Článek
Praha se probouzí k životu v dubnu 1938, kdy se v obyčejné rodině narodí chlapec, který si nikdy nemyslel, že jednoho dne bude králem českých komedií. Petr Nárožný, syn obyčejných pražských rodičů, roste v době, kdy svět kolem něj drnčí válkou. Ještě jako malý kluk, sotva pětiletý, ho rodina odváží do Německa, kde se schovávají před chaosem druhé světové války. Tam, uprostřed cizí země, zažívá první hrůzy života: sirény protiletecké obrany, dunění bomb spojeneckých letadel a strach, který se vryje do dětské duše jako neviditelná jizva. „Ty bombardování, to bylo něco strašlivého,“ vzpomíná si později v rozhovorech, když se ptá na ty dny, které ho naučily, že smích je nejlepší štít proti temnotě. V Německu se naučil mluvit plynule německy, což mu později poslouží v dabingu a v rolích, kde musel ztělesnit autoritářské postavy s cizím přízvukem. Ale válka končí, rodina se vrací do Prahy a malý Petr objevuje svět divadla nečekaným způsobem.
Už jako chlapec se nechal strhnout kouzlem ochotnického divadla v Osvětové besedě, kde se poprvé objevil na jevišti. Nebyl to klasický sen o slávě – spíš zvědavost, která ho táhla mezi loutky a kostýmy. „Chtěl jsem být lékařem, ne hercem,“ říká často s úsměvem, který skrývá touhu po něčem větším. Rodiče, kteří viděli v něm spíš praktického člověka, ho tlačí do reálnějšího světa. Po jedenáctiletce se zapisuje na Fakultu architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v Praze. Studium probíhá dálkově, protože život v padesátých letech není jen o knihách – je o přežití v socialistickém Československu, kde se mísí ideologie s každodenními starostmi. V roce 1968, ve stejném roce, kdy se země otřásá Pražským jarem, Petr Nárožný získává titul inženýra. Je to čas, kdy se zdá, že svět se mění, ale pro něj to znamená nový začátek. Spolužákem mu je Pavel Bobek, budoucí herec, s nímž sdílí nejen lavice, ale i pozdější spolupráci na stavbách. Stavebnictví ho baví, je to stabilní, logické – přesně jako on sám. Ale osud má jiné plány.
Léta 1968 se pro Petra Nárožného stávají křižovatkou. Stejně jako desítky tisíc mladých lidí se zapojuje do osvěžujícího větru Pražského jara, ale záhy přichází invaze a s ní zklamání. V této době se objevuje na koncertech skupiny Rangers, tehdejšího hitparádního fenoménu, kde začíná moderovat vystoupení. Nejprve to je jen poloprofesionální záležitost – uvádět písně, bavit mezi nimi diváky. Ale Petr Nárožný, s jeho přirozenou energií a smyslem pro pointu, rychle přitahuje pozornost. Spolupracuje s Michalem Pavlatou, hercem, který ho táhne do světa zábavy. Na jedné z prvních desek Rangers je jeho hlas zachycený v introdukcích, plný nadšení a improvizace. „Nemohl jsem být nudný, musel jsem je bavit,“ popisuje ty časy. Rangers, známí jako Plavci, jsou symbolem lehké muziky v těžkých dobách, a Petr Nárožný se stává jejich tváří – konferenciérem, který mezi písněmi vypráví vtipy a anekdoty. Je to první krok k profesionálnímu humoru, kde se učí načasování, které později definuje jeho kariéru. Ale moderování není konec – je to most k divadlu.
Rok 1973 přináší rozhodující změnu. Miloslav Šimek, legenda českého kabaretu, hledá nové partnery po smrti Jiřího Grossmanna. V Semaforu, ikoničném divadle na pražském Smíchově, potřebuje někoho, kdo dokáže udržet tempo komických scén. Petr Nárožný, tehdy ještě neznámý inženýr s mikrofónem v ruce, je pozván na zkoušku. „Šimek mě viděl v akci u Rangers a řekl: ‚To je náš chlap,‘“ vzpomíná si. Tak začíná éra v Semaforu, kde se spojí s Luďkem Sobotou – dvojicí, která se stane synonymem pro lidový humor. Osm let, od 1973 do 1980, patří Nárožnýmu scéna Semaforu. Jejich výstupy nejsou vysoké umění, ale mají kouzlo prostoty: Sobota a Nárožný jako dva blázni, kteří utahují si z autorit, politiky a každodenních absurdit. „Byl jsem ten méně chytrý, ale to mi nevadilo,“ směje se dnes. S Šimkem tvoří trojici, která plní sály – jejich show jsou plné improvizací, kde se mísí slzy smíchu s lehkou kritiku systému. Semafor je pro Petra Nárožného škola života: učí se, jak z malé hlášky udělat velký efekt, jak číst publikum a jak přežít v divadle, kde se hranice mezi rolí a realitou stírá. Ale Semafor není jen o smíchu – je to i o přátelství. S Luďkem Sobotou si vážou do konce života, a právě zde se rodí první filmové příležitosti.
Filmový svět na Petra Nárožného čeká jen rok po vstupu do Semaforu. V roce 1974 debutuje v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! v režii Oldřicha Lipského, jedné z nejslavnějších českých filmových parodií. Jeho role závodníka Volejníka je malá, ale nezapomenutelná: cholerický, grimasující typ, který na plátně exploduje energií. „Přišel jsem s nápady, jak roli oživit,“ říká o svém přístupu, kde improvizace a fyzická komika převáží nad scénářem. Film je hitem, a Nárožný rychle následuje dalšími rolmi. Rok 1975 přináší Páni kluci, kde hraje řídícího – postavu, kterou miluje dodnes jako jedinou, na kterou je opravdu hrdý. „V tom filmu je všechno: humor, přátelství, nostalgie,“ komentuje. Je to éra, kdy české komedie kvete – socialistické Československo potřebuje únik, a Nárožný ho poskytuje. V Marečku, podejte mi pero! (1976) ztělesňuje Ing. Týfu, pedantského úředníka, jehož cholerik najde ozvěnu v každém divákovi, který zažil úřad. „Ty role byly o nás všech – o tom, jak se smát svým šéfům,“ vysvětluje.
Osmdesátá léta jsou pro Petra Nárožného zlatou érou. Filmová kariéra exploduje: S čerty nejsou žerty (1984), kde dává hlas postavám plným diabolských triků, nebo Ten svetr si nesvlíkej (1981) s Ivou Janžurovou, kde se ukazuje v romanticko-komickém světle. Ale největší slávu mu přináší „šéfovský cyklus“ režiséra Hynka Bočana: Šéfe, to je věc! (1982), Šéfe, jdeme na to! (1984), Šéfe, vrať se! (1985) a další. V nich hraje Pepana, věčného peprníka, který řídí svůj malý chaos s neúnavnou vervou. „Pepan byl můj alter ego – vždycky naštvaný, ale v srdci dobrý,“ popisuje. Tyto filmy jsou dodnes citovány, jejich hlášky jako „Šéfe, to je věc!“ se staly součástí české kultury. Nárožný v nich spojuje fyzickou komiku s timingem, který je čistě jeho: grimasy, které říkají víc než slova, a energie, která plní plátno. Parallelně natáčí televizní seriály – Sanitka (1984) jako garážmistr, Škola za školou (1981) jako učitel. Je všude: v pohádkách jako Nesmrtelná teta (1993) nebo Kouzelný měšec (1996), kde dává dětem kouzlo. Ale film není vše – divadlo ho volá zpět.
Přechod z Semaforu do Činoherního klubu v roce 1980 je krokem k hlubšímu herectví. Zde, v malém pražském divadle Ve Smečkách, dostává role, které ho nutí překročit hranice komedie. První je hlavní postava Viléma Voigta v Hejtmanovi z Kopníku Carla Zuckmayera – tragikomedie o člověku, který se stane autoritou jen díky uniformě. Představení je vysíláno Českou televizí a Nárožný v něm ukazuje, že umí hrát nejen smích, ale i hořkost. „V Semaforu jsem byl blázen, tady jsem člověk,“ říká o změně. Činoherní klub mu dává prostor pro experimenty: Žebrácká opera Bertolta Brechta, Povídky z Vídeňského lesa Arthura Schnitzlera, kde ztělesňuje postavy plné ironie a touhy. Později přichází Léda (Manželsko-nemanželská povídka) Miroslava Krleži, kde za roli rytíře Olivera Urbana získává Cenu Divadelních novin 2010 a nominaci na Cenu Thálie. „To byla role, kde jsem se musel dívat do sebe,“ přiznává. Divadlo je pro něj útočištěm – i v době, kdy filmy hochtí, vrací se sem, aby si udržel rovnováhu. Poslední představení v Činoherním klubu odehraje v červnu 2022 v Hráčích podle Ladislava Smočka, kde se loučí s jevištěm plným emocí. Ale divadlo není jen o rolích – je o lidech. S kolegy jako Jana Števhová nebo Karel Roden sdílí nejen scény, ale i příběhy z noci po premiéře.
Televize a dabing jsou pro Petra Nárožného jako druhé dýchání. Od sedmdesátých let propůjčuje hlas animovaným postavám, které formují generace dětí. Nejslavnější je Mach a Šebestová (1976–1983, později 1998 a 2005), kde vypráví příběhy malé Šebestovy s takovou vřelostí, že se stává součástí večerního rituálu. „Děti mě milovaly, protože jsem mluvil jako strýc z pohádky,“ směje se. Stejně tak Žofka a její dobrodružstí (1988) nebo Žofka ředitelkou ZOO (1996), kde dává hlas zvířatům a dobrodružstvím. Jeho hlas je nezaměnitelný – hluboký, s nádechem humoru, který dělá i strašidelné scény zábavnými. V televizi září v seriálech: Hospoda (1996) jako hospodský Dušek, kde se stává tváří každodenního českého života, nebo Pojišťovna štěstí (2004–2010) jako dr. Karel Kraus, pojišťovák s velkým srdcem. Moderuje Zlatíčka na Nově, kde jeho charisma baví celé rodiny. „Televize je rychlá, ale divadlo hluboké,“ porovnává. A pak jsou tu audioknihy: v roce 2019 načte Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, v 2020 Škoda slova, které padne vedle. Jeho hlas oživuje klasiky Karla Poláčka, a posluchači oceňují, jak se vžije do postav plných lidské slabosti.
Život mimo jeviště je pro Petra Nárožného stejně barevný. S manželkou Ivou, rozenou Černou, se seznámí v dobách Rangers – ona je tehdy mladá dívka v publiku, on na pódiu. Jejich svatba v sedmdesátých je začátkem příběhu, který trvá přes padesát let. „Iva je moje kotva,“ říká často. Mají dvě děti: syna Petra mladšího, narozeného 1980, který následuje otcova stopa jako moderátor, a dceru Kateřinu. Vnučky Emma a Anička, obě narozené 2014, jsou radostí na stáří. Rodina je pro něj svatyní – i když přiznává, že synovo přiznání k citlivé osobní věci ho kdysi málem odradilo, dnes jsou parta. Žijí v Praze, v bytě plném knih o historii střední Evropy 19. století, což je jeho velký koníček. „Miluju tu dobu císařů a revolucí – je to jako dobrý román,“ vypráví. Ale zdraví ho v posledních letech zrazuje. Celý život bere léky na ředění krve kvůli srdečním problémům, a v září 2025 si zlomí nohu při pádu. „Bez hůlky se neobejdu, bolest je tu pořád,“ sdílí v nedávném interview. Přesto se vrací mezi lidi – na procházkách po městě, kde ho fanoušci zastavují s citacemi z filmů. V 87 letech smířil s tím, že nové role nepřijdou: „Dnes točí mladí, já jsem skončil.“ Ale jeho dědictví žije – v hláškách, které se šeptají na dětských hřištích, v rolích, které se promítají na Vánoce.
Petr Nárožný není jen herec – je institucí českého smíchu. Jeho role v Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), kde zahučí do rybníka s hláškou „Vodník, a říkal mi Fando!“, nebo v Ať přiletí čáp, královno! (1988) jako král Bedřich Spěšný, kde přidává nápady, jak oživit melancholickou postavu, ukazují jeho genialitu. Ocenění jako Zlatý střevíček 2011 za přínos dětské kinematografii je jen špičkou ledovce. V rozhovorech cituje: „Hlavně jsem se naučil nevyměňovat si názory s blbcem.“ To je jeho filozofie – smát se, ale s rozumem. Dnes, v prosinci 2025, kdy se blíží Vánoce, si fanoušci přehrávají jeho filmy a vzpomínají. Petr Nárožný nás naučil, že i v temnotě války nebo úrazu je místo pro úsměv. A ten úsměv je věčný.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_N%C3%A1ro%C5%BEn%C3%BD
https://www.csfd.cz/tvurce/940-petr-narozny/prehled/
https://www.dotyk.cz/magazin/petr-narozny-dnes/
https://www.kinobox.cz/osobnosti/20762-petr-narozny
https://www.fdb.cz/lidi/20762-petr-narozny.html
