Nataša Gollová: Ikona, která tropila hlouposti

Představte si Brno na počátku 20. století, město plné průmyslu a kultury, kde se 27. února 1912 narodila Nataša Hodáčová do rodiny, která by mohla inspirovat romány o aristokracii. Její otec, František Xaver Hodáč, byl nejen úspěšným právníkem a politikem, ale i blízkým spolupracovníkem prezidenta Masaryka, což rodině zajišťovalo postavení v nejvyšších kruzích společnosti. Matka Adéla, provdaná Hodáčová, poskytovala domov plný stability, zatímco dědeček Jaroslav Goll, slavný historik, inspiroval Natašu k přijetí pseudonymu, který se stal jejím uměleckým jménem. Nataša vyrůstala v přepychu, navštěvovala nejlepší školy v Praze i v Anglii, kde se naučila plynně hovořit čtyřmi světovými jazyky a jezdit na koni jako pravá lady.

Ale bohatství a konvence ji nelákaly tak jako světla ramp. Už jako dítě fascinovala Natašu divadelní scéna – tajně navštěvovala představení a snila o rolích, které by jí umožnily uniknout z přísného rodinného prostředí. Po maturitě na gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze se zapsala na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, ale studium brzy opustila. Místo toho se vrhla do soukromých lekcí tance u Jelizavety Nikolské a Jarmily Kröschlové, s nimiž dokonce vystupovala v Paříži. Herectví studovala pod vedením Karla Dostala a Jiřího Frejky, což jí otevřelo dveře k profesionální kariéře. Její první kroky na prknech vedly do Českého divadla v Olomouci, kde strávila sezóny 1932–1934, následně do Slovenského národního divadla v Bratislavě (1934–1935) a konečně do Vinohradského divadla v Praze (1935–1945), kde se stala stálou členkou souboru.

Tady se Nataša projevila jako všestranná umělkyně – zpočátku hrála lyrické a vážné role, jako Ofélie v Hamletovi, Hilda v Stavitelovi Solnessovi nebo Olivia ve Večeru tříkrálovém. Její elegance a přirozený půvab ji předurčovaly k postavám princezen a romantických hrdinek, ale brzy objevila svůj komediální talent, který ji katapultoval do filmového světa.

Třicátá léta byla pro Natašu Gollovou jako z hollywoodského snu, jen s českým nádechem. Její filmový debut přišel v roce 1932 v komedii Martina Friče Kantor Ideál, kde si zahrála malou roli septimánky – jen jednu větu, ale dost na to, aby upoutala pozornost. Brzy následovaly větší příležitosti: v roce 1935 hrála Evu v Bezdětné, pak Jiřinu Bártlovou v Příkladech táhnou (1939). Ale skutečný průlom přišel s crazy komediemi, kde excelovala po boku Oldřicha Nového.

Kdo by zapomněl na nestárnoucí Eva tropí hlouposti (1939), kde Nataša jako Eva Norová tropila šílenosti v mužském převleku, což diváky rozesmávalo po celé republice? Tento film, natočený Martinem Fričem, se stal kultovním díky jejímu vtipu a šarmu. Stejně tak Kristian (1939), kde hrála s Novým v rolích plných nedorozumění a romantiky. Pokračovala v Katakombách (1940), Pohádce máje (1940), Roztomilém člověku (1941) a Hotelu Modrá hvězda (1941), kde její postavy vždy zářily elegancí a humorem. V roce 1941 získala Národní cenu za výkony v několika filmech, včetně Hotel Modrá hvězda a Pohádka máje.

Během protektorátu se objevila i v německém filmu Komm zu mir zurück (1944) pod jménem Ada Goll, což později přispělo k poválečným spekulacím. Její filmografie z té doby zahrnuje i Rukavičku (1941) a další komedie, kde se stala ikonou českého filmu, srovnávanou s Lídou Baarovou či Adinou Mandlovou. Ale za kamerami se skrývaly osobní bouře, které brzy změnily její osud.

Druhá světová válka přinesla do života Nataši Gollové chaos, který překonal jakýkoli filmový scénář. Její rodina trpěla – otec František Hodáč byl zatčen gestapem a zemřel v roce 1943 v pankrácké věznici. Nataša sama čelila osobním dramatům: její románky byly stejně bouřlivé jako její role. První velká láska přišla v Paříži v roce 1932 s rumunským básníkem Tristanem Tzarou, dadaistou o šestnáct let starším, ale vztah skončil rychle. Poté tříletý poměr s hercem Františkem Vnoučkem, který se ukázal jako homosexuál a žárlivý tyran.

Nejkontroverznější byl vztah s Němcem Willym Söhnelem, dohlížejícím na český film v Barrandově a členem NSDAP. Tento krátký románek během války ji po osvobození označil za kolaborantku, přestože Söhnel měl i milenku Adinu Mandlovou. Nataša čelila obviněním, ale byla osvobozena díky svým činům: rozšiřovala protinacistické letáky, zprostředkovávala styky s partyzány a v květnu 1945 dobrovolně odjela do Terezína ošetřovat vězně během epidemie tyfu. Tam se sama nakazila tyfem a svrabem, bojovala o život půl roku a unikla smrti jen o vlásek. Tyto hrdinské činy pomohly očistit její jméno, ale stigma zůstalo.

Po válce se Natašin život zkomplikoval ještě víc. Obvinění z kolaborace vedla k šestileté přestávce ve filmech, přestože byla oficiálně osvobozena. V roce 1947 se provdala za divadelního režiséra Karla Konstantina, s nímž žila až do jeho smrti v roce 1961. Manželství bylo spíš útěkem před samotou – Konstantin byl alkoholik a Nataša se postupně také propadla do závislosti. Spolu pracovali v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (1947–1950), pak v Praze v divadle Na Fidlovačce (1952–1953), ABC (1955–1962) a Městských divadlech pražských (1962–1971), odkud odešla do důchodu kvůli nemocem.

Filmový návrat přišel v roce 1951 díky Janu Werichovi, který ji obsadil jako Sirael v Císařově pekaři a Pekařově císaři – historické veselohře Martina Friče. Poté hrála v Punťovi a čtyřlístku, Kudy kam?, Fantomu Morrisvillu, Spalovači mrtvol a v roce 1974 v komedii Drahé tety a já režiséra Zdeňka Podskalského, kde už bojovala s alkoholismem. Televizní role zahrnovaly seriály jako Rodina Bláhova, Hříšní lidé města pražského, Sňatky z rozumu, Dnes v jednom domě a Sanitka. Její poslední filmovou rolí byla Anička v Konečné stanici (1981).

V divadle se věnovala komediálním charakterovým rolím: paní Savage v Zvláštní paní Savageové, Güllwentová v Třech dámách s pistolí nebo Edna v Křehké rovnováze. Rádio ji znalo z Čiřikí a dalších pořadů. Ale osobní život upadal: po Konstantinové smrti žila sama, pořádala večírky s kolegy, ale propadala depresi.

Osmdesátá léta přinesla Nataše Gollové těžké časy. Postupující artritida ji přikovala na berle, katarakty ji oslepily a alkoholismus zhoršil zdraví. Přestěhovala se do domova důchodců v pražské Krči, kde žila v chudobě a izolaci, zapomenutá veřejností. Zemřela 29. října 1988 ve věku 76 let, opuštěná a nemocná. Její příběh inspiroval monografie Aleše Cibulky, které mapují její krátkou, ale oslnivou kariéru plnou úspěchů i tragédií.

Její dědictví žije v klasických filmech, které dodnes baví diváky humorem a elegancí. Nataša Gollová nebyla jen herečkou – byla symbolem doby, kde se mísily sláva, láska a bolest.