou brilantní schopností okamžité reakce na nečekané otázky z publika, byl podle ní mimořádnou uměleckou událostí.

Nárožný v roce 1980 přešel do Činoherního klubu. Šimek a Sobota pokračovali ve dvojici až do roku 1990, kdy Šimek Semafor opustil. Jejich společná práce - Návštěvní dny, dialogy, divadelní komedie - zanechala stopu, která přetrvala.

Po roce 1989 přišel zlom, který Sobota nečekal. Česká zábavní scéna se proměnila, divácký vkus se roztříštil, televize začala sázet na jiné formáty. Sobota natočil dva filmy - Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) a Nebát se a nakrást (1999) - které u kritiky ani diváků příliš nezabodovaly. Jeho hvězda začala pohasínat.

Vedl tehdy vlastní Směšné divadlo se stálou scénou v Praze na náměstí I. P. Pavlova, kde byl zároveň hercem, režisérem i autorem. Hrála tam i jeho druhá manželka Adriana. Bylo to divadlo jako životní projekt. V roce 2008 ale zkrachovalo. Sobota sám to komentoval prostě: Vlastní divadlo chce hodně práce a peněz. Dneska na to není ta správná dobrá doba.

Toto období bylo pro Sobotu osobně těžké. Sám přiznal, že trpí celoživotní žaludeční neurózou a že herectví na jeho nervy nikdy dobré nebylo. Introvert, který se musel vždy přemáhat, aby přišel před publikum - takový paradox skrývá ta velká komická kariéra. Přitom byl výsledek vždy přesvědčivý: na jevišti vypadal jako někdo, kdo je tam naprosto přirozeně.

Změna přišla nečekaně a z nečekané strany. Když scenárista Jan Prušinovský připravoval seriál Okresní přebor, měl o postavě předsedy vesnického fotbalového oddílu velmi jasnou představu. Václav Orel měl vypadat přesně jako Sobota. Televize Nova ale o Sobotovi pochybovala - herec, jehož kariéra vypadala uzavřeně, komikem zasazený do škatulky přitroublých popletek. Prušinovský si svou volbu prosadil.

Udělal dobře.

Václav Orel byl totiž jiný typ postavy, než jaké Sobota hrával dřív. Zapšklý, hrdý na svou minulost ligového brankáře, v podstatě tragikomická figura uprostřed vesnického absurdna. Sobota ukázal, že komika neznamená jen smích - může znamenat také hořkost, ironii a melancholii. Seriál měl obrovský úspěch, Sobota byl náhle znovu viditelný a tentokrát v jiném světle.

Sám o roli řekl: byl to pro něj průkaz, že mu dramatičtější role problém nedělají, ale že ke komice prostě tíhne celou svou přirozeností. Ale když po mně chtěl režisér Prušinovský vážnější roli, tak jsem ji zahrál, poznamenal s typickým nadhledem.

Role Václava Orla si zopakoval ve filmovém prequelu Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka (2012). Přišly i role ve fantasy seriálu Neviditelní, v rodinné komedii Mazalové nebo epizodní vystoupení v Doktoru Martinovi. A pak byl tu ještě Pankrác - hlas detektiva v počítačové herní sérii Polda, která vznikala od roku 1998. Sobota daboval tuto postavu v šesti dílech; fanoušci hry ho na internetu dodnes citují.

Poslední větší filmová role přišla v roce 2022 ve snímku Stáří není pro sraby, kde si zahrál po boku Jiřího Krampola, Rudolfa Hrušínského nebo Jana Přeučila. Název byl v jistém smyslu programový.

Dnes je Luďku Sobotovi třiaosmdesát let. V květnu 2026 slavil narozeniny v kruhu nejbližších a od manželky dostal dárek, který ho potěšil. Bydlí na Malvazinkách v prvorepublikové vile, kousek od baru, který provozuje syn Ladislav. Právě tam chodí herec posedět, vypít skleničku vína, popovídat se s kamarády.

Manželka Adriana - s níž je Sobota spolu téměř pětačtyřicet let, a která je o dvacet let mladší - o jeho současném stavu mluví klidně a s nadhledem: daří se mu dobře, chodí na procházky, čte, sem tam si něco píše. Do šuplíku. Bez plánů na publikaci. To, co jsem chtěl, jsem už napsal a to, co jsem řekl, jsem řekl, citovala jeho slova.

Zpátky před kameru nebo na jeviště se prý vrátit neplánuje, ale nevylučuje to. Podmínka je jasná: muselo by to být opravdu něco zajímavého. Nabídky přicházejí, herec je odmítá. Je dokola totéž, to mě nebaví, říká. Zároveň ale přiznává, že ho lidé na ulici zdraví víc než dřív. Asi vidí, že jsem už starej a brzo nebudu, komentuje to se suchým humorem, který ho provázel celou kariérou.

Se stářím se vypořádává podobně jako s vším ostatním - s nadhledem, ale bez zbytečného optimismu. Musel se vzdát tenisu, který miloval. Přibývá pomalosti. Dcery nemá, má dva syny - Roberta z prvního manželství s Janou Sobotovou a Ladislava z druhého. V roce 2017 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.

Celoživotní žaludeční neuróza stále trvá. Herectví na nervy dobré nebylo - ale přesto ho dělal více než padesát let.

Je jeden zvláštní paradox v Sobotově kariéře: jeho největší komická zbraň - onen charakteristický zadrhávající, koktavý, chvilku hledající projev - není přirozená vada řeči. Je to vědomá stylizace, kterou dotáhl k dokonalosti. Sám to formuloval lakonicky: Já toho koktu beru jako svůj životní úděl.

V tom je obsaženo víc, než se zdá. Komik, který koktá, nutí diváka čekat. Vytváří napětí. Slovo přichází o vteřinu pozdě a právě tato vteřina je místem, kde vzniká smích. Sobota na to přišel intuitivně v Ypsilonce a pak to celý život piloval. Funguje to proto, že koktající postava nevypadá chytře - a pak vás překvapí. Nebo nevyklopí pointu, ale absurdní asociaci. Nebo se prostě ztratí v boční větě a vrátí se odněkud, odkud jste ho nečekali.

Tento styl nebyl v české komedii bez předchůdců. Vlasta Burian byl mistrem improvizace a fyzické komiky. Duo Šimek-Grossmann pracovalo s intelektuální přesností. Sobota přinesl něco jiného: autorský komismus vycházející zevnitř, z vlastních textů, z vlastní osobnosti, z vědomě budované masky, která se po čase stala druhou přirozeností.

To je také důvod, proč jeho postavy poznáte po prvních slovech - bez pohledu na titulky, bez kontextu. Hlás Soboty je nenapodobitelný nikoli proto, že by byl fyzicky výjimečný, ale proto, že za ním stojí čtyřicet let precizní práce na jedné přesně definované komické figurě.

Rok 2023 přinesl setkání, o němž psaly téměř všechny české noviny: Luděk Sobota a Marta Vančurová se poprvé za devětačtyřicet let setkali na jedné akci. Malá zpráva, velký symbolický náboj. Sobota a Vančurová spolu točili v sedmdesátých letech - a setkání po tak dlouhé době připomnělo, jak velký časový oblouk za sebou tato generace herců táhne.

Ve stejném roce Sobota v rozhovoru prohlásil, že on a jeho generace byli poslední mušketýři humoru. Bylo to řečeno bez sentimentu, spíš jako prostá konstatace. Šimek zemřel v roce 2009. Grossmann dávno předtím. Jiří Wimmer v roce 2000 při tragické nehodě. Jan Schmid, učitel z Ypsilonky, odešel také.

Nárožný, nyní čtyřiaosmdesátiletý, si v roce 2024 zlomil stehenní kost. Po devíti měsících rehabilitace se sice vrátil před diváky, ale k hraní se vrátit neplánuje.

Sobota zůstává. Tiše, v pozadí, s vínečkem v baru u domu, s knihou, se zápisky do šuplíku. Generace, která mu tleskalas sedmdesátých letách v přeplněných kinosálech, dnes sama dosahuje důchodového věku. A přesto - nebo právě proto - se k jeho filmům vrací. Jáchyme, hoď ho do stroje! se na českých televizích opakuje pravidelně a pokaždé má slušnou sledovanost.

Je otázka, co vlastně Luděk Sobota české komedii dal. Odpověď není jednoduchá, protože jeho přínos leží na hranici, která se špatně popisuje: dal jí konkrétní typ. Typ zmateného, nesmělého, dobrého člověka, který se zaplete a nevypadne z toho elegantně - ale přesto přežije a přesto se vám stane blízkým. Tento typ existoval v české komedii i před Sobotou, ale Sobota ho personifikoval tak přesně a tak dlouho, že dnes je s ním synonymní.

Není to komika nadřazenosti - divák se u Soboty nesmál chytrý hloupému. Je to komika rozpoznání: smál se někomu, kdo byl trochu jako on sám. Trochu bezradný, trochu zamotaný, ale pořád v tom.

Tohle se nedá jednoduše nahradit. A proto, když manželka Adriana říká, že se Luděk od hraní odmlčel a nevím, jestli se vrátí, není to smutná zpráva o konci kariéry. Je to prostě zpráva o tom, že člověk, který celý život vydával energii, si teď konečně sedl a drží se té energie, která mu zbyla.

Osmdesát tři let. Prochází se pomaloučku jako dědoušek. Čte. Píše do šuplíku. A v synově baru si dá vínečko.

Je to v pořádku.

Zdroje: