Článek
Nataša Gollová, dívka z nóbl rodiny, která v Terezíně ošetřovala vězně
Přebrat kamarádce chlapce se nedělá. I když to zase není nic tak výjimečného. Kamarádství tím obvykle utrpí smrtelnou ránu a z dívek se stanou sokyně. Jenže když je oním „přebraným“ mužem Wilhelm Söhnel, ředitel Barrandovských ateliérů, a ženou, které byl dotyčný „přebrán“ Adina Mandlová, je to situace do jisté míry prekérní.
Ve stínu hákového kříže, kdy nacistická mašinérie jede na plné obrátky, se rozpad kamarádství dvou hereček kvůli chlapovi může jevit jako bezvýznamná prkotina. Tou úspěšnější na poli milostném byla další hvězda prvorepublikového a protektorátního filmu Nataša Gollová a za svůj „úlovek“ málem zaplatila životem.
Holčička narozená do význačné a movité rodiny dostala jméno Nataša podle hrdinky knihy Vojna a Mír. Těhotná maminka údajně četla Tolstého knihu a výběr jmen byl tímto ukončen. Co na to říkal tatínek holčičky, pokud k tomu měl vůbec možnost něco podotknout, se neví.
Jako by výběr křestního jména nestačil, změnila si i příjmení. Z Hodáčové se stala Gollová. Otec právník, poslanec a příznivec Masaryka, zatímco dědeček z druhé strany byl slavný historik Jaroslav Goll. Studia na nejlepších školách doma i v Anglii byla pro dceru z takové rodiny samozřejmostí. Stejně jako znalost čtyř světových jazyků a jízda na koni.
Už jako mladou ji lákalo divadlo. Studovala sice soukromě herectví a tanec, ale než se dostala na divadelní prkna, střihla si maličkou roli o jedné větě ve filmu Kantor Ideál.
Teprve ve dvojici s Oldřichem Novým v komediích Kristián a Eva tropí hlouposti se stala skutečně slavnou a mohla se směle měřit s hvězdami typu Mandlová nebo Baarová.
Za jejího pobytu v Paříži jí zlomil srdce otec dadaismu Tristan Tzara. I když vztah vydržel jen pár měsíců, zůstal její láskou po celý život.
Od roku 1934 hrála v olomouckém divadle, poté v Bratislavě a roku 1935 přesídlila do Prahy.
Když v roce 1940 dostala nabídku do německého filmu „Vrať se ke mně zpět“, možnost odmítnout a riskovat koncentrák zavrhla. Byl to její jediný německý film, ve kterém hrála. Ale na obvinění z kolaborace s nacisty to stačilo.
V květnu 1945 odjela jako dobrovolnice do internačního tábora Terezín, aby pomáhala ošetřovat vězně. Pokud v tom byla i snaha napravit si pošramocenou reputaci z lásky k muži německého původu, neměla valného účinku. Nakazila se tyfem a poté svrabem. Půl roku bojovala o život a smrti unikla jen o vlásek. K morální rehabilitaci jí to ovšem nepomohlo.
Po uzdravení zjistila, že ji sice z Vinohradského divadla vyhodili, ale obvinění z kolaborace bylo staženo, protože za války zprostředkovávala styk s partyzány a rozšiřovala protinacistické letáky. Ironií bylo, že Willy coby vlivná osoba, která zachránila od koncentráku a poprav mnoho Čechů, byl odměněn čestným občanstvím, zatímco jeho milá Nataša stanula před soudem jako kolaborantka.
Krásná a pořád ještě slavná Nataša měla, pokud jde o volbu mužů, prostě smůlu. Tristan Tzara byl daleko. Willy odešel, a tak se zamilovala do kolegy z divadla Františka Vnoučka. Kovaného komunisty, opilce a homosexuála. Vydržela jeho tyranii přes tři roky. S malířem Šímou to bylo spíše kamarádství.
V roce 1947 získala angažmá v Českých Budějovicích. V Jihočeském divadle řediteloval Karel Konstantin, který se stal jejím posledním manželem. Jako těžký alkoholik měl na Natašu zhoubný vliv, a tak pili ve dvou. Z kdysi nádherné filmové hvězdy se stala šedivá stařena závislá na své denní dávce alkoholu.
Po návratu do Prahy a smrti manžela v roce 1962 si zahrála v několika filmech, ale také musela podstoupit opakované operace kyčlí. Docházely peníze, přátelé už došli dávno. Zemřela ve spánku 29. října 1988. Bylo jí sedmdesát šest let.
Zdroje:
