Článek
Dětství pod stínem umění a architektury
V Praze na Letné, kde se rodinný dům Zázvorkových tyčil jako pevnost kreativity, se 14. dubna 1922 narodila dívka, která měla předurčený osud plný reflektorů. Její otec, Jan Zázvorka starší, nebyl jen obyčejný stavitel – byl to architekt, jehož ruka vtiskla Praze památník na Vítkově, symbol národní hrdosti, který dodnes stojí jako svědectví jeho vize. Matka, módní návrhářka, vybrala pro svou dceru jméno Stella inspirované románem Camille Flammariona, kde hvězda symbolizovala romantiku a nekonečno. Malá Stella tak vyrůstala v prostředí, kde se umění prolínalo s každodenním životem, jako by to byla přirozená součást dýchání.
Bratr Jan, o něco starší, se stal filmovým a televizním scenografem, což rodinu ještě více propojilo se světem divadla a filmu. Dům na Letné byl plný skic, látek a diskuzí o kráse, ale také o realitě první republiky, kde se umělci pohybovali mezi svobodou a společenskými očekáváními. Stella, malá a boubelatá, jak si později vzpomínala, čelila matčiným výtkám k její postavě – „Jsi malá a tlustá,“ říkala jí často, což formovalo její sebevědomí, ale zároveň ji tlačilo k hledání vlastní cesty. Místo modelky se stala herečkou, kde její vzhled nebyl překážkou, ale součástí kouzla. Vzpomínky na dětství často prozrazovaly, jak se v ní rodil ten typický humor – obrana proti světu, který ji chtěl formovat do jiných tvarů.
Škola života u E. F. Buriana
Když Stella vstoupila do divadelní školy Emila Františka Buriana, nebyla to jen vzdělávací instituce, ale brána do světa, kde se slova stávala zbraněmi a emoce palivem. Burian, avantgardní režisér, učil své žáky nejen herectví, ale i odvahu experimentovat. Stella zde absorbovala techniky, které ji později proslavily – ten ostrý pohled, hlas plný síly a schopnost proměnit obyčejnou scénu v nezapomenutelný zážitek. Její první role byly malé, ale plné energie; hrála v divadlech, kde se publikum smálo i plakalo, a ona se učila, jak ovládat dav svou přítomností.
V těchto letech se setkala s mnoha budoucími legendami – od Josefa Kemra po Vladimíra Pucholta. Divadlo pro ni nebylo jen prací, ale způsobem života. „Herectví je jako život, jen s lepšími replikami,“ říkala později v jednom z rozhovorů. Její temperament se projevoval nejen na jevišti, ale i v zákulisí – příběhy o jejích výbuchech smíchu v maskérnách se staly legendárními. Byla to doba, kdy se Československo zmítalo v poválečných změnách, a Stella, jako členka KSČ, navigovala politickými vodami, aby si udržela svou kariéru. Podepsala Antichartu v roce 1977, což bylo pro mnohé kontroverzní, ale pro ni pragmatické rozhodnutí – chtěla hrát, ne bojovat.
První filmové kroky a vzestup k slávě
Filmový svět si Stellu Zázvorkovou podmanil postupně, ale s razancí, která ji katapultovala mezi elitu. Její debut v roce 1940 ve filmu „Děvčata, nedejte se!“ byl skromný, ale naznačil potenciál. Brzy přišly role, které ji definovaly – temperamentní ženy, matky plné lásky i ironie. Ve filmu „Anděl na horách“ (1955) si zlomila nohu, stejně jako její kolegové Kemr a Marvan, což se stalo anekdotou natáčení. „Natáčení bylo jako válka, ale s lepším jídlem,“ smála se později.
Její filmografie je jako mapa českého humoru: „Pane, vy jste vdova!“ (1970), kde hrála s energií, která diváky ohromila, nebo „Zítra to roztočíme, drahoušku…!“ (1976), kde její postava přinesla smích do domácností. V „Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách“ (1974) byla matkou, která chrání svou rodinu s vtipem a odhodláním. Televizní série jako „Arabela“ (1980), kde ztvárnila Věru Majerovou, ji udělala ikonou pro dětské diváky – ta laskavá, ale pevná žena, která řeší kouzelné problémy s praktickým přístupem.
Pozdější filmy jako „Kolja“ (1996), kde získala nominaci na Českého lva za vedlejší roli, nebo „Pelíšky“ (1999), kde hrála babičku s humorem, který rezonuje dodnes, ukázaly její hloubku. V „Babím létě“ (2001) vyhrála Českého lva za hlavní roli – důkaz, že i v pokročilém věku byla schopna nosit celý film na svých bedrech. Její role v „Kytici“ (2000) přinesly temnější tóny, kde ukázala, že není jen komička, ale herečka s širokým spektrem.
Osobní bouře za závojem slávy
Za kamerami se skrýval život plný kontrastů. Manželství s Milošem Kopeckým v roce 1946 bylo bouřlivé – trvalo jen rok, poznamenané jeho nevěrami, ale zůstali přáteli. Jejich dcera Jana, narozená v roce 1947, byla Stellinou největší radostí, ale i největší bolestí. V 18 letech spáchala sebevraždu otrávením plynem, což Stellu navždy změnilo. „Nešťastná náhoda,“ říkala v rozhovorech, ale bolest zůstala. Nikdy se znovu nevdala, našla útěchu v práci a přátelích.
Její multilingualita – ovládala sedm jazyků včetně latiny – jí otevřela dveře do světa, ale zůstala věrná Česku. Vzpomínky na ni mluví o ženě s nakažlivou dobrou náladou: „Když přišla na plac, smích se ozýval z maskérny,“ říkal Miroslav Horníček. Anekdoty jako pečení kachny pro režiséra Jána Roháče ve tři hodiny ráno ukazují její spontánnost.
Ocenění, která korunovala kariéru
Stella nebyla jen milovaná diváky, ale i oceněná kritiky. V roce 1982 získala titul zasloužilá umělkyně, v 1993 Senior Prix za celoživotní dílo. Nominace na Českého lva v 1996 za „Kolja“ a vítězství v 2001 za „Babí léto“ potvrdily její mistrovství. V 2000 obdržela Cenu Thálie, v 2003 Medaili Za zásluhy a vstoupila do Síně slávy. V 2004 přišel Český lev za dlouhodobý přínos českému filmu. Dokument „Neřízená střela Stella“ (2006) zachytil její esenci – ženu, která žila pro umění.
Dědictví, které žije v každém smíchu
Její odkaz přetrvává v rolích, které inspirují nové generace. Od „Medvěda“, kde nazvala Wericha „jeseterem“, po „Arabelu“, kde byla prototypem laskavé matky. Stella Zázvorková naučila Čechy smát se i v těžkých časech, její humor byl lékem na duši. Zemřela 18. května 2005, týden po natáčení „Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště“, ale její hvězda září dál.
Drobné perly z jejího života
Mezi zajímavostmi patří, jak ve „Světě pod hlavou“ hrála kosmonautku, nebo jak v „Ten svetr si nesvlíkej“ sdílela scénu s Petrem Nárožným a Ivou Janžurovou. Citáty jako „Život je jiné jeviště“ odrážejí její filozofii. V rozhovorech mluvila o lásce otevřeně: „Láska je jako divadlo, plné překvapení.“ Její kuchařské umění – recepty z Vlachovky – ukazují, že byla i skvělou hostitelkou.
Vliv na současné herectví
Dnes herci jako Iva Janžurová nebo Jiří Krampol vzpomínají na ni jako na mentorku. Její styl – směs komedie a hloubky – ovlivnil filmy jako „Dobrodružství kriminalistiky“ nebo série „Hříšní lidé města pražského“. Stella byla mostem mezi starou a novou generací, její přístup k rolím – autentický a bez přetvářky – je lekcí pro všechny.
Poslední scény a věčný odkaz
Až do konce zůstala aktivní, natáčela i v nemoci. Leukémie ji oslabila, ale nezlomila. Její pohřeb na Motolském hřbitově byl plný slz i smíchu – přesně jako její život. Dokumenty a knihy o ní, jako „Stůl paní Stelly“ od Zuzany Maléřové, zachovávají její příběh pro budoucnost.
