Článek
Jednou Petr makal v zahrádkářský kolonii, kopal základ pod malou zahradní boudu. Bylo vedro, vzduch se ani nehnul a na grilovací uhlíky bys mohl smažit vajíčka rovnou ze země.
Z vedlejší zahrady na něj mával týpek v montérkách, s flekem od omítky na břiše a očima, co říkaly „mám něco lepšího než rajčata“.
„Pojď sem, kámo… nechceš slivovici?“ Blesk se zrovna drbal na prdeli, ale otočil se jak fretka. „Domácí?“ „No jasně. Silná. Poctivá. Tátova receptura,“ zašeptal prodavač s tím, že flašku má „schovanou pod grilem“. Jestli to byla poctivá pálenka, nebo právě ukradená důchodcovi ze třetí chatky, to už se nikdy nedozvědělo.
Petr s Bleskem se složili – padesát na padesát. Stovka pryč, ale flaška plná. Ve stínu pod stromem si ji poklepali jako svatý grál.
„Na zdraví. A na to, že zahrada je víc než jen záhon.“
Celý den pak proběhl bez problému. Základ hotovej, ruce bolavý, ale spokojenost.
Jenže pak Petr dorazil domů.
Žaneta už čekala. Talíř voněl – červený zelí, bramborový knedlík, kus masa jak dlaň. „Pojď jíst,“ houkla od plotny.
Petr si místo ke stolu sedl na sedačku, protože měl pocit, že dneska si to zaslouží. Talíř v jedný ruce, lžíce v druhý, a pokusil se ukrojit knedlík, když…
...talíř se překlopil. Pomalu. Smutně. A celý červený zelí se rozlilo po sedačce jako krvavá deka. Knedlíky odskákaly na koberec, maso přistálo na podlaze jako padlej voják.
Žaneta zkameněla.
Petr se na to chvíli díval, jako by chtěl číst osud z rozplácnutýho zelí. Pak bez slova vstal, položil lžíci, odešel do ložnice, lehl si oblečenej na postel a zavřel oči.
To byl trest.
To bylo ticho.
To byla slivovice za stovku.
