Továrník, past a falešná hranice: Jan Prošvic, první oběť Akce Kámen

Ještě v únoru 1948 seděl Jan Prošvic za jednacím stolem v New Yorku a vyjednával exportní kontrakty pro svůj podnik. Byl přesvědčen, že komunistická hrozba je záležitostí politiků, nikoliv schopných průmyslníků, kteří zemi potřebují. Věřil ve vlastní nenahraditelnost – a tato víra ho téměř zničila.

Prošvic nebyl žádný světák z rodinné tradice. Byl to samouk a vizionář, který svůj příběh začal psát od nuly. Poté, co v roce 1923 spustilo Československo rozhlasové vysílání, mladý elektrotechnik z Plzně okamžitě vycítil příležitost: začal vyrábět stavebnice domácích rozhlasových přijímačů. V roce 1930 mu s prodejem začala pomáhat manželka Jiřina, rozená Hašková. O dekádu později měl Prošvic závod v Praze-Libni i v Hlinsku, stovky zaměstnanců a výrobu, která zásobovala celou zemi elektrickými žehličkami, vařiči a spotřebiči, o nichž si dřívější generace mohly nechat jen zdát.

Podnik ESA, který 3. září 1943 nechal formálně zapsat do obchodního rejstříku, byl v nejpravějším slova smyslu jeho dílem. Firma rostla i za války – a to záměrně, protože výroba elektrotechnických komponentů pro Wehrmacht chránila zaměstnance před totálním nasazením v říšských závodech. Byl to kompromis s dobou, ale i pragmatická ochrana lidí, za které Prošvic cítil zodpovědnost.

Po osvobození přišla zlatá léta. Výroba žehliček přesáhla dvě stě tisíc kusů ročně, sortiment se rozšiřoval, export stoupal. Prošvic si pořídil vlastní letadlo – ne jako výraz okázalosti, ale jako pracovní nástroj, protože válkou zpustošené evropské silnice ztrácely čas, který neměl. Byl to muž v pohybu, muž s plány.

A pak přišel únor 1948.

Právě 25. února 1948, v den, kdy prezident Beneš přijal demisi demokratických ministrů a otevřel cestu komunistickému monopolu moci, stály u bran Prošvicových závodů akční výbory. Muži s červenými páčaty na rukávech nepřišli vyjednávat – přišli převzít. Prošvic byl ze svého podniku vyhozen v průběhu několika hodin. Továrna, které dal dvě desetiletí života, se stala majetkem státu.

Co následovalo, bylo ještě tvrdší. Státní bezpečnost Prošvice záhy zatkla, odvezla na Pankrác a po několik týdnů ho fyzicky a psychicky týrala. Byl propuštěn bez obvinění – ale zároveň bez iluzí. Věděl, že se mu blíží další vlna.

Přesto se nevzdal myšlenky, že by mohl v nové realitě přežít jako odborník. Stále věřil, že jeho schopnosti jsou cennější než jeho politická minulost továrníka. Byl to sebeklam, jaký sdílela v té době celá řada vzdělaných Čechů z buržoazního prostředí – přesvědčení, že kompetence je štítem před ideologií.

Nabídka přišla nečekaně, a přišla dvakrát. Nejprve se u Prošvicových objevil Josef Janoušek z podzemní sítě Československé strany národně socialistické. Nabídl převod přes hranici. Prošvic odmítl – stále živil naději, že věci se obrátí. Odmítl i podruhé. Ale Janoušek bohužel nevěděl, že na jeho skupinu je napojený agent ministerstva vnitra František Hejný s krycím jménem Jonny – muž, jehož úkolem bylo přivádět do pasti lidi jako Prošvic.

Hejný Prošvicovy ujišťoval, že zastupuje CIA. Přinesl věrohodné historky, správné fráze, správnou jistotu. Třetí nabídka zapůsobila. Prošvic ji přijal – zčásti ze strachu, zčásti z exhaustion, zčásti proto, že muž, který ho přesvědčoval, byl přesvědčivý profesionál v oboru psychologické manipulace.

Bylo rozhodnuto: rodina odejde. Ze čtyř dětí vzali s sebou pouze dvě starší – mladší měly přijít na Západ později. Prošvic za organizaci přechodu zaplatil Janoušku sedmdesát tisíc korun, nemalou sumu, která svědčila o míře jeho zoufalství i o tom, jak moc věřil, že platí za skutečnou svobodu.

Bylo čtvrteční odpoledne, 23. dubna 1948. Rodina Prošvicových přijela do Kdyně, malého pohraničního města na Domažlicku, a ubytovala se v hotelu Modrá hvězda u hoteliéra Františka Bubáka. Prošvic pro každého člena rodiny objednal balíček s jídlem na cestu – a to gesto, tak obyčejné a praktické, dnes působí zdrcujícím způsobem. Nevěděl, že jídlo na cestu k americké svobodě nabaluje do rukou strůjce vlastního zajetí.

Večer pro ně přijel Stanislav Liška, příslušník Sboru národní bezpečnosti ze Všerub, který – aniž to Prošvicovi tušili – hrál v celé hře klíčovou roli. Liška pro akci obdržet slíbených dvacet pět tisíc korun, Janoušek deset tisíc, Bubák sedm tisíc. I jejich cena byla přesně vykalkulována.

Skupina nastoupila do auta a vydala se do temnoty. Cesta pěšky lesem trvala hodiny. Výpravy přes noc s těžkými kufry, velkou aktovkou, přenosným psacím strojem a dalšími taškami – vyčerpávající pochod, který záměrně ztrácel časový a prostorový orientační rámec. Neznalost terénu byla součástí operace: unavení, dezorientovaní lidé jsou poddajnější. Okolo půlnoci konečně skupina dorazila.

Na to, co spatřili, nebyli připraveni.

Srub v šumavském pohraničí byl upraven do poslední podrobnosti. U vstupu stála hlídka v uniformách německé pohraniční policie. Uvnitř visel portrét prezidenta Trumana, na stole ležely cigarety Camel, na zdi vlajka s hvězdami a pruhy. Vše ladilo do jednoho přesvědčivého obrazu: americká vojenská kontrarozvědka, CIC – Counter Intelligence Corps – vítala čerstvé uprchlíky z komunistického Československa.

StB věděla přesně, co dělá. Falešná úřadovna nebyla improvizací – byla výsledkem pečlivé přípravy, která vycházela z důkladné znalosti toho, jak skutečné americké vojenské kontrolní stanoviště vypadá. Příslušníci StB absolvovali jazykovou průpravu, trénovali přiměřené americké gesto a chování. Iluze byla dokonalá, protože na její věrohodnost závisela celá operace.

Karel Kocina z klatovské StB zahájil s Prošvicem výslech. Protokol byl sepisován v němčině, aby atmosféra Alemagna nepůsobila rušivě. Prošvic mluvil. Proč by nemluvil? Byl přesvědčen, že hovoří s přáteli, kteří mu pomohou zařídit azyl. Prozradil kontakty, které měl v zahraničí. Popsal svou síť. Zmínil jména lidí doma, kteří mu pomáhali.

Každé slovo bylo pečlivě zaznamenáno.

Akce Kámen – pojmenovaná podle hraničního kamene, který vytyčuje státní hranici – vznikla v dubnu 1948 jako systematická metoda, nikoliv jako náhodná improvizace. Jejím principem bylo využití existujících sítí ilegálních převaděčů, do nichž StB záměrně infiltrovala své agenty. Ti pak doporučovali konkrétní osoby jako vhodné cíle: lidi s vazbami na odboj, s majetkem, s kontakty, jejichž odhalení mohlo přinést nejvyšší zpravodajský výnos.

Uprchlíci nebyli vybíráni náhodně. Byli to lidé, u nichž měla StB důvod předpokládat, že toho vědí hodně – průmyslníci, politici, právníci, lékaři, důstojníci. Prošvic splňoval profil dokonale: zakladatel úspěšného podniku, člověk s mezinárodními obchodními kontakty, muž, který se stýkal s vrstvou Čechů, jež měla co ztratit a proto organizovala odpor.

Podstatou operace bylo vytvořit pocit bezpečí přesně v okamžiku nejvyšší zranitelnosti. Cesta přes les v noci, únava a dezorientace, pak náhlé světlo a zdánlivě přátelské tváře v amerických uniformách – vše pracovalo ve prospěch výslechu. Člověk, který si myslí, že je konečně v bezpečí, mluví. Mluví upřímně. Mluví kompletně.

Výslechy přinášely dvojí výnos. Za prvé samotné informace: jména, adresy, plány, finanční rezervy. Za druhé protokol, který šel rovnou do soudního spisu. Oběť akce Kámen se tak stávala svědkem proti sobě samé – a to svědkem, jehož výpověď byla pořízena ve chvíli, kdy věřila, že mluví s přáteli.

Když výslech skončil, iluze se rozplynula jedním pohybem. Muži v amerických uniformách se stali tím, čím vždy byli: příslušníky komunistické Státní bezpečnosti. Rodina Prošvicových byla eskortována do Všerub, kde je přijali kolegové z klatovské StB. Zabavili jim peníze, cennosti, zavazadla. A odvezli je zpět tam, odkud přijeli – na Pankrác.

Prošvicova manželka Jiřina byla nakonec soudem zproštěna viny. Soudci dospěli k závěru, že byla k činu vyprovokována a trestného činu opuštění republiky se formálně nedopustila, neboť z území Československa ve skutečnosti ani nevykročila. Jan Prošvic takové štěstí neměl. Byl odsouzen k nuceným pracím.

Rodině byly zkonfiskovány obě vily – jedna v Praze, jedna ve Vonoklasech. Státní bezpečnost jednu z nich záhy využila jako vlastní objekt. Jiřina Prošvicová se s dětmi ocitla bez domova a bez živobytí: režim ji nesměl oficálně zaměstnat nikdo, protože byla manželkou odsouzeného třídního nepřítele. Živila rodinu na hraně legality.

Jan Prošvic v táboře nucených prací nezůstal dlouho. Ještě v roce 1948 – krátce po odsouzení – dokázal z lágru uprchnout. Přešel pěšky do Německa. Bylo mu čtyřiačtyřicet let, neměl nic, mluvil česky a trochu německy.

V roce 1950 se přesunul do Velké Británie. Začal jako tovární dělník. Pak si v pronajatém garážovém prostoru sehnal staré stroje a začal znovu vyrábět drobné domácí spotřebiče. Provizorní dílna lehla popelem při požáru – Prošvic přišel o vše, co od nuly znovu vybudoval.

Vstal a začal potřetí.

Tentokrát šlo rychleji. Prošvic se dal dohromady s technickým partnerem a v šedesátých letech vybudoval britskou firmu RIMA Sunbeam – výrobce elektrických grilů, vysoušečů vlasů a kávovarů, který se stal v mezinárodním sortimentu domácích spotřebičů skutečně respektovaným jménem. Muž, kterého komunistický stát vyhlásil za nepřítele a přišel o vše, si v exilu znovu vybudoval průmyslovou říši.

Do Československa se nesměl vrátit. Jeho rodina tam zůstala – a on ji podporoval, jak mohl, z dálky, přes hranice, přes železnou oponu.

Akce Kámen se v průběhu let 1948 až 1951 rozrostla do soustavného systému. Přesný počet obětí je dodnes předmětem bádání: odborná literatura hovoří o desítkách případů, přičemž část dokumentů zůstávala dlouho v archivech neprozkoumaná nebo záměrně skrytá. Badatelka a spisovatelka Václava Jandečková, která tématu věnovala více knih a od roku 2018 pořádá putovní výstavy, odhaduje celkový dosah akce na čtyřicet nebo více osob, jež prošly falešnou hranicí.

Operace se neomezovala na jednu lokalitu. Používána byla okolí Všerub u Domažlic, ale i Myslív na Klatovsku a další úseky šumavského pohraničí. StB přizpůsobovala kulisy a personál konkrétní situaci. Někde byl výslech kratší, jinde delší; někde akce skončila prostým zatčením, jinde – a to je tmavší stránka příběhu – zavražděním. Příslušníci StB i jejich tajní spolupracovníci se při příležitosti obohacovali okrádáním zadržených.

Stanislav Liška, převaděč, který 23. dubna 1948 odvedl rodinu Prošvicových k falešné celnici, nebyl ani čistý kolaborant, ani čistá oběť. Pracoval pro StB, ale zároveň – jak se potvrdilo i z archivů CIC – spolupracoval od roku 1945 s americkými zpravodajskými službami. Byl součástí sítě, do níž ho zapojil nadřízený důstojník s krycím jménem Šumava. V prosinci 1948 ho komunistická StB zatkla; po propuštění na jaře 1949 uprchl se svou rodinou na Západ. V utečeneckém táboře v Ludwigsburgu se setkal s Prošvicem – ten ho okamžitě nahlásil jako agenta StB. Liška byl vyslýchán americkými orgány a jako první podal ucelené svědectví o povaze Akce Kámen skutečným příslušníkům CIC.

Akce Kámen patřila k operacím, o nichž komunistický stát mlčel nejdůsledněji. Nebylo to překvapivé: přiznat, že tajná policie systematicky podváděla vlastní občany pomocí falešné státní hranice, by bylo i pro samotný režim politicky kompromitující. Operace porušovala nejen elementární zásady lidskosti, ale i vlastní zákonodárství komunistického státu.

Proto se o ní mlčelo. Oběti mlčely ze strachu, nebo ze studu nad tím, že se nechaly oklamat. Strůjci mlčeli z odborné hrdosti na dobře utajenou práci. Archivy zůstávaly uzavřeny.

Teprve po roce 1989 začalo pomalé odkrývání. Václava Jandečková, která pátrala po osudech svého dědečka Oty Tulačky – organizátora skutečných převodů přes hranice, který byl v roce 1949 zatčen – narazila na případ Prošvicových a záhy zjistila, že jde o první doložitelnou oběť rozsáhlejší akce. Její kniha Kámen z roku 2013 a pozdější rozšiřující práce z roku 2018 a 2021 přinesly první systematické zmapování celé operace, a to na základě dosud nepublikovaných archivních materiálů i výpovědí přeživších.

Profesorem Igor Lukeš z Bostonské univerzity ve studii z roku 2011 nezávisle popsal myslívský úsek falešné hranice a odhalil roli Stanislava Lišky v americké zpravodajské síti. Akademický zájem o případ tak přišel z obou stran Atlantiku.

Paradox Prošvicova příběhu spočívá v tom, že jeho podnikatelský odkaz v Česku přežil, zatímco jeho jméno zůstalo dlouho neznámé. Firma, jejíž zárodky zasel ve čtyřicátých letech v hlineckých halách, se transformovala přes Elektro-Pragu v národní podnik, pak přes kuponovou privatizaci devadesátých let do dnešní akciové společnosti ETA. Ochranná známka ETA – zkratka od Elektrotechnické aparáty – byla zaregistrována v roce 1960. Dnes ji zná každý, kdo v Česku vaří nebo žehlí.

Jméno Jana Prošvice na ní nikdy nebylo. Nebylo na ní ani jeho příběh. Továrník, který byl vyhozen z vlastního závodu, vyslýchán na Pankráci, odveden do falešné celnice a odsouzen k nuceným pracím, se v oficiálním vyprávění o slavné české značce neobjevoval. Bylo pohodlnější začít historii značky od znárodnění.

Prošvic zemřel v roce 1989. Nedočkal se pádu komunismu o několik měsíců. Nevíme, zda o blížící se změně věděl, zda ji předpokládal nebo zda mu to bylo v té chvíli lhostejné. Strávil v britském exilu čtyřicet let, znovu vybudoval majetek, pomáhal rodině, sledoval zdaleka, jak jeho vlast žije v systému, který ho vystavil pastě a odstavil ho od díla celého života.

Spravedlnosti se nedočkal.

Případ Prošvicových a Akce Kámen přesahují pouhou komunistickou historii. Jsou anatomií lži jako státní metody, studií o tom, jak moc systematicky využívá důvěru jako zbraň. Falešná hranice byla možná proto, že uprchlíci věřili: věřili, že existuje místo za kopcem, kde jsou v bezpečí. Tato víra – zcela přirozená a lidská – byla přesně tím, co StB potřebovala.

Mechanismus funguje i mimo totalitní kontext. Kdokoli, kdo využívá naši naději k manipulaci, pracuje se stejným nástrojem jako příslušníci StB v amerických uniformách. Rozdíl je jen ve škále a v prostředcích.

Divadlo Archa v Praze uvedlo v roce 2019 inscenaci inspirovanou Akcí Kámen v produkci drážďanského Státního divadla. V sousedním Německu vzniká na stejné téma muzikál s hudbou Ondřeje Soukupa. Příběh z šumavského lesa si nacházel cestu k evropskému publiku pomalu – ale nacházel ji.

Jan Prošvic by si to zasloužil vidět. Továrník, vynálezce, muž, který začal třikrát od nuly a třikrát uspěl – a přesto vešel do dějin zejména jako číslo jedna na seznamu obětí policejní lsti. Číslo jedna ze čtyřiceti nebo více. První, ale ne poslední 1. duben si připomínáme nejen jeho osud. Připomínáme si, co se stane, když stát přestane být strážcem hranic a stane se jejich lhářem.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pro%C5%A1vic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_K%C3%A1men

https://www.denik.cz/z_domova/akce-kamen.html

https://www.mistapametinaroda.cz/?lc=cs&id=2800&rt=56

https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2703422-lide-prchali-pres-falesnou-hranici-do-rukou-stb-akce-kamen-je-vic-nez-jen-cesky

https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1302/075-089.pdf

https://prazdnedomy.cz/domy/majitele/detail/7188

https://www.eta.cz/historie/

https://www.sumava-litera.eu/knihovna/falesne-hranice-akce-kamen-obeti-a-strujci-nejutajovanejsich-zlocinu-stb-19481951/

https://www.totalita.cz/stb/stb_a_kamen.php