Článek
Síla, která se rodí v továrně
V pražských ulicích třicátých let minulého století se narodil chlapec, jehož život měl být plný výzev a vítězství. Zdeněk Srstka přišel na svět 26. září 1935 v rodině, kde se tvrdá práce brala jako samozřejmost. Jeho otec byl řezník z Kladna u Hlinska, což naznačovalo kořeny v tradičním řemesle, ale mladý Zdeněk se brzy vydal jinou cestou. V roce 1950 nastoupil do ČKD Stalingrad jako učeň elektromechanika, kde se naučil nejen pracovat s nástroji, ale i budovat svou fyzickou sílu. Tato raná léta formovala jeho charakter – byl to kluk z ulice, který se živil rukama, jak sám často říkal v rozhovorech. Jeho dětství nebylo lehké; jako malý byl často otloukánkem, což ho přimělo hledat sílu v sportu. Box, vzpírání a řecko-římský zápas se staly jeho útočištěm. První úspěchy přišly rychle: v roce 1955 startoval na mistrovství světa ve vzpírání v Mnichově, kde ukázal, že má potenciál reprezentovat Československo na mezinárodní scéně. Tato etapa života nebyla jen o medailích, ale o disciplíně, která ho naučila, že tvrdá práce vede k výsledkům. Srstka často vzpomínal, jak ho sport zachránil před uličními problémy, a stal se pro něj základem celoživotní filozofie: nikdy se nevzdávat.
Olympijské sny a bronzové lesk
Sportovní kariéra Zdeňka Srstky byla jako z akčního filmu – plná dramatických momentů a triumfů. V roce 1957 získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy ve vzpírání, což byl vrchol jeho úsilí. O tři roky později, v roce 1960, se zúčastnil letních olympijských her v Římě, kde skončil na devátém místě z dvaceti startujících. Představte si to: mladý Čech z Prahy, stojící na olympijském pódiu, zvedající těžké činky před tisíci diváky. To nebyl jen sport, to byla demonstrace vůle. Srstka reprezentoval Československo i v řecko-římském zápase, kde jeho síla a technika udivovaly soupeře. I po ukončení aktivní kariéry zůstal sport jeho součástí – v roce 2010 byl přijat do Síně slávy Českého svazu vzpírání, což bylo uznání jeho přínosu. Ale sport ho také poznamenal: četné zranění, včetně problémů se zády, ho pronásledovala celý život. V jednom rozhovoru přiznal, že má záda už se operovat nedají, ale ničeho nelituje. Jeho sportovní příběh je inspirací pro mnohé – ukazuje, jak se z obyčejného kluka může stát legenda, která překonává hranice.
Z ringu na filmové plátno: Kaskadérské kousky
Přechod od sportu k filmu byl pro Srstku přirozený – jeho fyzická zdatnost ho přivedla k roli kaskadéra. Začalo to v šedesátých letech, kdy se objevil ve filmu „Tarzanova smrt“, kde se „mydlil“ s Rudolfem Hrušínským. To byl start druhé kariéry, která ho proslavila. Jako kaskadér riskoval život v desítkách scén: padal z výšek, bojoval v soubojích, řídil auta v nebezpečných honičkách. Jeho první velký hit přišel s „Limonádovým Joem aneb Koňskou operou“ režiséra Oldřicha Lipského, kde jeho kaskadérské dovednosti přitáhly pozornost. Srstka se objevil ve více než stovce filmů, často v malých, ale zapamatovatelných rolích. Pamatujete si na „Ať žijí duchové!“ nebo "Adéla ještě nevečeřela"? To byl on, ten drsný typ, který dodával scénám autentičnost. Jeho kaskadérská práce nebyla jen o riziku – byla o preciznosti a odvaze. V pozdějších letech pracoval i jako údržbář až do důchodu, což ukazuje jeho skromnost. Filmový svět ho miloval pro jeho charisma; režiséři věděli, že Srstka přinese do role kus sebe sama – sílu a humor.
Nezapomenutelné repliky, které zůstaly v národní paměti
Kdo by zapomněl na "Hliník se odstěhoval do Humpolce"? Tato ikonická replika z filmu „Marečku, podejte mi pero!“ v podání Srstky jako studenta večerní průmyslovky Mužíka se stala součástí českého folklóru. Byla to role, která ho proslavila širokému publiku – jednoduchá, ale geniálně zahraná. Podobně v „Rozpuštěném a vypuštěném“ jeho opakování „kachny… kachny… kachny…“ vyvolává smích dodnes. Srstka nebyl herec s velkými monology; jeho síla spočívala v malých gestech a přirozeném humoru. Objevil se v komediích jako „Parta hic“, „Kulový blesk“ nebo „Volání rodu“, kde jeho postavy často představovaly drsné, ale sympatické typy. V televizních seriálech jako „Četnické humoresky“, „Sanitka“ nebo „O zvířatech a lidech“ dodal příběhům autenticitu. Jeho filmografie je ohromující: od „Kameňáku 4“ v roce 2013 až po „Ten, kdo tě miloval“ v roce 2018. Srstka nikdy nestudoval herectví, ale jeho přirozenost ho dělala nezapomenutelným. V estrádách s Ivanem Mládkiem nebo v pořadu „Možná přijde i kouzelník“ ukazoval svůj komický talent. Jeho role nebyly jen zábavné – odrážely jeho životní zkušenosti, od sportu po lásku k zvířatům.
Moderátor s srdcem pro opuštěné duše
Devadesátá léta přinesla Srstkovi novou roli: moderátora pořadu „Chcete mě?“, kde společně s Martou Kubišovou pomáhal najít domov opuštěným zvířatům. Tento program byl víc než jen televizní show – byl to projev jeho hluboké lásky ke zvířatům. Srstka byl známý jako ochránce psů a koček; často mluvil o tom, jak zvířata dávají bezpodmínečnou lásku. V pořadu představoval psy a kočky k adopci, a jeho laskavý přístup přitahoval diváky. To nebyla jen práce – byla to vášeň. V osobním životě měl Srstka vždy kolem sebe zvířata; jeho domov byl plný chlupatých přátel. Tato etapa života ukázala jeho citlivou stránku – za drsným vzhledem se skrýval muž s velkým srdcem. V rozhovorech přiznával, že zvířata mu pomáhala překonat těžké chvíle, včetně zdravotních problémů. Pořad „Chcete mě?“ zachránil tisíce zvířat a Srstka se stal symbolem empatie v české televizi.
Dvě manželství a rodinné vazby
Osobní život Zdeňka Srstky byl stejně bohatý jako jeho kariéra. Byl dvakrát ženatý; z prvního manželství na přelomu padesátých a šedesátých let měl syna Jiřího Srstku, který se stal významnou postavou české kultury – v letech 1993 až 2001 byl ředitelem Národního divadla. Toto spojení mezi otcem a synem ukazuje, jak se talent přenáší v rodině. Srstka často mluvil o své rodině s hrdostí, ale i se skromností. Jeho druhé manželství přineslo stabilitu v pozdějších letech. Navzdory slávě zůstal Srstka přízemní – žil v Praze, obklopený přáteli a zvířaty. V jednom z posledních rozhovorů řekl: „Jsem kluk z ulice, který se celý život živil rukama.“ Jeho osobní příběh je plný lásky, ale i bolesti – zdravotní problémy, včetně operací zad, ho sužovaly. Přesto si zachoval optimismus a humor.
Poslední léta: Boj se zdravím a věčné dědictví
V posledních letech života čelil Srstka vážným zdravotním problémům. Jeho záda, poznamenaná sportem a kaskadérstvím, se stala neřešitelným problémem. V roce 2018 přiznal v rozhovoru, že operace už nepomohou, ale ničeho nelituje. Zemřel 29. července 2019 v Praze, ve věku 83 let. Jeho odchod byl pro mnohé šokem; národ ztratil ikonu, která spojovala generace. Vzpomínky na něj žijí dál – v letošním roce, kdy by oslavil 90 let, se na sociálních sítích objevily četné pocty. Lidé sdíleli jeho repliky, fotografie z filmů a příběhy o jeho laskavosti. Srstkovo dědictví je v jeho všestrannosti: od olympionika po moderátora, vždy s humorem a srdcem. Jeho život nám připomíná, že skutečná síla spočívá v odvaze žít naplno.
Zajímavosti, které dodávají barvu
Srstkův život byl plný perel – například v seniorském věku zvítězil ve vzpírání veteránů, což ukazuje jeho nezlomnou vůli. Miloval ženy a adrenalin; jeho vášeň pro zvířata ho vedla k aktivnímu zapojení do ochrany. Vzpomínky na něj zahrnují i humorné momenty, jako když v pořadu pomáhal psům najít domov, a diváci se smáli jeho přirozenému šarmu. Jeho role ve filmech často odrážely jeho skutečný život – drsný, ale laskavý. Dodnes se o něm mluví jako o legendě, která si získala srdce národa svou autenticitou.
Zdroje:
