Sucho, hlad a chaos: Jak přírodní katastrofa rozvrátila římskou Británii

Na přelomu 4. století čelila římská provincie Británie událostem, které změnily její dějiny a dodnes vyvolávají otázky historiků. Římské legie byly přepadeny kmeny Piktů, Skotů a Sasů, které pronikly hluboko do římského území a zpustošily města i vesnice. Po staletí se věřilo, že za tím stál promyšlený a koordinovaný útok pod vedením tajného vůdce, který dokázal sjednotit různé nepřátelské skupiny v jedno spiknutí. Moderní věda však ukazuje, že celá tato barbarská ofenziva byla spíš reakcí na nepříznivé klimatické podmínky, které zdecimovaly zemědělství a destabilizovaly římskou správu.

Británie patřila v římském impériu k nejodlehlejším a zároveň nejproblematičtějším provinciím. Její obrana vyžadovala nejen přísun vojáků, ale také pravidelné zásobování potravinami a materiálem z pevniny. Římská armáda zde střežila hranice jako Hadriánův val, který měl zabránit vpádu kmenů ze severu.

Podle Ammiana Marcellina, římského historika, byla situace v roce 367 katastrofální: římské posádky byly dezorganizované, vojáci dezertovali a některé jednotky dokonce přeběhly na stranu nepřítele. Piktové, Skotové a Sasové využili situace, dobyli města, plenili a vraždili místní obyvatele. Římská správa byla v chaosu a nebyla schopná adekvátně reagovat.

Tradiční výklad těchto událostí mluvil o „barbarském spiknutí“ – tajném plánu, jehož cílem bylo shromáždit kmeny do jedné koordinované síly pod vedením záhadného vůdce, který podplatil i římské špiony a zradil tak římskou správu. Takové vysvětlení dávalo smysl, pokud nepočítáme příčinu samotného kolapsu – proč se kmeny rozhodly zaútočit právě tehdy?

Nový pohled na události přinesl vědecký tým z Univerzity v Cambridge pod vedením paleoklimatologa Ulfa Büntgena. Jejich práce, založená na analýze letokruhů stromů a dalších přírodních archivů, odhalila dramatický pokles srážek v jižní Británii v letech 364 až 366. Tři suchá léta za sebou měla za následek obrovský propad úrody.

Tato sucha byla extrémní nejen z hlediska tehdejších podmínek, ale i ve srovnání se současností. V hlavní vegetační sezóně, od dubna do července, spadlo v průměru méně než polovina obvyklých srážek. Takový deficit znamenal nejen neúrodu, ale také nedostatek píce pro dobytek a následně i pro armádu, která byla na dodávkách obilí přímo závislá.

Římské záznamy potvrzují, že v těchto letech byla Británie „na pokraji hladomoru“. Důsledkem byla nejen hospodářská krize, ale i oslabení morálky a discipliny římských legií. Nárůst dezercí a vzpour byl tedy přímým odrazem materiálních problémů.

S oslabením římské vojenské přítomnosti začaly kmeny na hranicích vnímat jedinečnou příležitost. Piktové na severu prorazili Hadriánův val, využili vnitřní chaos a vzpoury mezi římskými posádkami a pronikli hluboko do britského vnitrozemí. Sasové z východu a Skotové z Irska se přidali a společně s Pikty zahájili rozsáhlé nájezdy.

Podle výzkumu Charlese Normana z Cambridge to však nebyla žádná koordinovaná armáda, ale spíš souhra nezávislých útoků, které vznikly díky jedinečnému oslabení Říma v Británii. Tři kmeny reagovaly na krizi, která zasáhla římské správce, a využily šance, kterou jim příroda sama nabídla.

Zajímavé je, že tato krize se omezila zejména na jižní Anglii, kde sucho zasáhlo nejvíce. Barbarští nájezdníci, kteří území Říma ohrožovali, však nezaznamenali obdobné klimatické problémy ve svých domovinách, což potvrzuje, že jejich akce byly spíše příležitostnou reakcí na oslabení souseda než systematickým dobyvatelským tažením.

Císař Valentinianus I. měl ruce plné práce s válkami na jiných frontách a dlouho nebyl schopen Británii efektivně pomoci. Až v roce 368 vyslal vojevůdce Flavia Theodosia, který měl za úkol obnovit pořádek.

Theodosius zavedl strategii amnestie dezertérů a opětovného jejich začlenění do armády. Díky tomu se mu podařilo postupně dobýt zpět některá města a pevnosti, osvobodit zajatce a obnovit alespoň částečně kontrolu nad územím. Obnova ale nebyla snadná a trvala několik let.

I přesto, že Theodosius odvrátil bezprostřední katastrofu, tato událost byla zlomovým bodem v historii římské Británie. Římská správa postupně slábla a kolem roku 410 se poslední římské jednotky stáhly z ostrova, což mnozí historici vnímají jako začátek definitivního konce římské nadvlády v západní Evropě.

Příběh britské krize v 4. století ukazuje, že i velké říše nejsou imunní vůči vlivům přírody. Změny klimatu, sucho a nedostatek potravin mohou rozpoutat řetězec událostí, které vedou k rozpadu starých struktur a vzniku nových mocenských uspořádání.

Současné klimatické změny nás tak mohou inspirovat k zamyšlení nad tím, jak mohou přírodní podmínky ovlivnit nejen naše životy, ale i geopolitické dění ve světě. Historie Británie je důkazem, že příroda má sílu měnit dějiny víc než lidská spiknutí či plány.