Putin a Česká republika: historie vztahů a současné napětí

Rozpad komunistického bloku na konci 80. let a počátek 90. let znamenaly zásadní zlom v postavení Československa a jeho vztahu k Sovětskému svazu, resp. později k Rusku. Po sametové revoluci v roce 1989 a následném rozdělení Československa v roce 1993 se Česká republika vydala cestou demokratizace, ekonomických reforem a integrace do západních struktur, zejména NATO a Evropské unie. To vedlo k zásadnímu přerušení vojenské a politické závislosti na Rusku.

Ruská (tehdy ještě sovětská) armáda byla postupně stahována z území ČR, proces dokončený v roce 1995. Tento odchod byl symbolem definitivního konce ruské vojenské přítomnosti a začátkem nové kapitoly v české bezpečnostní politice. Česká republika se však nesetkala s přátelským nebo alespoň neutrálním postojem Ruska, které pod vedením Vladimira Putina začalo usilovat o obnovení svého vlivu v postsovětském prostoru i v Evropě.

Bezpečnostní prostředí se tak rychle proměnilo. Zatímco v 90. letech převládal optimismus a naděje na vyrovnaný dialog, od konce 90. let se postupně začalo rýsovat narůstající napětí a nedůvěra vůči Moskvě.

Když se v roce 2000 stal prezidentem Vladimir Putin, jeho vedení přineslo radikální změnu ruské zahraniční politiky. Zatímco první léta po rozpadu Sovětského svazu byla poznamenána ekonomickým chaosem a politickou nejistotou, Putinova éra znamenala centralizaci moci a obnovení ambicí Ruska jako globální velmoci.

Putin usiloval o obnovu strategického vlivu na bývalé sovětské republiky, ale i v Evropě, kde Rusko začalo čím dál více používat hybridní taktiky – kombinaci vojenských, politických, ekonomických a informačních nástrojů. Česká republika, coby členský stát NATO a EU, se v tomto kontextu stala jedním z cílových bodů ruských aktivit.

Byly odhaleny případy ruských agentů a špionáže, které narušovaly vnitřní bezpečnost země. Ruská diplomacie a zpravodajské služby rovněž pracovaly na ovlivnění veřejného mínění, využívajíc dezinformace a propagandu k destabilizaci domácí politiky. Tento trend je patrný zejména v posledních 15 letech.

Jedním z nejvýznamnějších momentů, které zásadně ovlivnily vnímání Ruska a Putina v České republice, byla vražda ruské novinářky Anny Politkovské v roce 2006. Politkovská byla známá svým kritickým postojem k Putinovu režimu a odhalováním zneužití moci, zejména v souvislosti s konfliktem v Čečensku. Její brutální zavraždění vyvolalo celosvětové pobouření a upozornilo na nebezpečí autoritářského režimu a potlačování svobody slova.

V Česku tato kauza rezonovala především mezi novináři, politiky a aktivisty, kteří ji vnímali jako varování před sílícími represivními mechanismy v Rusku, které mohou zasahovat i za hranicemi vlastní země.

Další výraznou kapitolou jsou ruské dezinformační kampaně zaměřené na české publikum. S využitím sociálních sítí, proruských médií a agentů vlivu se snaží ovlivnit veřejné mínění, šířit nepřesné informace a vytvářet politické rozpory. Tyto aktivity se intenzifikovaly zejména po roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a vypukl konflikt na východní Ukrajině.

České bezpečnostní služby v průběhu let odhalily několik případů ruských špionážních aktivit, včetně pokusů o kybernetické útoky a infiltrace do strategických institucí. Nejvýznamnější z nich byl případ Vrbětic z roku 2014, kdy výbuchy muničních skladů byly spojovány s ruskými agenty GRU, což vedlo k vážné diplomatické krizi a vyhoštění ruských diplomatů z ČR.

Reakce České republiky na ruskou anexi Krymu a podporu separatistů na východě Ukrajiny byly jednoznačné. Česká vláda se zapojila do společného evropského a transatlantického rámce sankcí vůči Rusku, které mají za cíl omezit ruskou ekonomiku a zvýšit tlak na Moskvu, aby respektovala mezinárodní právo.

Tyto sankce zahrnují omezení investic, vývozní embargo, zákaz vstupu některých ruských politiků a podnikatelů na území EU a další opatření. Pro ČR jakožto otevřenou ekonomiku však znamenají zároveň i určitá rizika, zejména v oblasti obchodu a energetiky.

Diplomatické vztahy v posledních letech prodělaly výrazné otřesy. Incident ve Vrběticích v roce 2021, kdy česká vláda obvinila dva ruské agenty z odpovědnosti za výbuchy, vedl k ostré diplomatické odvetě. ČR vyhostila desítky ruských diplomatů a následovaly obdobné kroky i ze strany Moskvy. Tyto kroky zhoršily bilaterální vztahy na nejnižší úroveň od sametové revoluce.

V posledních měsících napětí pokračuje, zejména v kontextu války na Ukrajině, kdy Česká republika poskytuje Ukrajině podporu a Rusko reaguje agresivní rétorikou i dezinformacemi.

Součástí ruské strategie je tzv. hybridní válka, kde kromě klasických vojenských operací hrají klíčovou roli informační operace. Ruská média jako Sputnik či RT a množství sociálních sítí a internetových stránek šíří dezinformace a manipulativní obsah s cílem ovlivnit českou společnost.

Cílem je rozdělit společnost, oslabit důvěru v demokratické instituce a ospravedlnit ruské kroky doma i ve světě. Typickými tématy jsou popírání ruské agrese na Ukrajině, šíření konspiračních teorií o vakcínách či migraci a kritika Západu jako destabilizující síly.

Česká vláda a bezpečnostní složky v reakci na to vyvíjejí vlastní nástroje, jak dezinformace odhalovat a vzdělávat veřejnost. Dochází k posílení spolupráce v rámci EU a NATO, aby byla schopna lépe čelit hybridním hrozbám.

V některých případech dezinformace pronikají i do politických debat, což představuje výzvu pro politickou kulturu a vnitřní stabilitu země.

Vztahy mezi Ruskem pod vedením Putina a Českou republikou zůstávají i nadále napjaté. Současný geopolitický kontext, zvláště válka na Ukrajině, klade obě země do opozice. Česká republika je pevně zakotvena v západních strukturách, což výrazně omezuje prostor pro jakékoliv oteplení vztahů s Moskvou.

Na druhé straně však nelze vyloučit budoucí scénáře, kdy by došlo k určitému zlepšení diplomatických či ekonomických vztahů – například v důsledku změn v ruské politice, mezinárodních tlaků nebo nových geopolitických okolností.

Klíčovou roli bude hrát také schopnost České republiky a jejích partnerů čelit hybridním hrozbám, udržovat jednotu v rámci EU a NATO a zároveň být připraveni na komplexní výzvy spojené s ruskou politikou.

Pro českou veřejnost a politiky je důležité dobře rozumět historickým souvislostem i současným mechanismům ruského vlivu, aby mohli přijímat efektivní rozhodnutí a chránit demokratické hodnoty.