Zámek Ploskovice: pohádkové kulisy, exilový císař a tajemství ukryté pod zemí

Byl to jeden z nejdražších rozmarů šlechtičny v celé středoevropské historii. Na přelomu dvacátých a třicátých let 18. století nechala Anna Marie Františka Toskánská, manželka posledního potomka slavných Medicejských, vybudovat uprostřed severočeské krajiny letní rezidenci, jejíž cena prý překročila milion zlatých. Aby zabránila skandálu, spálila veškeré účty. Dnes, tři sta let poté, stojí zámek Ploskovice jako tichý důkaz toho, že rozmařilost někdy vytváří krásu, která přetrvá generace.

Vesnice Ploskovice leží šest kilometrů severovýchodně od Litoměřic, v krajině, kde České středohoří přechází do mírného říčního pásma Ohře. Kdo sem jede poprvé, bývá překvapen. Čekal snad malebný dvorec nebo skromný zámeček podobný stovkám jiných v Čechách. Místo toho se za branou parku otevře pohled na stavbu, která svou elegancí připomíná severoitalskou vilu - jednopatrová budova s čtvercovým půdorysem, kupole nad středním risalitem, po bocích se rozvíjejí arkádové galerie připomínající račí klepeta. Zámek byl od počátku navržen tak, aby působil jako malé Versailles, a v tomto záměru svým způsobem uspěl.

Autorem projektu byl pravděpodobně Octavio Broggio, severočeský stavitel italského původu. Jiné prameny hovoří o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, tvůrci mnoha barokních staveb v Praze. Kdo přesně plány navrhoval, zůstává dodnes předmětem odborných debat - spolu se spálenými účty zmizel i velký díl dokumentace ze stavby. Tato nejistota jen přidává zámku jistou záhadnost.

Zámecký park o rozloze osmi hektarů je volně přístupný celoročně, a právě sem mnozí návštěvníci zamíří jako první. Je to chytré rozhodnutí. Park ve stylu geometrického zahradního baroka nabídne v různých ročních obdobích různé krásy - od cibulovin na jaře přes bohaté koruny stromů v létě až po zlaté listoví v říjnu. Základní osa kompozice vede od vstupního pavilonu přes zámecký vestibul, zadní park s rybníčkem a topolovou alejí až k mariánskému sousoší u vlakového nádraží - jde vlastně o promyšlenou průhledovou linii, která pohled uzavírá a zároveň ho táhne dál.

V parku roste jedna ze vzácností, která se v českých zahradách příliš nevyskytuje: jedna z nejstarších pavlovnií plstnatých (Paulownia tomentosa) v Čechách. Tento asijský strom s fialovými kvítky kvete brzy na jaře a jeho přítomnost v Ploskovicích sahá do dob, kdy zámek přestavoval Ferdinand V. Habsburský - panovník, jehož záliby v botanice se tu otiskly doslova i přeneseně.

Po parku vede od roku 2011 naučná stezka s deseti tematickými panely, zaměřenými na místní ekosystémy - rybník, louku, les, arboretum. Vznikla díky dětem z místní základní školy ve spolupráci se Střediskem ekologické výchovy Sever. Trasa je přístupná i s kočárkem, takže výlet sem může klidně absolvovat i rodina s malými dětmi.

Ploskovice by byly zajímavou zastávkou i bez dalšího příběhu. Ale mají ho - a je to příběh, který stojí za zamyšlení.

Ferdinand V. Habsburský nastoupil na trůn v roce 1835 jako rakouský císař a sedmého září 1836 byl v pražské katedrále sv. Víta slavnostně korunován českým králem. Stalo se tak naposledy v historii. Žádný další panovník v Čechách korunován nebyl - Ferdinandův synovec František Josef I. si roku 1848 řekl, že mu k vládě stačí titul z boží milosti, a žádné korunování nepotřeboval.

Ferdinand byl od dětství výrazně nemocný. Trpěl epilepsií, hydrocefalem a různými neurologickými poruchami - pravděpodobným důsledkem výrazně příbuzenského sňatku rodičů. Jeho dědové z matčiny i otcovy strany byli sourozenci, takže Ferdinand měl fakticky pouze čtyři praprarodiče namísto obvyklých osmi. Vídeňská dvorní společnost mu říkala posměšně „Gütinand der Fertige“ - dalo by se přeložit jako Dobrodand Vyřízený. Češi mu říkali jinak: Ferdinand Dobrotivý.

Skutečnou moc nikdy neměl. Za něj vládl triumvirát - státní kancléř Metternich, arcivévoda Ludvík a hrabě Kolovrat - a jejich vzájemné politické šarvátky po dobu třinácti let blokovaly jakékoli reformy, až nakonec vyústily v revoluční rok 1848. Druhého prosince toho roku Ferdinand v olomouckém arcibiskupském paláci abdikoval. Do svého deníku si zapsal slova, která se pro svou dojemnou bezbrannost stala historicky pamětná: „tato záležitost skončila novým císařem klečícím před jeho starým císařem…“. Pak se s manželkou sbalili a odjeli.

Praha Ferdinanda přijala. Pražané ho měli opravdu rádi - vídávali ho na každodenních procházkách po dnešní Národní třídě, kde dával dětem bonbóny a chudým almužnu. Praze postupně věnoval bezmála 450 000 zlatých. Ale velkou část roku trávil na venkově, střídavě na dvou zámcích - v Zákupech a v Ploskovicích.

Obě sídla pro něj byla nákladně přestavěna. Ploskovice se dočkaly zásadní změny: původně jednopatrový zámeček se zvýšil o celé patro, přibyly arkádové galerie, interiéry dostaly nový kabát ve stylu druhého rokoka. Ferdinand se nastěhoval na jaře 1854.

Výzdoba interiérů byla svěřena Josefu Navrátilovi, dnes uznávanému jako jeden z nejdůležitějších českých malířů romantického 19. století. Navrátil pokryl stropy a stěny rozlehlými malbami s mytologickými a alegorickými motivy - ve vestibulu spatříte Neptuna s družkou, antické hrdiny, alegorické plastiky a olejomalby přímořských krajin. Strop centrálního sálu původně zdobila barokní freska Václava Vavřince Reinera zobrazující Čtyři světadíly, ale v roce 1853 ji Navrátil přemaloval - a vytvořil dílo, které dodnes tvoří srdce zámku.

Pozoruhodné je, co Ferdinand v Ploskovicích vlastně dělal. Byl zahradníkem z povolání - v habsburské dynastii bylo zvykem, aby každý člen rodu ovládal nějaké řemeslo, a Ferdinand si vybral botaniku. Miloval jiřiny a nechal je vysazovat všude po parcích. Hrál na klavír a trubku. Zajímal se o techniku a vědecké novinky. Přijímal hosty - sousední šlechtice i příbuzné z říšského rodu. Každé ráno mše, odpoledne výjezd kočárem do okolní krajiny, podvečer hudba.

Po roce 1860, kdy se mu zhoršila chůze, si nechal vyrobit speciální mechanický výtah na ruční pohon, dodaný pražskou vagonkou - jedno z raných technických řešení bezbariérovosti v českých zámcích. Přenášeli ho na přenosném křesle přes sál. Byl to člověk, který se s osudem nevyrovnával vztekem, ale tichostí.

Grotty jsou nejméně navštěvovanou a přitom nejpůsobivější částí Ploskovic. Jsou to umělé barokní vodní jeskyně vytesané v jižní části zámku, přístupné ze zahradní strany jako samostatná prohlídka. Vznikly již za Anny Marie Toskánské v první čtvrtině 18. století a jejich účel byl velmi prostý: šlechta v nich hledala v letních měsících chladivé osvěžení. Jeskyně jsou vybaveny kamennými kašnami, sochami, bohatou štukovou a malířskou výzdobou.

Zámek stojí na okraji terénního zlomu proměněného v terasu. To způsobuje architektonický paradox, který každého zarazí: ze severní strany má zámek dvě patra, z jižní strany patra tři. Grotty jsou technicky v suterénu - ze severního pohledu ve sklepě, ale z jižní zahrady se nacházejí na úrovni přízemí. Kdo sem sestoupí, ocitne se v prostředí, které nemá v českém prostředí mnoho paralel.

Základní prohlídka interiérů probíhá výhradně s průvodcem a trvá přibližně padesát minut. Návštěvník prochází jedenácti místnostmi zařízenými ve stylu druhé poloviny 19. století - císařskými pokoji, manželčinými komnatami, rokokovým ranním pokojem. Ve druhém patře je instalována výstava obrazů českého malířství 19. věku. Grotty jsou samostatnou dvacetiminutovou trasou za příplatek šedesáti korun.

Zámek Ploskovice se v posledních dekádách stal oblíbenou filmovou lokací - a to nejen pro tuzemské producenty. Kdo vyroste na českých pohádkách, zná Ploskovice, aniž by o tom věděl. Princ a Večernice Václava Vorlíčka z roku 1978, Čertova nevěsta, Deváté srdce, Jak si zasloužit princeznu, Jezerní královna - všechny tyto pohádky mají v titulcích Ploskovice jako součást svého vizuálního jazyka.

Ale zájem přicházel i ze zahraničí. Miloš Forman použil zátiší ploskovického zámku pro svůj oscarový Amadeus (1984). Natáčely se tu Příběhy mladého Indiana Jonese, komedie s Jiřím Mádlem Probudím se včera!, seriál První republika. Okraje zámeckého parku se staly dějištěm závěrečných záběrů filmové adaptace Odcházení Václava Havla.

Jistou třešničkou na dortu je návštěva z roku 2014: americká celebrita Kim Kardashian se svým tehdejším manželem Kanyem Westem přijela do Ploskovic na svatbu přátel. Zámek sloužil jako kulisa jejich oslavy. Snad ani nemohou tušit, že stáli v místnosti, kde si sedával poslední korunovaný český král.

Ploskovice leží přibližně osmdesát kilometrů severně od Prahy. Autem trvá cesta po E55 přes Litoměřice hodinu, případně trochu déle v závislosti na provozu. Autobusem nebo vlakem si výlet vyžádá přibližně dvě hodiny - vlakové nádraží se nachází kilometr od zámku, takže je třeba počítat s pěší procházkou alejí, která svůj půvab rozhodně má.

Parkování je v obci omezené. Recenze návštěvníků opakovaně zmiňují, že hledání místa pro auto zabere i deset minut, zejména o víkendech v hlavní sezóně. Kdo může, nechá auto v Litoměřicích a do Ploskovic zajede autobusem nebo na kole - trasy jsou rovinaté a přehledné.

Vstup do parku je zdarma. Základní prohlídka interiérů stojí 200 korun pro dospělé, grotty dalších šedesát. Zámek je otevřen od dubna do října, v pondělí zavřeno. V červnu až srpnu jsou prohlídky denně od devíti ráno do sedmi hodin večer. V dubnu, květnu a září zavírají v šest, v říjnu je provoz omezen na víkendy.

Před prohlídkou nebo po ní lze navštívit kavárnu v úřednickém domě v areálu zámku. Recenze ji hodnotí kladně - dort k ranní kávě byl zjevně opakovaně chválen. Pro ty, kdo chtějí z Ploskovic udělat celodenní výlet, je přirozená kombinace s Litoměřicemi nebo Terezínem - obě místa jsou vzdálena jen několik kilometrů.

Ploskovice jsou v českém turistickém povědomí trochu na okraji. Karlovarský trojúhelník, Český Krumlov nebo Telč znají všichni - zámek na polích mezi Litoměřicemi a Úštěkem je pro mnohé stále objev. To má svůj půvab. Fronty u pokladny tu nejsou, průvodci mají čas na dotazy, park si lze projít v klidu.

Zároveň se tato situace zvolna mění. Zámek v posledních letech prošel rozsáhlou rekonstrukcí interiérů - původní instalace z roku 1968 byla nahrazena novou expozicí, která lépe vystihuje charakter Ferdinandovy doby. Kastelánka Jana Zimandlová, která na zámku pracuje téměř padesát let, popsala starý stav jako „zastaralý, necelý a plný nedostatků“. Nová instalace dostala pochvalné recenze.

Ploskovice nejsou Karlštejn. Kdo hledá gotické hrady a rytířský vzduch, musí jinam. Kdo chce strávit odpoledne v barokní zahradě, sestoupit do tajemných podzemních jeskyní a přemýšlet u přepychových komnat, jež obýval muž, jenž vládnout nesměl, ale přesto zůstal oblíbený - ten tady najde, co hledá. A možná se, stejně jako Ferdinand, do té poklidné krajiny pod Středohořím ještě vrátí.