Článek
Jednou jsem viděl týpka na perníku, jak silikonuje sprcháč. Mělo to bejt „jen na chvilku“. Jasně, klasika. Začne to slibně a – vypadalo to nevinně, ale pak to jelo jak celovečerák z psychiatrie.
Týpek si přitáhl pět tub silikonu, nalepil si čelovku jak na průzkum jeskyně a zavřel se do sprchovýho koutu. Zevnitř. Zamknul se tam jako do meditační komory s výparama z tmelu.
Zvenku to zpočátku vypadalo v pohodě. Klid, soustředění. Ale za chvíli se začaly skla mlžit, jak kdyby si tam někdo vařil guláš. Zevnitř se ozývaly jen podivný zvuky – mumlání, škrábání, občas tiché „Kde to sakra je?!“ a potom hlasité „DO......! TO TEČE!“
Po hodině jsme začali mít podezření, že buď zkolaboval, nebo tam staví bunkr. Po dvou hodinách jsme vážně přemýšleli, že zavoláme hasiče. Ale pak – po celých třech hodinách – se dveře sprcháče rozletěly.
A on tam stál.
Od hlavy po paty od silikonu, zpocenej jak prase, mastnej jak výfukovej filtr z vývařovny. Vlasy slepený, oči jak pingpongáče, prsty přilepený k tubě. Vypadal, jako by přežil výbuch v továrně na tmel.
„Hotovo,“ hlesl s pohledem vítěze.
Všechno klouzalo. Podlaha, stěny, i jeho duše. A sprcháč? Ten měl tolik vrstev silikonu, že by ustál výbuch, povodeň i zombie apokalypsu.
Od tý doby říkáme tomu stylu „perníkářskej full-cover“. Nikdo se toho koutu už ani nedotkne. Bojíme se, že kdyby se to začalo sundavat, otevře se portál do jiný dimenze.
