Stíny a světla Pavla Řezníčka

Brno, město, kde se industriální ruch mísí s duchem starých časů, vidělo narození Pavla Řezníčka 11. října 1966. Vyrůstal v Husovicích a na Lesné, čtvrtích, kde se dětské hry odehrávaly na prašných hřištích pod dohledem komunistického režimu. Jeho rodina nebyla bohatá, ale plná energie – otec, matka a o deset let mladší sestra Monika, která později vystudovala loutkoherectví. Pavel, vysoký chlapec s ostrými rysy, se od mala věnoval fotbalu. Nejen jako hře, ale jako vášni, která ho poháněla vpřed. Hrál závodně za Zbrojovku Brno, slavný klub, jehož dresy voněly potem a vítězstvími. Do osmnácti let byl jeho život rytmizován tréninky, zápasy a touhou po profesionální kariéře. Ale osud, ten neúprosný režisér, měl jiné plány.

Představte si mladého Pavla, jak běhá po zeleném trávníku, kde každý gól je malým triumfem nad šedivou realitou socialistického Československa. Fotbal mu dával svobodu, kterou režim omezoval. Ale pak přišel zlom. Jednoho večera, snad unavený po zápase, zavítal do Divadla na provázku. Tam viděl Bratry Karamazovy – inscenaci, která mu otevřela oči. Slova Dostojevského, herci v napětí, atmosféra, která pulzovala jako srdeční tep. Najednou fotbal ustupoval. „Tohle je to, co chci,“ pomyslel si. Ale cesta k herectví nebyla přímá. Po maturitě na gymnáziu absolvoval vojenský trénink, což mu dodalo disciplínu, ale také ho utvrdilo v tom, že život není jen o příkazech a řádu.

Ve dvaceti čtyřech letech, kdy mnozí jeho vrstevníci už měli rodiny a zaměstnání, se Pavel rozhodl pro DAMU – Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Přijetí nebylo snadné; konkurence byla tvrdá, plná mladých talentů. Ale Řezníček, s jeho introvertní povahou a hlubokým hlasem, uspěl. Studium ho formovalo – učitelé jako Jan Kačer mu vtiskli do duše lásku k detailu, k nuancím postav. Během studií hostoval v Národním divadle, kde si zahrál v Shakespearově Zimní pohádce. To bylo jako vstupenka do světa, kde se sny stávají realitou.

Praha, devadesátá léta. Revoluce přinesla svobodu, ale také chaos. Pavel Řezníček vstupuje do divadelního světa s opatrností lovce, který ví, že každý krok může být osudný. Jeho první angažmá v Rubínu a Dejvickém divadle mu otevřely dveře k rolím, které testovaly jeho limity. V Hamletovi ztělesnil postavu, kde se mísí šílenství a moudrost; v Revizorovi Gogola ukázal svůj komický talent, skrývající se za vážnou tváří. Ale divadlo pro něj nebylo jen o aplausu. Režijně se pokusil o alžbětinskou komedii v Divadle Kalich – Tragédie mstitele. Byl to risk, který ukázal jeho všestrannost.

Představte si ho na jevišti: vysoká postava, oči plné intenzity, hlas, který rezonuje v sále jako ozvěna minulosti. V Tartuffovi Molièra hrál pokrytce s takovou přesvědčivostí, že diváci cítili chladný dech falše. Ale Řezníček nebyl jen hercem; byl myslitelem. Introvert, který se raději skrývá za rolemi, než aby se vystavoval na odiv. „Divadlo je pro mě únikem,“ přiznal v jednom rozhovoru. Ale únikem, který ho unavoval. Postupně se stahoval z prken, přitahován intenzitou filmového natáčení. Tam, kde kamera zachytí každý detail, každý stín na tváři.

Jeho divadelní kariéra byla jako horská dráha – vrcholy v Národním, kde hostoval v Zimní pohádce, a pak sestupy do menších scén. V Divadle Bez zábradlí, Na Jezerce, na Letních shakespearovských slavnostech. Každá role byla kapitolou v knize jeho života, plné napětí a nečekaných zvratů. Ale svět filmu volal hlasitěji.

Rok 1994. Český film se probouzí z popela komunismu. Pavel Řezníček debutuje ve filmu Jak si zasloužit princeznu, kde hraje Miroslava. Je to pohádka s temnými podtóny – příběh o lásce, zradě a kouzlech. Jeho postava, mladý muž hledající štěstí, odráží jeho vlastní cestu. Film, režírovaný Janem Hřebejkem, se stává hitem, a Řezníček najednou není jen divadelníkem, ale filmovou tváří.

Pak přichází 2002 s Únosem domů. Tady se objevuje v roli, která testuje jeho dramatický rozsah – muž uvězněný ve vlastním životě, bojující s minulostí. Režisér Michal Hogenauer mu dal prostor k hlubokému ponoru do psychiky. Ale opravdový zlom přichází v 2004 s Milenci & vrazi. Inženýr Frank Secký, postava plná temnoty a touhy. Film, inspirovaný skutečnými událostmi, ukazuje Řezníčka v plné síle – jeho oči skrývají tajemství, hlas nese tíhu rozhodnutí. Diváci cítí napětí, jako by sami byli součástí spiknutí.

Rok 2005 přináší Sametové vrahy. Tady hraje detektiva, který pátrá po pravdě v postrevolučním chaosu. Každá scéna je jako šachová partie, kde se pohybuje opatrně, ale rozhodně. Jeho výkon je chválen – kritici mluví o „autentické drsnosti“. Pak 2007, Keep Smiling. Komedie s hořkými podtóny, kde Řezníček ukáže svůj humor. Muž, který se směje skrze slzy, připomínající jeho vlastní introvertní povahu.

2008: Kdopak by se vlka bál. Rodinný film, kde hraje otce, bojujícího s rodinnými démony. Děti v publiku ho milují, dospělí oceňují hloubku. 2009, Dvojka – experimentální snímek, kde zkoumá hranice reality. 2010, Román pro muže. Tady je milenec, plný vášně a zmatku. Film se stává bestsellerem, a Řezníček je hvězdou.

2012, DonT Stop. Hudební drama, kde tančí na hraně normality. 2015, Pinocchio – moderní verze klasiky, kde hraje Geppetta s novým nádechem. Téhož roku Andílek na nervy, komedie plná chaosu. 2016, Anthropoid – historický thriller o atentátu na Heydricha. Jeho role, malá ale klíčová, přidává autenticity.

2018, Ten, kdo tě miloval. Romantika s temnými prvky. 2019, Cena za štěstí – zde hraje muže, který platí za své chyby. Film ho vrací do kin, kde diváci vidí jeho zralost.

Televize, ten neúprosný stroj příběhů, přitahuje Řezníčka svou rychlostí. V seriálu Velmi křehké vztahy hraje otce rodiny, kde se prolínají láska a zrada. Každá epizoda je jako kapitola thrilleru. Pak Letiště – muž v uniformě, bojující s každodenními krizemi. Škola na výsluní, kde je učitelem s tajemstvím.

V Za zdí (1996) hraje vězně, hledajícího svobodu. Záhadná paní Savageová (1997) – komedie s psychologickým nádechem. Dům poslední radosti (1996) – drama plné emocí. Periferie (1996) – okraj společnosti, kde se skrývá pravda.

Jeho televizní role jsou jako mozaika – od komedií po thrillery. V On je žena! hraje muže v krizi identity. Smysl pro tumor – vážné téma s humorem. Ochránce – strážce zákona s vlastními démony.

Pavel Řezníček je introvert. Nemá děti, manželku – přiznává, že je příliš sobecký, zahleděný do sebe. „Štěstí si ani nepamatuju,“ řekl nedávno. Žije sám, v Praze, kde se skrývá před světem. Jeho sestra Monika je jediným rodinným kotvou. V roce 2019 mluvil o únavě z divadla, o touze po klidu.

Ale život ho testuje. V 2021 Jedině Tereza – role moderátora, který skrývá bolest. Tichý společník (2021) – muž v stínech. V 2025 oslaví 59 let, ale jeho tvář zůstává mladá, plná příběhů.

V Serena (2014) hraje vedle hvězd. Anthropoid ho spojí s mezinárodním publikem. Jeho hlas, tvář – univerzální. Ale zůstává český, věrný kořenům.

Řezníček pokračuje. Nové filmy, seriály. Jeho život je jako nekonečný scénář, plný napětí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_%C5%98ezn%C3%AD%C4%8Dek_(herec)

https://www.csfd.cz/tvurce/7371-pavel-reznicek/biografie/

https://www.imdb.com/name/nm0722120/

https://www.kinobox.cz/osobnosti/34113-pavel-reznicek

https://www.fdb.cz/osobnost/15261-pavel-reznicek