Ukradené umění: České stopy ve světových galeriích

Devadesátá léta. Slovo, které v Češích dodnes vyvolává směsici nostalgie, euforie a jistého mrazení. Byla to doba nekonečných možností, džínových bund, privatizačních kuponů a hudby znějící ze západních rádií. Zdi padly, hranice se otevřely a s nimi i stavidla příležitostí – bohužel nejen těch poctivých. Zatímco národ oslavoval nově nabytou svobodu, v tichosti a pod rouškou noci probíhal jeden z největších kulturních zločinů v moderních českých dějinách. Drancování národního dědictví.

Pro mezinárodní organizované gangy zlodějů umění bylo čerstvě svobodné Československo a později Česká republika zemí zaslíbenou. Stovky hradů, tisíce zámků a kostelů, často v zuboženém stavu po dekádách komunistické údržby, byly prakticky bez ochrany. Zabezpečovací systémy byly raritou, evidence uměleckých předmětů roztříštěná a povědomí o jejich skutečné hodnotě nízké. Navíc panovala všeobecná, až naivní důvěra. Kdo by přece kradl sochu z kapličky u cesty nebo obraz z venkovské fary?

Odpověď byla brutálně rychlá a efektivní. Zloději přesně věděli, pro co jdou. Často pracovali na přímou objednávku ze zahraničí. Jejich cílem nebyly náhodné předměty, ale to nejcennější, co české a moravské umění nabízelo: gotické dřevěné madony s tajemným úsměvem, expresivní barokní sochy světců, obrazy starých mistrů a vzácné prvotisky z klášterních knihoven. Vše, co mělo na německém a rakouském trhu, hlavní křižovatce černého obchodu s uměním, okamžitou a vysokou cenu.

Policejní statistiky z té doby jsou děsivým čtením. Jen mezi lety 1990 a 1996 bylo podle údajů Ministerstva kultury a Policie ČR odcizeno přes 60 000 uměleckých a historických předmětů. Celková vyčíslená škoda přesáhla několik miliard korun, ale ta kulturní a historická je nevyčíslitelná. Mnohé předměty byly nenávratně poškozeny při neodborné manipulaci, jiné navždy zmizely v anonymitě soukromých sbírek. Přesto některé zanechaly stopu. Stopu, která často vede do těch nejprestižnějších institucí světa a odhaluje strhující příběhy o zločinu, náhodě, mravenčí práci detektivů a nekonečných právních bitvách. Toto jsou jejich příběhy.

Každé ukradené dílo má svůj vlastní osud. Některé příběhy jsou však natolik emblematické, že dokonale ilustrují mechanismy a složitost celého problému. Jsou to příběhy, které začínají násilným vytržením z původního domova a pokračují jako mezinárodní detektivky.

Vědecká knihovna v Olomouci, ctihodná instituce s bohatými historickými fondy, se na počátku 90. let stala terčem jednoho z nejrafinovanějších a nejrozsáhlejších případů krádeží knih v novodobé české historii. Nešlo o hrubou sílu, ale o chladně promyšlenou operaci, která cílila na to nejcennější – soubory vzácných tisků a rukopisů ze 16. až 18. století. Zloději, kteří měli zjevně expertní znalosti, v průběhu několika let systematicky z fondů kradli a nahrazovali originály méně cennými svazky nebo je prostě vyřezávali z vazeb.

Když byla krádež konečně odhalena, šok byl obrovský. Zmizely stovky vzácných svazků, včetně botanických a alchymistických spisů, jejichž hodnota byla astronomická. Zdálo se, že se po nich slehla zem. České úřady zahájily vyšetřování a zalarmovaly Interpol, ale stopy byly mizivé.

Zvrat přišel až o mnoho let později, a to díky kombinaci náhody a neúnavné práce badatelů. V roce 2015 si historik umění a expert na staré tisky ze Stockholmu všiml v online katalogu prestižního Getty Research Institute (GRI) v Los Angeles položek, které mu byly povědomé. Byly to naskenované verze tisků, které nápadně připomínaly ty odcizené z Olomouce. Informoval české kolegy a rozjelo se kolo pátrání.

Ukázalo se, že Gettyho institut zakoupil v roce 1995 velký soubor 282 vzácných tisků od německého antikváře. Tento antikvář je o dva roky dříve získal na aukci v Londýně. Cena, za kterou je Getty pořídil, byla údajně 2,5 milionu dolarů. Institut je v dobré víře skoupil, zrestauroval a zařadil do svých sbírek, kde sloužily badatelům z celého světa.

Česká republika, zastoupená Ministerstvem kultury a Vědeckou knihovnou v Olomouci, oficiálně požádala o jejich navrácení. Tím začala mimořádně složitá právní a diplomatická bitva. Gettyho institut se bránil tím, že tisky nabyl legálně a v „dobré víře“ (tzv. "bona fide purchase"). Podle kalifornského práva, pokud instituce nakoupí předmět bez vědomí, že je kradený, a investuje do jeho péče, má na něj silný právní nárok.

Česká strana argumentovala mezinárodními úmluvami, jako je konvence UNIDROIT z roku 1995, která stanoví, že kradené kulturní statky by měly být navráceny. Problémem však bylo, že USA tuto konkrétní úmluvu neratifikovaly a krádež se stala před její účinností.

Začala léta vyjednávání. Právníci obou stran si vyměňovali stovky stran dokumentů. Čeští experti museli pro každý jednotlivý tisk dokazovat jeho původ – hledali v archivech staré inventární seznamy, razítka, vpisky a další unikátní znaky (tzv. provenienční znaky), které by jednoznačně potvrdily, že jde o svazky z Olomouce. Byla to mravenčí práce vyžadující obrovské nasazení.

K dnešnímu dni se podařilo dosáhnout dílčích úspěchů. Gettyho institut uznal původ několika tisků a vrátil je. O většinu souboru se však stále vedou složitá jednání. Případ olomouckých knih se stal učebnicovým příkladem toho, jak se kradené umění může dostat do nejvyšších pater kulturního světa a jak nesmírně obtížné je zvrátit běh událostí, jakmile se dílo stane součástí prestižní zahraniční sbírky.

Zatímco krádeže v Olomouci byly sofistikované, většina plenění v 90. letech probíhala mnohem surověji. Typickým cílem byly venkovské kostely, kaple a fary, často osamocené a zcela bez dozoru. Jejich největším pokladem byly gotické a barokní dřevěné sochy.

Jednou z nich byla i vzácná socha Madony s děckem z poloviny 15. století, která stávala v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně a byla součástí majetku nedalekého zámku Jezeří. Socha, vysoká přibližně 120 cm, je vynikajícím příkladem českého pozdně gotického sochařství. V noci z 20. na 21. června 1993 zloději vnikli do kostela a sochu spolu s dalším mobiliářem ukradli.

Její osud byl typický pro tisíce dalších děl. Okamžitě byla převezena přes hranice do Rakouska, kde se dostala do rukou překupníků. Ti ji za zlomek skutečné hodnoty prodali dál. Stopa na dlouhá léta zmizela. V Česku byla socha zařazena do databáze odcizených děl, ale naděje na její nalezení pomalu pohasínala.

O více než dvacet let později, v roce 2015, se stalo něco nečekaného. V nabídce prestižní vídeňské aukční síně Dorotheum se objevil obraz, na kterém byla v pozadí vyobrazena právě tato madona. Byla součástí interiéru soukromého sběratele. Pro české památkáře a kriminalisty to byl signál. Okamžitě kontaktovali rakouské kolegy.

Rakouská policie, konkrétně oddělení pro kulturní dědictví (Abteilung Kulturgut), začala jednat. Podařilo se jim ztotožnit majitele obrazu a následně i samotnou madonu. Nacházela se v soukromé sbírce rakouského podnikatele, který ji, jak tvrdil, v 90. letech legálně zakoupil od starožitníka. Opět se objevil problém „nabytí v dobré víře“.

V tomto případě však zafungovalo několik klíčových faktorů. Především vynikající policejní spolupráce mezi Českem a Rakouskem. Dále existence kvalitní fotodokumentace a přesný popis sochy v české databázi, které nedávaly prostor pro pochybnosti o její identitě. A v neposlední řadě, rakouský právní řád, ačkoliv také chrání kupujícího v dobré víře, umožňuje navrácení, pokud se prokáže zločinný původ.

Po intenzivním diplomatickém a policejním jednání rakouský majitel souhlasil s navrácením sochy. Nebylo nutné vést zdlouhavý a nákladný soudní spor. V roce 2016 se tak Madona z Jezeří po 23 letech vrátila do České republiky. Dnes je po zrestaurování uložena v bezpečí depozitáře Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem a je zářným příkladem toho, že i zdánlivě beznadějné případy mohou skončit úspěchem. Její příběh je symbolem naděje pro stovky dalších, stále pohřešovaných děl.

Ne vždy končí příběhy tak šťastně. Mnoho případů zůstává v právním vakuu, kde se střetávají protichůdné zákony a zájmy. Dokonalou ukázkou je osud obrazu Zátiší s rybami a kočkou od nizozemského mistra 17. století Abrahama van Beyerena.

Tento vysoce ceněný obraz byl součástí sbírek na zámku v Třebíči. V prosinci 1993 byl spolu s dalšími díly ukraden. Zloději se do zámku vloupali v noci a přesně věděli, pro co jdou. Obraz zmizel a na dlouho o něm nebylo slyšet.

Až v roce 2004 se jeho stopa objevila. Obraz byl nabízen k prodeji v katalogu renomované mnichovské aukční síně Neumeister. Česká republika okamžitě zareagovala. Prostřednictvím Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) a Ministerstva kultury požádala o stažení obrazu z aukce a jeho navrácení.

Aukční síň obraz skutečně stáhla, ale odmítla ho vydat. Argumentovala, že ho do prodeje svěřil klient, který ho získal legálně. Německé úřady obraz zajistily a začal právní maraton, který trvá v podstatě dodnes.

Problém leží v jádru německého občanského zákoníku. Ten, podobně jako rakouský, chrání kupujícího, který nabyl věc v dobré víře. Pokud někdo koupí kradený předmět, aniž by věděl o jeho původu (například v aukci nebo od zavedeného obchodníka), stává se po určité době jeho právoplatným vlastníkem. V Německu tato promlčecí lhůta pro nárokování majetku činí deset let. Vzhledem k tomu, že obraz byl objeven až po více než deseti letech od krádeže, německá strana argumentovala, že nárok českého státu je promlčen.

Česká strana oponovala, že podle českého práva vlastnické právo k takovému dílu, které je majetkem státu, je nepromlčitelné. Navíc se odvolávala na Směrnici EU o navracení kulturních statků, která byla neoprávněně vyvezeny z území členského státu.

Výsledkem je patová situace. Obraz je sice zajištěn a nemůže být prodán, ale fyzicky se stále nachází v Německu. Česká republika se ho nevzdává a stále hledá cesty, jak dosáhnout jeho návratu, ale případ ukazuje, jak rozdílné právní systémy v rámci Evropské unie mohou efektivně zablokovat spravedlivé řešení. Osud van Beyerenova zátiší je tak hořkou připomínkou, že objevení ukradeného díla je často teprve začátkem, nikoliv koncem cesty.

Příběhy z Kalifornie, Vídně a Mnichova odhalují, že největší překážkou pro návrat ukradeného umění není jeho nalezení, ale spletitá síť zákonů, mezinárodních úmluv a protichůdných zájmů. Proces restituce je fascinující, ale často frustrující disciplínou, kde se střetává právo, historie umění a vysoká diplomacie.

Toto je naprosto klíčový právní pojem, který stojí v centru většiny restitučních sporů. Princip „držitele v dobré víře“ je zakotven v právních řádech mnoha západních zemí, včetně Německa, Rakouska, Švýcarska či Francie. V zásadě říká, že pokud osoba nebo instituce zakoupí předmět, aniž by měla důvod se domnívat, že je kradený (např. v renomované galerii, aukci, za přiměřenou cenu), je její vlastnické právo chráněno.

Cílem tohoto principu je chránit stabilitu trhu a právní jistotu. Kdyby každý kupec musel u každého starožitného předmětu provádět detektivní pátrání po jeho původu stovky let zpět, trh s uměním by se zhroutil.

Pro země jako Česká republika, které byly zdrojem masivních krádeží, je to však obrovský problém. České právo (vycházející z rakousko-uherské tradice) naopak tradičně chrání původního vlastníka. Podle zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má) nemůže zloděj ani následný překupník převést na kupujícího vlastnické právo, protože ho sám nikdy nenabyl.

Tento střet dvou právních filozofií je jádrem problému. Zatímco český právník vidí situaci jasně – dílo bylo ukradeno a musí být vráceno – německý či americký právník vidí instituci, která v dobré víře investovala miliony do nákupu a péče o dílo a jejíž práva jsou také chráněna.

Další kritickou překážkou jsou promlčecí lhůty. Většina právních řádů stanovuje určitou dobu, po které již nelze nárok na vrácení věci uplatnit. Tyto lhůty se dramaticky liší. Jak ukázal případ van Beyerenova obrazu, v Německu může být nárok na vydání věci promlčen již po deseti letech. V jiných zemích to může být třicet let.

Mezinárodní úmluvy, jako například Směrnice EU 2014/60/EU, se snaží tyto lhůty sjednotit a prodloužit, ale stále existují rozdíly a právní kličky. Pro zloděje a překupníky je to jednoduchá strategie: stačí dílo na dostatečně dlouhou dobu „uklidit“ z oběhu, a poté ho „vyprané“ prodat jako předmět s nejasnou proveniencí.

V boji proti krádežím a za navrácení děl hrají klíčovou roli specializované nástroje a instituce.

Pokud je ukradené dílo nalezeno v zahraničí, existují v zásadě dvě cesty, jak ho získat zpět.

Příběhy ukradeného českého umění jsou jako jizvy na tváři národního dědictví. Připomínají chaotickou a bolestivou transformaci 90. let. Zároveň jsou ale svědectvím o neuvěřitelné odolnosti a odhodlání těch, kteří se snaží tyto rány zacelit.

Poučili jsme se? Odpověď je ano. Zabezpečení českých památek je dnes na nesrovnatelně vyšší úrovni. Kostely, zámky i muzea jsou vybaveny moderními alarmy a kamerovými systémy. Evidence uměleckých děl je centralizovaná a digitalizovaná. Spolupráce mezi policií, památkáři a mezinárodními institucemi funguje mnohem efektivněji. Masivní vlna drancování, jakou jsme zažili v 90. letech, by dnes již nebyla možná v takovém rozsahu.

Přesto zůstává mnoho otevřených ran. Desítky tisíc předmětů jsou stále nezvěstné. Mnohé z nich, možná právě v této chvíli, visí na zdi v soukromém bytě ve Vídni, leží v trezoru v Curychu nebo čekají v depozitáři galerie v New Yorku. Jejich majitelé možná ani netuší, že vlastní kousek krvavé české historie.

Boj o navrácení těchto děl je během na dlouhou trať. Každý úspěch, jako návrat Madony z Jezeří, je nejen vítězstvím právníků a diplomatů, ale i silným morálním poselstvím: kulturní dědictví patří tam, kde vzniklo, a na zločiny proti němu se nezapomíná.

Příběh ukradeného umění je také výzvou k ostražitosti pro nás všechny. Až příště navštívíte zahraniční galerii nebo si budete prohlížet katalog aukční síně, dívejte se pozorně. Třeba právě vy zahlédnete tvář světce nebo krajinu, která vám bude povědomá. Její příběh totiž ještě neskončil.

Kolik dalších českých pokladů stále čeká na své objevení v tichých depozitářích světových galerií a sbírek?