Výlet na Kokořín: hrad prokletý císařem, obývaný lapky a nakonec zachráněný nadšenci

Cesta na Kokořín začíná zpravidla v Mělníku nebo ve Mšeně, odkud turistické trasy vedou lesním údolím říčky Pšovky. Hrad stojí na ostrém pískovcovém ostrohu nad Kokořínským dolem, asi deset kilometrů severovýchodně od Mělníka. Kdo přijede autem, musí ho nechat dole ve vesnici a vydat se pěšky - a to je vlastně dobře. Přístupová cesta stoupá lesem, skály se znenáhla zvedají po stranách a hrad se zjeví až ve chvíli, kdy na to člověk přestane čekat.

První zmínky o tvrzi na tomto místě pocházejí ze 14. století. Hynek Berka z Dubé - mocný šlechtic z rodu Berků - nechal hrad vybudovat zřejmě někdy po roce 1320, a to vysoko na pískovcové skále, která mu poskytovala přirozené opevnění ze tří stran. Po husitských válkách hrad přecházel z ruky do ruky, majitelé se střídali jako na běžícím pásu a žádný z nich nejevil přílišnou chuť do větších oprav.

Po třicetileté válce přišel osudový úder. Císař Ferdinand III. zařadil Kokořín mezi takzvaná prokletá místa - hrady, které směly v zájmu bezpečnosti říše nadále chátrat, nikoliv být opravovány. Rozkaz měl jasný záměr: zbavit potencionální nepřátele opěrných bodů. Vedlejším efektem bylo, že Kokořín během následujících staletí pozvolna pukal, sesýpal se a zarůstal. V 19. století byl soudobými kronisty popisován jako zřícenina s omšelou věží uprostřed lesa.

A právě v době úpadku vstoupily do příběhu legendy. Zpustlý hrad se podle pověstí stal útočištěm loupeživých rytířů v čele s Petrovským z Petrovic, kteří prý terorizovali celé okolí. Pověst to možná je, ale při rekonstrukci hradu na počátku 20. století dělníci ve sklepení pod věží odkryli dvaadvacet lidských koster. Historikové dodnes vedou spor, zda ostatky patřily obětem lapků, nebo samotným loupežníkům - zazděným tam za trest hluboko pod zemí.

Příběh Kokořína mohl skončit jako příběh stovek jiných středověkých zřícenin - postupným rozpadem na hromadu kamenů porostlou kapradím. Nestalo se tak díky dvěma silám: jedné občanské a jedné podnikatelské.

Klub českých turistů se o hrad začal zajímat koncem 19. století a v roce 1895 ho představil veřejnosti jako maketu na Národopisné výstavě v Praze. Kokořín se tak dostal do povědomí středočeských výletníků dřív, než byl obnoven. O rok později, v roce 1896, panství koupil měšťan Václav Špaček - podnikatel a velkostatk'ář, který z Kokořína udělal soukromý projekt. Po roce 1908 byl povýšen do šlechtického stavu a jako Jan Špaček ze Starburgu se dočkal ještě větší slávy jako obnovitel hradu.

V letech 1911 až 1918 probíhala rozsáhlá rekonstrukce. Architekt Eduard Sochor a tým předních historiků - August Sedláček, Zikmund Winter, Čeněk Zíbrt - vedli obnovu v romantickém duchu. Hradní palác byl zvýšen o patro, interiéry vybaveny dobovým nábytkem, stěny pokryty malbami s erby historických majitelů. Dominantou se stala 38 metrů vysoká válcová věž - bergfrit - který je vidět z celého okolí.

Výsledek byl ambivalentní. Hrad přišel o středověkou autentičnost - dnešní Kokořín je ve značné míře novodobou rekonstrukcí, ne původní gotickou pevností. Na druhou stranu byl zachráněn před záhubou. Podobně jako Loket, Hluboká nebo Bouzov - i Kokořín vděčí za přežití 19. a 20. století romantické vlně, která viděla ve středověkých hradech symbol národní identity a zásluh.

Po roce 1950 hrad zestátnila komunistická vláda v rámci pozemkových reforem. Teprve v roce 2006 - po zdlouhavých soudních sporech - byl vrácen rodině Špačků, která ho vlastní dodnes a zpřístupňuje veřejnosti.

Do hradního areálu vstupujete přes dřevěný most na nádvoří s pokladnou. Hrad nabízí dva prohlídkové okruhy. První, komentovaný, vede starým palácem - rytířskou síní se stolem a vyřezávanými křesly, loveckým předpokojem jako pamětní síní rodiny Špačků a dvojicí obytných pokojů. V rytířské síni upoutají kachlová kamna sestavená z replik původních kachlů a nástěnné malby zachycující erby všech majitelů od 14. do počátku 20. století. Na dlaždicích si všimněte špačkovského erbu - tři prvky: kůň, dvouocasý lev a postiliónské trubky.

Druhý okruh vede přímo na vyhlídkovou věž, a to bez průvodce. Přibližně šedesát kamenných schodů a člověk se ocitne ve výšce 37,5 metru nad okolním terénem. Za jasného počasí je odtud vidět na hrad Houska, věž kostela na Hradsku a vzdálené skalní město. Součástí prohlídky je také sklepení s expozicí historických fotografií, pohlednic a tiskovin z let 1888 až 1972.

Hrad je otevřen od dubna do října, přičemž v dubnu a říjnu jen o víkendech. V hlavní sezoně - od června do srpna - je otevřeno denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin. Vstupné je příznivé a pohybuje se od 60 do 120 korun v závislosti na zvoleném okruhu. Psi mají vstup zdarma a mohou majitele doprovázet na prohlídku.

Hrad je sám o sobě pouze začátek. Pravé bohatství Kokořínska leží v krajině okolo. Kokořínský důl - čtrnáct kilometrů dlouhé kaňonovité údolí říčky Pšovky - patří k nejkrásnějším místům středních Čech. Píseček zdejšího pískovce vznikl před osmdesáti až devadesáti miliony let na dně pravěkého moře; dnes tvoří základnu celé chráněné krajinné oblasti, která byla vyhlášena v roce 1976 a v roce 2014 rozšířena o část zvanou Máchův kraj.

Geologický proces, který dál formuje zdejší krajinu, je prostý a neúprosný: voda a vítr. Horní vrstva pískovce bývá tvrdší, obsahuje nerost limonit a drží pohromadě. Spodní vrstva - měkčí, s podílem jílu - ubývá rychleji. Výsledkem jsou groteskní útvary, které nesou názvy podle svého tvaru: Obří hlava, Žába, Kanec, Sněhurka a sedm trpaslíků. A především Pokličky.

Mšenské Pokličky jsou symbolem celé CHKO - dva kilometry od hradu, přibližně dvanáct metrů vysoké skalní sloupy zakončené kameným kloboukem. Největší z nich má klobouk o rozměrech šest krát pět metrů a výšku dvanáct metrů. Vznikly stejným způsobem jako ostatní: tvrdší vrstvou chráněný sloup měkčího pískovce ustál věky eroze, zatímco vše kolem bylo odneseno. Kdysi v budoucnu i Pokličky podlehnou - jejich nohy jsou rok od roku slabší. Pěšky se k nim dostanete z hradu po červené turistické značce podél Pšovky za přibližně pět kilometrů.

V dole najdete tůně s lekníny, roubenky a hrázdné domy vesniček s autentickou lidovou architekturou, rybník Harasov lemovaný skalami - v létě oblíbené koupaliště s písčitým dnem a dvěma plážemi. Vstup do vody je zdarma. Jen psi musí zůstat na souši.

Kdo chce vidět Kokořínsko pořádně, měl by se vydat na Cinibulkovu naučnou stezku. Začíná ve Mšeně u Městských lázní - prvorepublikové stavby ve stylu art déco s chladnou vodou ze skalního pramene, jíž se místní koupaliště pyšní od dvacátých let minulého století. Žlutá turistická značka pak vede přibližně devět kilometrů skalními bludišti zpět do Mšena.

Stezka nese jméno po Josefu Bedřichu Cinibulkovi (1876-1944), učiteli ze Mšena a neúnavném propagátorovi turistiky na Kokořínsku. Jeho zásluhou vznikla síť značených tras i místa pro odpočinek, která zdejší krajinu zpřístupnila běžným výletníkům. Bez Cinibulkovy práce by Kokořínsko možná zůstalo zapomenutým koutem pro zasvěcené.

Trasa sama je náročnější - střídají se výstupy a sestupy, na jednom místě pomáhají k překonání skály řetězy, takže není určena pro malé děti ani psy. Odměnou jsou skalní bludiště Prolezovačky - komplex přirozených dutin v pískovci propojených úzkými průlezy - a kousek dál volně přístupná jeskyně, kde místní za třicetileté války schovali cennosti a obrazy před švédskými vojáky. Pak Průsečná skála, hluboká vozová cesta vytesaná do pískovce pro přesun vojenských vozů, a nakonec skalní útvary s jednoznačnými jmény Obří hlava a Žába. Na stezce nečekejte bistro - svačinu si vezměte s sebou, případně se zásobte před výletem v Mšeně.

Kokořínsko nabízí ještě jedno místo, které nestojí na přírodním procesu, nýbrž na lidské fantazii. U obce Želízy nedaleko Liběchova se do pískovcové skály dívají dvě obří tváře. Čertovy hlavy - devět metrů vysoké reliéfy vytesané do svislé skály - vznikly v letech 1841 až 1846. Jejich autorem je sochař Václav Levý, rodák ze Slaného, který na zakázku místního statkáře Thomase Grohmana proměnil holou skálu v sochařskou raritu bez obdoby v celé zemi.

O kousek dál najdete na stejné skále další Levého práce: skalní reliéf Had a ženskou postavu s nástrojem zvanou Harfenice. Trochu dál pak volně přístupná jeskyně Klácelka, vytesaná v pískovci - místní legenda ji pojmenovala po loupežníkovi Klemperovi. Přístup k Čertovým hlavám je snadný po modře značené turistické trase z obce Želízy, autobusem dostupné například z Mělníka.

Nelze odjet z Kokořínska bez zmínky o hradu Houska - jedno z nejzáhadnějších míst v Čechách stojí ukryté ve východní části kokořínských lesů, nedaleko Dubé. Houska je starší než Kokořín - vznikla ve 13. století - a liší se od něj charakterem i pověstmi. Zatímco Kokořín je sídlo loupeživých rytířů, Houska je údajná brána do pekel.

Legenda říká, že hrad byl postaven přímo nad propastí, z níž vylézala pekelná stvoření, a jediným účelem stavby bylo tuto propast zakrýt a zazdít. Moderní výzkumy sice žádnou propast nenašly, ale Houska si svůj tajemný ráz udržela. Interiér nabízí gotickou hradní kapli s nástěnnými malbami z 14. století, rytířský sál s trofejemi, Zelenou komnatu s freskami a lovecký sál s výklenky prostupujícími celou hradní skálou.

Housku najdete přibližně dvacet kilometrů od hradu Kokořín; je přístupná autem z Dubé nebo ze Mšena, parkoviště je placené asi půl kilometru od brány.

Kokořín je dosažitelný autem za hodinu z Prahy - po dálnici D8 směr Ústí nad Labem a pak po silnicích přes Mělník nebo Mšeno. Parkoviště v obci Kokořín je placené, alternativou je zaparkovat ve Mšeně a dojít k hradu pěšky přibližně pět a půl kilometru po značených trasách nádhernou přírodou.

Vlakem je nejbližší zastávka Mšeno na trati z Prahy přes Mladou Boleslav. Z nádraží pak vede červená turistická trasa přímo do Kokořínského dolu a k hradu.

Autobusem je možné dojet z Mělníka přímo na zastávku Kokořín - Dolina, odkud je hrad dostupný pěšky.

Plánujete-li delší pobyt, oblast nabízí kempy přímo v Kokořínském dole - hrad je pak vzdálený pouhých jeden a půl kilometru. V obci Kokořín jsou restaurace, kavárny a penziony; pro kuchyni domácího stylu stojí za návštěvu restaurace Truhlárna nebo posezení v kavárně U Koně v prostorách starého statku. Kdo chce výlet rozšířit o gastronomii, Parostrojní pivovar Lobeč v sousední Lobči stojí za zajížďku.

Nejrušnější jsou letní víkendy v červenci a srpnu - na parkoviště i do restaurací pak čekají fronty. Kdo může, vyplatí se přijet brzy ráno nebo v pracovní dny. Jaro a podzim nabízejí méně turistů a proměnlivé světlo, které z pískovcových skalních stěn dělá záclonu barvy medu. A v zimě? Zasněžené rokle Kokořínska mají své kouzlo, i když hrad je přístupný jen po dohodě se správou.

Kokořínsko má tu zvláštní vlastnost, že se do něj lidé vracejí. Kraj není okázalý - nemá alpské velehorské scenérie, chybí mu velká řeka, nestojí tu malebné historické město. Co tu je, to jsou detaily. Mech na mokré skále. Odraz věže hradu ve stojaté tůni. Světlo, které se v srpnovém podvečeru zachycuje v jeskyních Prolezovaček. Jméno na turistickém rozcestníku - Ráj - a člověk si říká, že tentokrát to pojmenovali trefně.

A pak ten hrad. Prokletý císařem, obývaný lapky, zachráněný podnikatelem a turisty. Dnes patří rodině, která ho vrátila ze zapomnění a nechává sem chodit každého, kdo se vydá po serpentinách nahoru. Není to autentická gotika; je to rekonstrukce z dob, kdy se lidé chtěli ke svým středověkým předkům přihlásit. Ale stojí tam nahoře na skále, nad korunami buků, a věž má táhne k nebi jako vždycky. A to stačí.